Kozoroh

KOZOROH

Autor : Vladimíra Beranová

L.P.2009

Tisk : Sevast Print

L.P.2009

Důchod? To je ale magické slovo. Jak pro koho. Někdo se ho bojí a v mém okolí je takových lidí skoro dost. Manželé po desítkách let společného soužití tak před sebou záměrně utíkají. A zájmy? Většinou u bab převažuje spánek, odpočinek, starost o vnoučata a eventuálně chalupa a zahrada. Šílená představa!

Pak je druhá skupina lidí, která se do důchodu těší a přesně ví co bude dělat. Já jsem asi exot, nepatřím ani do jedné skupiny, leč do důchodu jsem se nesmírně těšila.

Věděla jsem, že zase po letech vytáhnu malování, že na všechno budu mít haldy času, že budu chodit se Žandou a víc jsem nepřemýšlela. Realita je ale jiná, zaskočilo mne, že ty finance se nějak rozkutálejí. Protože nechci pořád počítat zda koupit housku, nebo rohlík, ještě pořád mě zajímá móda,doplňky, bižuterie, knihy, chci si zajít na pivo, zakouřit si, a kromě jídla je taky potřeba koupit prášek na praní, zubní pastu, ale taky třeba žárovku a spoustu dalších potřebných ptákovin.

A nedej bože když se porouchá v domácnosti pračka, lednička, šicí stroj a jiné přístroje ne za stovky, ale rovnou za tisíce. Mně třeba vytočí už jen to, když přímo při fénování vlasů ten hajzl dofuní a už ani neťukne.

Nebo kauza brýle! Do prdele sedm a půl tisíc? A to je můžu mít jen na chvíli. Buď je někde ztratím, nebo rozsednu a vůbec! Oči se budou horšit, je to otázka času a ty drahé brýle budou na dvě věci…

Ale dost pláče! Však ono se něco najde….No ale co? Samo ke mně rozhodně nic nepřijde, nikdo nezazvoní a nezeptá se, zda si náhodou nechci přivydělat. Tak co podniknout? Vždycky, když jsem si potřebovala přivydělat, tak jsem si práci našla. Co jsem věděla zcela určitě bylo jediné, že do zdravotnictví už nikdy. Tak tudy cesta nevede ale co dál? Spočítala jsem si pro i proti.

V dnešní době moc vyhlídek asi nebude. V první řadě je tu věk, který když po telefonu někomu řeknu, je to jako bych měla lepru. Moc času taky nemám, protože nechci nechat Žandu dlouho doma samotnou. Nic neumím a to je další důvod, že se asi jen tak někde nechytnu. Ale nepodléhám zkáze a tak jsem pročítala inzeráty a hledala na Internetu. Náhoda je blbec a ono to vyšlo. Jediné, co umím je starat se o staré lidi. Ale chci to vůbec?

Nemám toho za osmatřicet let už dost? Nemůžu toho mít dost, když chci nějakou korunu. Našla jsem si telefonní číslo do jednoho prestižního domova pro seniory. Chtěla jsem mluvit se sociální pracovnicí, které jsem vysvětlila situaci v jaké se nacházím a že bych si představovala nějakou starou babku, která by potřebovala třeba ošetřit bércový vřed, píchnout injekci, event. vykoupat, ale měla by bydlet někde v blízkosti mého bydliště. A než se babka dostane do žádaného zařízení, postarala bych se o ní. Záměrně jsem vybrala Suy Ryder, protože vím, že se tam platí nehorázné sumy. Kdo si dá žádost do takového zařízení, bude jistě za vodou. Určitě to nebude nikdo s minimálním důchodem. Sociálka mě vyslechla a řekla, že se ozve. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale to je taková formulace, když se chci někoho elegantně zbavit, slíbím, že se ozvu, ale kdy? To už z toho příslibu nevyznívá.

Jaké bylo moje překvapení, když se ozval telefon během pár minut?! Sociálka to řešila neprodleně a budiž jí za to dík. Dala mě telefon na babku, která bydlela cca deset – patnáct minut pěšky od mého domova. Prý se jí ptala, jestli by mě vůbec chtěla a jestli může dát telefonní číslo. Sociálce jsem poděkovala a záhy vytočila číslo kýžené babky. Prohodily jsme pár slov, přičemž jsem zjistila, že dobře slyší a už v tom rozhovoru byl nádech smyslu pro humor, což jsem obzvlášť ocenila. Domluvily jsme schůzku, no schůzka je špatný terminus technikus. Prostě měla jsem k ní přijít, abychom se navzájem okoukly. Na poprvé

jsem šla sama, ale už jsem věděla dopředu, že tam budu chtít chodit se Žandou. Canis terapie je zázračná a já ji o tom chtěla přesvědčit.

V domluvenou dobu jsem stála před domem, zazvonila na zvonek se jmenovkou Alenka Strnadová a čekám…Přišla otevřít starší, štíhlá, prudce elegantní namalovaná dáma a řekla, abych ji následovala. Po schodech přede mnou letěla, že jsem sotva stačila. V první chvíli mě nebylo jasné, co tahle nádherná živá bytost ode mne může potřebovat. V zápětí jsem zjistila, že skutečnost je jiná. Vešly jsme do bytu, v předsíňce mě praštila do nosu jakási vůně, která měla přehlušit zápach moče.

V tomto směru jsem dostatečně otrlá, zula se a vešla do pokoje, kde ležela v posteli příjemně naladěná usměvavá silnější babka s brýlemi. Ty dvě byly letité kamarádky, obě zpěvačky z Národního divadla, kde spolu zpívaly soprán ve sboru skoro čtyřicet let. Obě byly studnice moudrosti se spoustou životních zkušeností a nejvíc mě vyhovoval jejich smysl pro humor. Já u nich strávila na poprvé tři hodiny, v domnění, že jsem tam pár minut. Ta energická kamarádka Jadviga Štrossová byla vdaná, bydlela na Kavčích horách a její manžel, jež měl hodně přes osmdesát chodil dvakrát v týdnu ještě dirigovat. Je vidět, že u některých jedinců datum narození naprosto není rozhodující. Jadviga denně dojížděla, aby se o kamarádku postarala. Nakupovala, vařila, lítala po doktorech pro léky, ač to všechno dělala s láskou, sama přiznala, že už jí to přeci jenom zmáhá a že bude ráda, když se o tu péči podělí se mnou. Chtěla sehnat někoho spolehlivého, aby aspoň ob den nikam nemusela cestovat a při tom věděla, že je o Alenku postaráno.

Jak věděla při první návštěvě, že jsem spolehlivá? Domluvily jsme podmínky a já si hned z prvopočátku dala taxu, že beru stovku na hodinu a že všude chodím se Žanetkou. Se vším obě souhlasily. Hned jsem dostala klíče od domu a bytu.

To byly tenkrát moje první klíče, které jsem dala doma do krabičky a nikdy by mě nenapadlo, že se moje krabička na cizí klíče od bytů a domů v budoucnu rozroste natolik, že už budu potřebovat malou skříňku a ke klíčům si budu muset pamatovat i kódy.

Alenka velmi špatně chodila, posunovala se po bytě se židlí před sebou. Dobře jí to myslelo, nebyla hluchá, hodně četla, sama jsem jí půjčovala knížky. Vždycky zavolala a nadiktovala seznam věcí, které by si přála přinést. Někdy jsem přinesla něco z

domova, jindy koupila porci jídla , ať to bylo v čínské restauraci, nebo v jídelně u řeznictví a uzenářství. Se vším byla náramně spokojená a byla radost pro ni jídlo připravovat. Zpívala mě různé árie ze všech oper, nikdy jí nevypadlo jediné slovo a jak se do toho vžila a seděla na posteli, tak melodii chtěla podtrhnout i gesty, rozpřáhla ruce, ale neudržela stabilitu a spadla do postele s takovou razancí, že se praštila o zeď do hlavy, až měla bouli.

Se Žandou to byla vzájemná láska. Canisterapie nezklamala. Žanetka se chovala prvotřídně, ležela u její postele a pozorovala, jak ohřívám jídlo, jak vyndavám prádlo z pračky, které pak jdu věšet na dvorek. Taky se stalo, že jsem u ní Žandu na chvíli nechala a zaběhla do lékárny nebo pro nějaký časopis. Alenku jsem koupala v blbě přístupném sprchovém koutě. Měl poměrně vysoký schod, což pro ni byla obrovská překážka, dvířka příliš úzká a nikde žádné madlo. Něco příšerného a vždycky jsem se s ní dost nadřela. Ona ale byla ve své podstatě pořád dáma a maximálně čistotná. Pohybovala se ve vybrané společnosti jak u nás, tak v cizině, když jezdil soubor Národního divadla za hranice na zájezdy. Líbilo se mě, že nikdy nechtěla jíst v posteli, ač to pro mne znamenalo víc práce, víc tahání s ní. Chtěla prostřít v jídelně u mohutného kulatého stolu s těžkým ubrusem. Na stůl jsem vždy připravila prostírání, ubrousky, příbory, slánku, vychlazené pivo, otvírák, broušenou sklenici a v mističce léky. Rozhodně jsem nemohla prostřít a záhy dát teplé jídlo na stůl.

To byl obřad! Strašně dlouho trvalo, než se převlékla do bílého svetru a došourala nějakých pět metrů z pokoje do jídelny k

prostřenému stolu. Před obědem chtěla přebalit do čistých pemprsek. Tak jsem měla všechno připravené, odvedla ji ke stolu a šla jídlo ještě přihřát. Všechno snědla s obrovskou chutí, ať to bylo jídlo slané či sladké. Nezbytné pivo muselo být vždy na stole. Tak to bude asi i se mnou. Nemusím jíst, hlavně, když je sklenice piva s pěnou. Ku podivu, Žanda ležela v pokoji a nikdy neloudila a vypadala, jako vychovaný pes.

Vždycky, když jsem přišla, byla to rána! V pokoji čpěla moč, promočené kalhotky házela do kýble u postele. Všechno si uvědomovala a děsně ji to trápilo.Ale když jsem odcházela, uložila jsem ji do postele dala všechny potřebné věci na dosah, tak babka vypadala, jako spokojené voňavé miminko. Nakrmené a přebalené. Nikdy odpoledne nespala a dokonce byla vzhůru dlouho po půlnoci.Pořád četla. Byla schopna poutavou knížku přečíst i přes noc a ráno mě ji vypravovala. Nebýt zpěvačky Jadvigy, tak neměla vůbec nikoho. Sice měla za svobodna syna, ale nápadník zpěvák byl ženatý a rozvést se nechtěl.

V té době si za svobodna uhájit syna, to byl skoro husarský kousek. Však taky vyprávěla, že si v Národním divadle připadala, jako by měla na čele vypáleno Kainovo znamení a ztratila spoustu přátel, o kterých si bláhově myslela, že přáteli jsou. Tehdejší společnost to nedokázala pochopit, prostě se něco takového nenosilo. Syn ji ve třiceti letech zemřel snad na mozkový nádor. Zřejmě musela být silná osobnost, že nikterak nezatrpkla po tom všem co zažila.

Cesty ob den k Alence , to byl pro mne půlrok docházení a jistý přivýdělek. Chodila jsem tam ráda a i když jsem se nadřela, hlavně s celkovou koupelí, ale jinak jsem se ohromně bavila. Ukazovala mě staré fotografie, už s jakousi patinou, ale i tak z toho vyzařovalo mládí, svoboda a bujaré veselí. Pořád mě slibovala, že mě zahraje ještě na piano, ačkoliv už jsou ztuhlé prsty. Bohužel, k tomu nedošlo. Jednou mě zavolala Jadviga, abych tam nechodila, že Alenka v noci upadla, ona k ní přijela taxíkem, pan dirigent nechtěl vstávat a zavolala pomoc. Byla to energická a rozhodná ženská, věděla, co je třeba zařídit. Z pádu se vyklubal zlomený krček kosti stehenní. Zlomená žebra a pár tržných a tržně zhmožděných ran. Úraz nevěstil zkrátka nic dobrého. Asi po třech nedělích Jadviga zavolala a ohlásila úmrtí. Sama pak zařídila pohřeb i vyklizení bytu, odhlášení elektřiny, plynu a telefonu. Já si odnesla z bytu pantofle a knížky, které Alenka ještě stačila přečíst. Bylo to smutné a Jadviga řekla, že s Alenkou odchází všechno, co jí připomínalo šťastné mládí.

Pak byl chvíli klid a najednou se ozval mobil…neznámé číslo! Ozvala se paní, že na mne dostala kontakt, že mně dá třeba tři sta na hodinu, jen když jí vypomůžu se starou matkou v rodinné vile ve Šrobárově ulici. Dcera řekla, že má ještě dva roky do kýženého důchodu a nemůže si dovolit zůstat doma s maminkou. Zastávala vysokou funkci v mamutím podniku a to, co prý o mně slyšela je natolik pozitivní, že je schopna mě dát klíče od vily a to teď hned! Sice jsem se zeptala kdo že dal na mne doporučení, ale elegantně to zamluvila a evidentně o tom nechtěla mluvit. A já dodnes nevím, kdo to byl, kdo vstoupil do mého života a doporučil dalšího sponzora. Měla jsem ale podmínku, že budu chodit se Žandou. Nic nevadilo a canisterapie fungovala už u druhé babky k všeobecné spokojenosti.

Babka byla takový věchýtek, pár šedivých vlasů, že prosvítala kůže na hlavě. Masivní těžké brýle se silnými skly, neustále v

čisté noční košili nezapřela dámu a honoraci z první republiky. I její chování bylo naprosto vybrané. Za všechno vřele poděkovala a z počátku přihodila „ mersí madam!“ Ač byla už silně sklerotická, když jsem jí četla, nebo jsme zabrousily do minulého století, vždy ožila a vzájemně jsme se doplňovaly. V tu chvíli paměť fungovala na jedničku a přesně věděla, jaké známé firmy byly na Václavském náměstí, jejichž názvy přežívaly ještě dlouho po válce. Ať to byla vyhlášená rybárna u Vaňhy pod Domem potravin, hotel Šroubek, cukrárna u Juliše ve spodní části Václavského náměstí, nebo biografy po obou stranách náměstí. Jména, jako Macháček, Zoufalý, Berger, Myšák, nebo Hulata, to byly pojmy, které mě jako holce vlezli pod kůži. Pro mleté maso se chodilo jedině do Palacké k Macháčkovi.

Babka přes den málo spala, spíš chtěla číst, nebo povídat a zároveň vzpomínat…Měla jsem na stole vždy připravené časopisy, rozhodně žádné laciné bulváry plné drbů kdo kde s kým. Tam se kupovaly kvalitní drahé časopisy jako National Geografic, Reflex, Respekt, Týden a jiné. Taky jsme spolu mluvily německy, což jsem obzvlášť uvítala, ale taky se stávalo, že v myšlenkách zabrousila do jiných vod a najednou začala mluvit francouzsky nebo anglicky. To jsem ji musela rychle vrátit do reality. Strašně málo jedla, jako ptáček, ale k dispozici bylo neustále pivo v lednici. Měla ho ráda , bylo nezbytností k obědu, ale i jinak usrkávala mezi čaji a Magneziem v kojeneckých lahvích. Dcera Jarmilka denně připravovala pár jednohubek nádherně zdobených, které lahodily oku a vybudily chuť. Babka se mě jednou ptala, co budu dělat k večeři. Řekla jsem, že koupím jenom párky, aby bylo něco rychlého a málo složitého. V tu chvíli zajásala a poprosila, zda bych párky nepřinesla následující den, že už je dlouho neměla a že si je dáme spolu. Já souhlasila a zároveň vymyslela něco mimořádného. Na druhý den jsem párky přinesla, ohřála, dala na papírový tácek, k tomu lžičku hořčice a půlku krajíčku chleba. Oba tácky jsem položila na parapet otevřeného okna s výhledem na jejich zahradu, krásně zalitou sluncem.

Babce jsem pomohla z postele, dala župan, došly jsme k oknu a já jí řekla, že si zahrajeme na to, jak stojíme u stánku na Václavském náměstí. Šťastně přistoupila na moji hru, kousala, zapíjela pivem, vzpomínala a snědla dvě a půl nožičky párku, čemuž dcera Jarmilka těžko věřila. Chodila jsem tam asi tři měsíce, nepravidelně, podle toho, jak dcera potřebovala a zavolala. S dcerou jsme se prakticky nikdy neviděly, za to jsme byly v neustálém telefonickém kontaktu, i během návštěvy u nich.

Už jsem nebyla madam, babka mě říkala Vlaďko, dokonce si pamatovala i jméno Žanetky a taky se stalo, že na dceru volala Vlaďko, což bylo pro mne nesmírné vyznamenání. Měla jsem za úkol dělat společnost, event. ji vykoupat, ostříhat nehty, umýt vlasy, podat léky, jídlo a nezbytné pivo. Někdy jsem si vzala sebou i nějaké šití a při tom jsme všechno probraly. Z počátku jsem ji vodila do koupelny, sice se bála vlézt do vany, ale vodu nesmírně milovala a byla i přes svůj vysoký věk maximálně čistotná, což u starých lidí se vyskytuje sporadicky. Když se zdravotní stav rapidně horšil, přešla jsem pak na koupel na lůžku. I to si náramně užívala. Někdy jsem tam pobyla dvě, tři hodiny, jindy se stalo, že jsem absolvovala celý den. Mezi tím jsme šly se Žandou na zahradu, aby se vyčůrala a zase jsme se vrátily a Žanetka si lehla u postele.

Byla jsem tam v den, kdy se babka odvážela, dcera ze známosti vyjednala hospitalizaci, aby si sama trochu odpočinula. Byl to pro ni zápřah, protože se jí věnovala ukázkově. Téměř stoprocentně jsem věděla, že babku vidím naposledy. Saniťáci ji snesli do sanitky na nosítkách a já se šla k sanitce rozloučit. To bylo v pondělí a v pátek mě přišla SMS od Jarmilky, že maminka usnula navždy.

Obrečela jsem ji, přirostla mě k srdci. Návštěvy u ní byly pro mne další zkušeností, ale i finanční injekcí. Když jsem tam pak šla vrátit klíče, vzala jsem Jarmilce kytku, aby ji dala na hrob. Řekla, že má zatím urnu doma a pak ji odveze na Slapy. Tam měli chatu a babka to místo moc milovala. Babky muž byl inženýr a hlavně odborník přes přehrady a vodní díla. Chatu si postavili ještě před válkou a vychovali tam nejen jedinou dceru, ale i vnuka. Ještě v létě, rok před smrtí si tam babka s chutí a elánem zaplavala.

Se smrtí druhé babky zřejmě pro mne skončilo docházení do bytů s koupáním a opečováváním. Nevadí.

Bylo to jen pokračování mé celoživotní práce z kraje důchodu…

A tak aby byla zase nějaká koruna prolejzala jsem Internet, pročítala inzeráty v Annonci a dneska už vůbec nevím, proč jsem odpověděla na inzerát, který zněl: že hledají spolehlivou paní na úklid, která má doporučení, výpis z trestního rejstříku a je ochotna jezdit za Prahu.

Spoleh na mě je, ale to nikdo na první pohled nepozná. Doporučení jsem žádné neměla, výpis z rejstříku

trestů také ne a ochota jezdit za Prahu autem??? No ta chyběla dokonale!!!

Přesto jsem zavolala, domluvila schůzku u nich v rodinném domě, našla v mapě. Jednou v neděli jsme tam jeli s Myslivcem, abych si cestu aspoň trochu osahala a na zmíněnou schůzku nepřijela pozdě. Když jsem opravdu sama dorazila a stanula před velkým domem se zahradou v Louňovicích, byla jsem zvědavá, co a kdo na mě čeká…..? Přišla mně otevřít paní domu, sympatická mladší blondýna a vzala mě do tzv. obýváku. Vešla jsem do vzdušného prostorného domu a zatajil se mě dech. To, co se přede mnou otevřelo jsem znala jen z obrázků exkluzivních časopisů. Obrovský strom benjamínek by se nemusel pýřit ani v té největší Botanické zahradě. Tvářila jsem se, že jsem v takovém prostředí každou chvíli. Sedly jsme k velikému stolu, který nasvědčoval tomu, že u něj nesedá jen pár lidí. Ona uvařila kávu a já začala vyndávat nesmyslné papíry, abych nějak zakamuflovala, že nemám ani doporučení, ani výpis. Haldu papírů jsem korunovala dopisem z Magistrátu, že jsem byla za rok 2004 zvolena jako Dobrá duše a na ten stoh papírů jsem položila šílenou medaili se stuhou. Nevím, zda zapůsobilo mé kouzlo osobnosti, nebo Dobrá duše, ale nakonec jsme se dohodly, že budu jezdit jednou týdně a dostanu tisícovku, v čemž je zahrnut i poplatek za projetý benzin. Měsíc má čtyři týdny, to znamená přilepšení k důchodu o čtyři tisíce? Nic lepšího jsem si v tu chvíli ani nemohla přát.

Paní domu je Češka, on Američan z Texasu a mají dvě holčičky tří a sedmiletou. Byla jsem šťastná, že přistoupili na moji podmínku, že si budu sebou vozit Žanetku.

Teď už to bude čtvrtý rok, co tam jezdím s pravidelností hodinového stroje a za tu dobu se mezi námi vyvinul krásný přátelský až rodinný vztah. Miluju celou rodinu a nejvíc mne mrzí, že si s Garym nemůžu pokecat podle mého gusta. Je to chlap se smyslem pro humor a naše kusé německé věty nejsou pro mne vyčerpávající. Kolikrát bych mu toho tolik chtěla říct, ale protože jsem blbec, není mě to souzeno.

V té rodině ale na mne dýchá skutečná láska, semknutost, naprostá tolerance a absolutní láska k dětem. Možná je to tím, že on hodně cestuje a pak jsou si všichni vzácnější. Však malá Natálka říká, že tatínek k nim chodí jen na návštěvu. Gary umí uvařit, postarat se o děti, žehlí si košile a co mě z počátku přímo vyrazilo dech bylo to, že jsem zaklepala s jejich obrovským benjamínkem a rázem byla kolem mohutného květináče hromada listí. Zametám to, abych neucpala centrální lux, Gary chodí po bytě, mobil na uchu brebentí cosi anglicky a při tom v ruce lopatku a šel mě pomáhat tu haldu lupení zlikvidovat…. Jednou těsně před vánoci jsem sotva k nim dojela, protože jsem píchla. Zazvonila jsem, dala si k nim věci, odvedla Žanetku ustájit do fitka před saunu a říkám mu, že hned přijdu, že si vyměním ještě píchlé kolo. Koukal na mě, jako že jsem se zbláznila. Vyjel z garáže s oběma auty a abych tam prý zajela. Kolo sundal, odvezl do Říčan opravit, přivezl, namontoval a když jsem se děkovala a ptala co mu dám, řekl, že to nestojí za řeč. Stála jsem před ním jako Lottova žena a nebyla schopna slova. S ničím podobným jsem se totiž nesetkala. Dala jsem mu pusu. Zda byl rád nevím, ale vypadal, že ho to těší.

Mám s nimi spoustu zážitků. Jednou chtěli jít na koncert do Prahy a neměli hlídání. Eva tedy zavolala, zda bych mohla večer přijet. Nechala jsem si to projít hlavou, byl to pátek, zase aby Myslivec netrpěl tím, že si mě neužije, tak jsem vymyslela plán, který vyhovoval naprosto všem. Protože jsem byla bez auta, měl ho Myslivec v práci, jela jsem do Louňovic autobusem ze Zličína. Doma jsem všechno připravila a domluvila se s Myslivcem, že pro mne o půlnoci přijede do Louňovic a pak že pojedeme rovnou na Živohošť, přespíme a na druhý den může chytat ryby. Všichni byli spokojeni. Cesta autobusem byla nekonečná, je to celkem třiatřicet stanic. Vystoupila jsem dole u Hráze a ejhle, tam čeká Gary. Nepočítala jsem s tím. Odvezl mne lesem nahoru domů a tam bylo krásně prostřeno pro tři…holčičky a mně. Gary nakoupil šest krabic v Číně, s masem, bez masa, s rýží, s nudličkami, prý nevěděl, co mám ráda. A to jsem si sebou vezla jogurt!

Oni odjeli a pro mě to byl nádherný večer, holky byly úžasné, na stole mísy s ovocem, s bonbonama, dělaly mě různé šťávy, vyblbly jsme se všechny tři a ještě jsem stačila složit prádlo, což zřejmě nejvíc ocenila Eva, pro kterou je prádlo noční můrou. Verča se pak dívala na televizi a Natálka chtěla číst pohádku na dobrou noc. Prý chodí spát kolem devatenácté hodiny. Možná jindy, ale tentokrát jsme šly spolu do ložnice o půl jedenácté. Nejprve jsme ale prošly celý byt, zda jsou všude zavřená okna. Já si klekla k posteli, že budu číst.

Ona mě přinesla pohádkovou knížku v angličtině, což jsem zavrhla. Tak se ptala, jestli umím číst pohádky v češtině? Prý abych vlezla k ní do postele. Nechtěla jsem, že nemám noční košili. To prý nevadí, nikdo to neuvidí a ona bude mlčet jako hrob. Lehla jsem tedy na kraj Garyho postele a četla. Poslouchala se zatajeným dechem a pak pravila, že to je stejně divné. Usne se mnou a probudí se s mámou. Všechno té mrňavé holce vrtá hlavou. Gary s Evou se vrátili náramně naložení, že to byl krásný večer, že byli po dlouhé době zase spolu sami a ještě si stihli zajít na večeři. Dostala jsem královsky zaplaceno, sebou ještě jídlo a kytku. Myslivec se Žandou už čekali před barákem a o půlnoci jsme vyrazili směr Živohošť. Cestou jsme dali řízky, které byly připravené v autě, Myslivec nic netušil. Na rybách bylo krásně sice se nic nechytlo, ale hlavně, že svítilo slunce a my si to užili všichni tři.

Na středy se svým způsobem těším a v podstatě nikdy nevím, co mně tam čeká. Buď je to klasický úklid domu, nebo je to hlídání a vyzvedávání Natálky ze školky, event. odvezu Verču na koně. Taky už jsem byla nesčetněkrát uklízet u jejích rodičů, kteří mají domek kousek za Natálčinou školkou. K nim mne Eva odvezla, když byla její maminka v nemocnici a dědeček byl s úklidem na štíru. Ten buď nebyl doma, nebo seděl u počítače a bylo mu úplně jedno, co tam dělám. Pak udělal kafe, u stolu jsme prohodili pár slov a v poledne mne odvezl zpět na základnu, kde jsem pokračovala v úklidu, ale jen minimálně. Třeba Evě stačilo, že složím prádlo z několika sušiček.

Po dobu, kdy jsem uklízela u dědečka byla Žanda na místě, kde je zvyklá, to je ve fitku u sauny. Eva se na ní během dopoledne byla podívat a zjistila, že Žanetce naprosto nic nechybí, že leží a podřimuje. K dědečkovi ji vzít nemůžu, mají kočku , ale ne jen tak nějakou. Je to kočka mývalí. Nádherná obrovská chlupatá Nelinka. Střetnutí se Žanetkou by asi nebylo to pravé ořechové.

Z čeho mám ale vždy v úterý trochu obavy jsou cesty do a z Louňovic. Jezdím za každého počasí a co přímo nenávidím je sníh, mlhy, déšť, vítr a kolony. Jen málokdy mám z cesty dobrý pocit. Když se rozžehnám s Myslivcem před Spilkárnou, kde se Žanda trochu proběhne a event. i vykaká, pak skočí na sedačku vedle mne, dělá spolehlivého mitfáru a vypadá, že mě věří, že v pořádku dojedeme. Ráno tah na Kutnou Horu by nebyl zas až tak nejhorší, většinou jsou kolony v protisměru. Na Prahu se valí auta a tak si vždycky říkám, jak lidi jezdí za prací takovou dálku a cestu absolvují dokonce dvakrát denně. Těžko z těch řidičů bude někdo důchodce, který si jede přivydělat úklidem k důchodu. Budou to pracující, kteří dělají na můj důchod. Tak ať se snaží a makají.

Není nad to, když má někdo kliku a najde zaměstnání v blízkosti svého bydliště. Já na tom nebyla zas až tak nejhůř. Nejdřív jsem jezdila z Vodičkové do Střešovic, pak ze Šárecké pěšky na kulaťák, po rozvodu z Navrátilky na kulaťák, z Pankráce do Krče a naposledy z Vršovic do Krče.

Při prvních návštěvách v Louňovicích v těch začátcích mně dělala problémy hypermoderní technika. Centrální lux jsem viděla prvně v životě, ale já tam neuměla pustit ani vodu! Různé dětské pojistky, voda předem nastavená na určitou teplotu, americká lednice, z které padá ledová tříšť a když chci , zmáčknu páku, tak ze zavřených dveří teče dobrá voda, jak z horské bystřiny. Při úklidu v dětských pokojích když jsem vzala do ruky jakoukoli hračku, tak vyluzovala nějaké zvuky. Bylo tomu tak i u knížek. Obrázková knížka s kočkou na mne mňoukala, se psem štěkala, s koněm řehtala, s kozou mečela…párkrát jsem se trochu lekla, když do ticha na mně něco zařvalo. Obrovský sporák Baumatic, který když jsem myla kolem upatlaných knoflíků a cosi naprogramovaného zmáčkla, tak se na keramické desce rozehřály spirály do ruda a já nevěděla, jak to uvézt do původního stavu. Na štěstí se vrátil Gary s nákupem a já sotva se zul v hale jsem na něj zoufale křičela hilfe!!! On se jen smál a zachránil mne.

Nebo co mně taky vyrazilo dech, byly čistící prostředky. Vůbec jsem nevěděla co na co používat! Všechno v angličtině a ono rozeznat jaký prostředek je na plovoucí podlahy, na žulu, na kámen, na kůži, textilie, na dřevo, myslím že já byla dřevo a z počátku jsem byla víc přítěží, než pomocí. Pořád jsem se chodila raději ptát, než něco zkurvit. Byla jsem ráda, když byl někdo z nich doma. Dneska už jsem mazák a vím úplně naprosto přesně, kde se co nachází a jsem raději, když vím, že nikdo nepřijde a uklízím si sama v celém baráku, tak jak mám náladu a jak mě to vyhovuje. Nikdy nedělám jednu místnost celou od základu, ale třeba vyčistím po celém domě všechna zrcadla, kterých je kolem čtyřiadvaceti a to jsou mezi nimi ve vstupní hale zrcadla na skříních až do stropu, že si musím vzít i štafličky. Dům je to poměrně nový, zachovalý a místností, jak naseto. Prostorná vstupní hala, ještě prostornější obývák, kuchyně, pracovna Garyho a Evy, dva dětské pokoje, ložnice, šatna, čtyři koupelny, šest záchodů, pokoj pro hosty, ložnice rodičů a místnost, kde Eva masíruje, té říká Natálka mámina masírna a já zase pojmenovala jeden pokoj, který je zařízen jako na zámku, tomu já říkám excelentní . Ten výraz se i ujal. Po schodech se jde do patra, kde je koupelna, sauna, fit centrum, kde má Gary různá cvičící nářadí, rotoped , činky, pingpongový stůl a jakousi hejbavou lavici, na které dává zabrat zádovým a stehenním svalům.

Z prostorného velkého obýváku je vidět zkrze výkladní skříně na nádhernou zahradu, udržovanou odborníkem v každém ročním období. Je tam kouzelné jezírko, na které v zimě, když zamrzne s oblibou chodí obě kočky. Je to nesmírně zajímavé pozorovat ty šelmičky při hrách i při žrádle. Nejdříve mne obcházely obloukem, dneska se chodí přimazlit a vždy ochutnají něco málo z mé svačiny. Černá Tlapka miluje lovecký salám. A jak při tom mlaská! Když jsem v těch začátcích viděla, jak se všude po bytě povalují peníze různých měn a šperky, měla jsem strach, že holčičky s kamarádkami někde něco zašantročí a pak to bude na mě! Ale z jejich strany vládla taková absolutní důvěra, že to až zaráželo.

Lezu lidem při úklidech do soukromí a oni jsou vděční a ještě za to platí. V létě, když odlétají na dva měsíce do Ameriky, napíše mě Eva seznam, co všechno by si přála uklidit a já tam stejně s pravidelností hodinového stroje dojíždím. To léto miluju. Po tu dobu tam je Garyho kamarád Dieter z Berlína. On tam třeba lakuje různé prolézačky na zahradě, vymaloval garáž, krmí kočky a morčata, zajde na pivo do místní hospůdky a zadarmo si udělá dovolenou v Čechách. Je to už postarší pán v důchodu, který dříve dělal též v bankovnictví a já ho mám strašně ráda. Je to trochu bohém, svobodný, sbírá na skládkách staré železo a pak to různě v ateliéru svařuje a na konec jsou z toho nádherné věci, které koupí třeba nějaká restaurace. Přivezl mě ukázat katalogy a já si s ním nesmírně rozumím. Má nádhernou němčinu, je maximálně chápavý a já když mu chci něco říct a zrovna se nemůžu vyžvejknout, on ví předem co chci a pomůže. Ty středy s ním jsou báječné. Oba sice makáme, ale pak si jdeme spolu na zahradu zakouřit, on udělá kafe, já přinesu nějaký oběd, on to ohřeje a při tom spolu klábosíme. Má úžasný pohled na život, já bych sice potřebovala větší slovní zásobu, ale v tomto případě není moje němčina na překážku. Já si vždycky vezmu plavky, vykoupu se ve venkovním bazénu, on mě pustí jakési vlnobití, pak ležíme na lehátkách a po skončení jde s námi se Žandou ještě na procházku do lesa. Já ho odvezu do Říčan, on si nakoupí a zpět se vrací sám a já jedu na Prahu. Na Dietra se vždycky moc těším a během roku párkrát Gary řekne, že spolu mluvili a že mne pozdravuje. Přes léto uklízím to, na co během roku není zas až tolik času. Jsou to veškerá šuplata, botníky, vnitřky skříní, lednici, mrazák, spíž…a to jsou pak úklidy na velkou ránu. Když se vrátí po dvou měsících, tak žasnou, jenže ono to moc dlouho uklizené nevydrží.

Já si vždy před odchodem projdu celý byt, jednak, zda jsem na něco nezapomněla, ale zároveň abych se sama pokochala, jak všechno prokouklo. Nic neodfláknu a snažím se uklízet jako doma. Ono to pak přináší ovoce v podobě nejen financí, ale i darů. Pořád od nich něco dostávám, z každé cesty. Obzvlášť si cením dovezené bižuterie ať už je to z Ameriky, nebo ze Singapuru, kam Gary často odlétá za prací. Vědí, že mám ráda velké náušnice, tak se nestane, že by přivezli nějaké titěrnosti. Jednou mě pozvali na taneční vystoupení Natálky. Prý si strašně přeje, aby ji Vlaďka viděla, tak koupili lístky i pro Myslivce. Sice zrovna nemusím takové akce absolvovat, ale tohle nešlo odřeknout. Jen jsem řekla, že Myslivec určitě nepřijde, že je do večera v práci. Ono je to v podstatě pro mne určitý druh vyznamenání a že mne má Natálka ráda, to ocení hlavně Gary, který se v ní vidí. Kámen úrazu byl v tom, že to bylo před začátkem prázdnin, tudíž vedro a Žanda se mnou. Eva mě namalovala plán, jak se ke škole dostanu, ale jak to provedu s tou chlupatou holkou? Trasu z Louňovic jsem zvládla, školu našla, dokonce i parkování, vzala jsem láhev s vodou, misku a Žanetku též. Vejdeme do školy, tam davy lidí, pořadatel trhá lístky a já mu říkám, že jsem ten den dostala pozvání, že pejska nemám kam dát a že na vystoupení musím. Než se stačil nadechnout a něco říct, přivázala jsem Žandu k dřevěné lavici, dala mezi packy misku s vodou a vplula do sálu. Gary už vstával a halekal, že drží místo, abych v pološeru sedla k nim. Sotva jsem dosedla, tak se na jeviště rozeběhl houf holčiček v trikotech, Natálka byla nepřehlédnutelná a za hlasité hudby umocněné světýlky na sebe rázem strhla pozornost. Tancovaly jako o život. Učitelky to měly krásně secvičené a aplaus byl přímo hurónský. Já skandovala, řvala a tleskala, což Gary zvláště ocenil. Když ta celá akce skončila, rozloučila jsem se s Evou a Garym, odvázala hodnou trpělivou Žanetku, sedly do auta a hurá vyzvednout Myslivce. Večer pak přišla SMS z Louňovic, že mě moc děkují, že jsem šla na vystoupení, protože první otázka Natálky byla, zda tam byla Vlaďka a hlavně co tomu říkala. Lhala bych, kdybych řekla, že mně ta SMS neudělala radost.

S Natálkou si děsně rozumíme a jsme naladěny na stejnou notu. Taky se stalo, že jsem jednu středu přijela s vidinou úklidu a Eva mě hned ve dveřích řekla, že je Natálka nastydlá, potřebuje ji udržet v posteli, že na druhý den letí všichni do Egypta a ona má nějaké překlady, které musí dodělat. Prý nemám nic uklízet, jen si k Natálce lehnout a že nám přiveze do postele snídani i oběd. Trochu mě to zaskočilo, stojím u té obrovské postele a Natálka, která ze mě oči nespustí povídá:“ No tak Vlaďko, co stojíš? Neslyšelas maminku? Hop ke mně do postele“!! Tak jsem po prvé v životě ležela osm hodin, dostala jídlo do postele a odnesla jsem si 1200kč! Já jí četla, hrály jsme různé hry, navlékaly korálky, navzájem jsme se česaly, já jí hrála divadlo s maňásky a ono to v podstatě uteklo, jako voda. Eva se při mém odchodu děsně děkovala, že stihla překlady a když se vrátili z Egypta, dostala jsem černé šaty se zlatou Nefertete, kterou jsem pak provětrala na nějakém plese ve Kbelích.

Docela dlouho trvalo, než jsem se víc spřátelila se starší dcerou Verunkou. Z počátku byla dost nepřístupná, jen pozdravila, vykala mě a rozhodně nezapředla jakýkoliv hovor. Hůř mluvila, Eva s ní chodila na logopedii, tak jsem ji zbytečně nechtěla uvádět do rozpaků. Holka je to ale chytrá a nesmírně nadaná na malování. Chodí do stájí hřebelcovat poníka Juráška, na kterém se učí jezdit. Natálka říkala, že Verča musí do stáje a aby ji měl Jurášek rád, musí po něm uklízet i bobky! Když jsem ji opravila, že se říká koblihy, smála se, že ty jsou přeci k jídlu.

Natálka si strašně přála, abych si ji někdy odvezla domů do Vršovic. Letos, na konci léta se ta cesta uskutečnila. Eva ji přivezla v úterý dopoledne a odjela za Garym na Moravu k příbuzným. Verča byla toho času na soustředění s koňma. Podle Natálky se jela s koňma soustředit. Natálka se ptala, jestli máme pořádný plot?! Vyvedla jsem ji z omylu, že nemáme vůbec žádný, ale že se nemusí bát, máme tři zámky a hlídací Žanetku. To ji uspokojilo. Nikdy totiž nebyla v obyčejném baráku, zná odsud i z Ameriky pouze rezidence se zahradou. Tak už to bylo pro ni novum.

Nemohla se dočkat, sama si sbalila růžový kufr na kolečkách, na nic nezapomněla, vzala nejen různé oblečení, protože je parádnice a často se převléká, ale kufr obsahoval i hygienické potřeby, obrázkové časopisy s Barbínou, plavky, šperky, prostě dokonalost sama! Tady nejprve vybalila kufr, kartáček s pastou položila na umyvadlo, převlékla se do domácího, umyla ruce a pak teprve v úžasu chodila po bytě. Přála si svíčkovou omáčku s knedlíčkem, ale bez masa a to předem několikrát zdůraznila. To droboučké stvoření snědlo pět houskových knedlíků, omáčku i brusinky si několikrát přidávala.

Připravila jsem si pro ni bohatý program. Vzala jsem ji do Zverimexu, na hřiště do Grébovky, vykoupala se

se Žandou v

Botiči, šly jsme na zmrzlinu na Moskevskou a já ji předem dala drobné do peněženky. Já si

beru u stánku zmrzlinu pro sebe a odcházím od okna. Slyším no Vlaďko?! Já chci taky!!! Opáčila jsem, že já

nemám peníze, že ji kupovat nebudu. Vyndala z

peněženky deseti a pětikorunu, stoupla si na špičky a

zmrzlinu si koupila sama. Byla šťastná.

Když přijel Myslivec z

práce, šli jsme do Pizzerie do Padovy, kde je prosklená podlaha, tam proudí voda a

jsou na dně mušle. To ji uchvátilo. Doma jsme pak hodiny prohlížely moji bižuterii a ani sekundu se

nenudila. Spala v

zadním pokoji na posteli se Žandou, já spala pod nimi na zemi.

Když jsem ji pak odvezla do Louňovic, řekla Garymu, že to byly nejkrásnější dva dny z

celých prázdnin. A

to o prázdninách sjeli přes půlku Ameriky po všech příbuzných, byli v

delfináriu, zažili hurikán, babička

Patt zastřelila hada, který se plazil po dvoře k

jejich domu, byla v

letadle, v

autě, na lodích a přesto byl

nejlepší zážitek ve Vršovicích!

O Louňovicích a zvláště o Natálce bych mohla psát hodiny… My spolu vedeme i filosofické debaty typu:

Vlaďko, tak ty jsi teď v

důchodu a chodíš k

nám uklízet a třeba naše záchody jsou dost nechutné, ale protože

nás máš ráda, tak ti to nevadí viď? A až budeš stará babizna a umřeš, tak to budeš uklízet i v

nebíčku?

Trochu jsem zapochybovala, zda budu vybrána v

konkurzu? Natálka pokyvuje hlavou a ubezpečuje, že

uklízím dobře, že nemusím mít strach a určitě mě v

nebíčku budou chtít. Tak to mě spadl kámen ze srdce.

Hurá, nemusím se obávat a snad se ani v

nebi nebudu nudit! Nebo v

pekle? Kdo ví?

Jednou mě Eva volala, zda bych ve středu nemohla dát její mamince infuzi doma? Proč ne, do žíly se strefím

a než to vykape, ještě stihnu něco poklidit. Jo ale chyba lávky! Dlouho jsem babičku neviděla, jezdila furt po

nemocnicích, měla rakovinu jater. Přecházela po bytě, vyhublá, ale namalovaná, elegantně oblečená. Její

ruce samá modřina a nezavedená kanyla! Sice jsem se párkrát strefila a žílu napíchla, jenže žíly tak křehké,

že každou chvilku praskly a já nebyla schopná tu infuzi do ní dostat. Vzdala jsem to, a řekla dědečkovi, aby

ji odvezl do nemocnice. Blažilo mne, když jsem se pak dozvěděla, že ji museli žílu vypreparovat. Do měsíce

tam babička zemřela.

A s

tím úmrtím se pojí taky jedna zajímavá středa. Nejprve jsem uklízela, pak šla se Žandou ve čtrnáct hodin

vyzvednout Natálku ze školky. V

Louňovicích v

každé pravé poledne zvoní živý dědek na náměstí: My

jdeme s

tou Natálkou a ona povídá, že je to divné, že dnes pán tahá za zvon až dlouho po poledni. Dělám si

legraci a říkám, že pán asi zaspal. Do toho mě volá Eva, že dopoledne máma zemřela, a že zvoní umíráček,

ale abych holkám nic neříkala. Ta Natálka se zastavila, kouká se jak pán tahá za provaz zvonu, rozeběhla se

k

němu, a že by si chtěla taky zazvonit. On jí řekl, že to je těžké a že by to nezvládla. Přiskotačila ke mně,

vzala mě za ruku a povídá: Vlaďko všímáš si, že zvoní nějak jinak“? Po sněhu jsme došly domů, Eva se

vrátila z

nemocnice a poslala mne domů, ačkoliv jsem neměla doděláno. Prý to musí holkám nějak vysvětlit

a chce s

nimi být sama. Gary byl na služební cestě a já to dovedla pochopit. Bylo mě jí líto, ale babička to

vzala poměrně rychle a silnými dávkami Morfia byla ušetřena bolesti.

15

N

ikdy mě ani ve snu nenapadlo, že si budu v

důchodu přivydělávat jako filmová hvězda, byť na

ocase v

komparsu, nebo že se ze mne stane žádaná uklízečka. Všechno to začalo Louňovicema a

postupně pak rozrůstalo. Tu a tam se ozvala nějaká kamarádka, aby nezůstala v

Louňovicích jaksi

pozadu. Chtěla si zahrát na honoraci a vyrovnat se smetánce. V

Louňovicích blízko lesa nízký domeček, na

první pohled jako pěst na oko! Modrá omítka jako u Šmoulů a už to byl pro mne trochu šok. Další

následoval poté, když mně přišla přivítat paní majitelka, podala ruku jako leklou rybu a do domu mě vedla

přes garáž. Vnitřek domu nádherně zařízený. Jedna místnost v

africkém stylu. Nezapomněla říct, že často do

Afriky s

manželem jezdí a dovezli si odtamtud nejen bytové doplňky, ale i mohutný černý mahagonový

nábytek. Všude kůže ze zeber, pastva pro oči! Ten den chtěla udělat pouze dvě koupelny a tři záchody. Prý

přijede návštěva a ona nestíhá. Nestíhala sakra dlouho, protože právě tyhle místnosti byly dost zanedbané a

dlouho,dlouho neuklizené. Zeptala jsem se kde najdu čistící prostředky a ona odpověděla též otázkou, jaké

mám na mysli? Snad nějaký hadry, prášky, písky, Iron… Čím myjete? Ptám se zřejmě zbytečně… K

mému

údivu šla do prádelníku a vyndala tričíčko čtyřleté dcerunky, s

gestem lorda mě ho podává a praví:“ To snad

stačí né“?

No pro ten den to fakt stačilo a dopředu jsem věděla, že u nich jsem tedy opravdu naposledy. To se vycítí.

Předem bylo domluveno, že beru stovku na hodinu a hezky pěkně zaplatí i cestu. Po skončení jsem si šla pro

žold, ale blbé tři stovky z

ní lezly jak z

chlupaté deky a ještě mlela něco o tom, že by bylo lepší, kdybych

měla živnostenský list. Co by bylo pro mě lepší vím sama a ona nechť si najde Ukrajinku, která jí bude cídit

bordel kusem trička a za málo peněz.

Když mně pak po nějakém čase Eva řekla, že zná jednu rodinu, která by chtěla též spolehlivou uklízečku,

jela jsem se tam nejprve podívat, abych neopakovala něco z

předešlých zkušeností. Není to v

Louňovicích,

ale na Žernovce a je tam pro mne podstatně lepší cesta. Z

hlavní silnice na Kutnou Horu se uhne a jede

pouze kousek lesem.

Když jsem tam přijela, nejen barák, ale celá rodina mě padla do oka a řekla jsem si, že jednou za čtrnáct dní

bych tam úklid brala. Paní domu mě provedla barákem, který je pěkně řešený a o dost méně plochy na úklid,

než v

Louňovicích.

Nádherné vlídné přijetí, provedli mě po dvoupatrovém baráku, na střeše kolektory, a pouze dvě koupelny a

dva záchody. Prostorná kuchyň dohromady s

obývákem, krb, sporák v

prostoru, na stěně televize takových

rozměrů, že jsem si bezděky hned vzpomněla, jak kino Alfa mělo kdysi jako první plátno na širokoúhlé

filmy. Útulná ložnice, nádherné povlečení, koberců minimálně, vesměs plovoucí podlahy a v

halách

dlaždice. Ovšem když se mě za prosklenými dveřmi sousedící s

obývákem naskytl pohled na pětimetrový

bazén a saunu zůstala jsem jak Lottova žena. Nádherný pohled a ta představa bydlení v

takovém domě a

denně si zaplavat! Miluju vodu. A Lottovou ženou jsem zůstala po druhé, když mě bylo nabídnuto, že si

mohu kdykoli zaplavat! Uklízečka se bude koupat v

jejich trochu větší vaně! Hned jsme si plácli a

domluvili, že budu jezdit jednou týdně, vždy ve čtvrtek. Středa Louňovice, čtvrtek Žernovka. O.K.

Hned jsem dostala klíč od branky, ráno se vidíme s

Robertem, který odváží do školy desetiletou dceru a

jinak jsem po celou dobu úklidu sama, což mě maximálně vyhovuje. Nikdy nedělám celou místnost

najednou, ale mám roztahané věci po celém domě. Vždycky začínám jinak a když končím, těším se, jak

odtáhnu plachtu z

bazénu a po sprše vlezu do vody. Udělám si takových šedesát bazénů a je to balzám na

duši. Žanetku vozím samozřejmě sebou a chová se jako dáma.

Ve vstupní hale je proutěné křeslo, na které položím deku a osušku, ona se v

křesle uhnízdí a vydrží celý den

pospávat. Občas se jde do patra na mě podívat jak jsem daleko a zase se po schodech vrátí dolů, napije se a

šup zpátky do křesla. Když jsme tam spolu začínaly jezdit, měli štěně nádherného německého ovčáka.

Dorinka je kouzelná, z

počátku si spolu se Žandou hrály na zahradě, jenže Dorinka nesmí dovnitř a Žanda

může. Jedna si myslí, že si může všechno dovolit, druhá žárlí a netrvalo by dlouho a už by byly

v

sobě.Řešíme to tedy tak, že čtvrtky je Dorinka v

krásném velkém výběhu s

přepychovou boudou, já jí tam

přinesu snídani, pohraju si s

ní, pomazlíme se, potřebuje společnost a když je celé dny sama, lituju ji. Co je

to platné, že má pes vše k

dispozici, ale on potřebuje člověka.

Žandu někdy vypustím na zahradu, aby se proběhla a vyčůrala. Moc o to nestojí, raději je se mnou v

domě.

Před úklidem i po něm jdeme se Žandou do lesa, honíme se, házíme klacíčky a ta půlhodinka jí dá víc, než

sebepřepychovější bouda s

obývákem a ložnicí s

dekou.

16

P

rocházky po lese v

kterékoli době jsou povzbuzující. A je jedno, zda je les zalitý sluncem, nebo když

se brodíme v

závějích. Ono to má své kouzlo i když prší, je mlha nebo zimní rána chodíme ještě za

tmy.

Nikdy jsem se nebála, mám pocit, že mám sebou obranáře. Ale od té doby, kdy jsme v

Louňovicích na kraji

lesa potkaly kance, který nás míjel, to mě sakra zatrnulo a tam jsem měla pocit, že jsem obranář já a že to

musím být já,kdo musí Žandu ochránit. Byla na volno, já na ní zavolala, kupodivu hned poslechla, já jí dala

na vodítko a pomalu jsme se od kance vzdalovaly, já se pořád otáčela, zda nezměnil směr. Přiznám se, že

tenkrát by se ve mně krve nedořezal.

Však mě Eva chtěla dát hned ve dveřích panáka. Když jsem líčila to setkání s

kancem, tak Natálka

povídá:“Vidíš mami, a my ho ještě nepotkaly“! Máma odvětila: A taky nepotkáme, protože tam nebudeme

chodit.

V

létě když jdeme na houby, sednu si do mechu a uděláme si piknik v

přírodě, já stihnu i třeba pedikůru.

Když okrájím kůže z

chodidel, zajdeme do místní hospůdky, kde si dám kafe a Žanetka dostane zmrzlinu.

Mám ráda ten čas se Žandou jako s

rovnocenným parťákem.

S

Robertem máme pěkný vztah, někdy se stane, že odveze Terezku do školy a ještě se vrátí, my spolu

posnídáme, dáme řeč a on odjíždí do práce třeba až kolem desáté hodiny. Sice se s

ním pěkně povídá, jenže

mě pak ten čas schází. Ráda jim dělám různá překvapení.

Když jsem u nich byla asi po třetí, ptal se Robert, zda bych mu nepovlékla pět apartmánů, že mu uklízečka

odjela na dovolenou.

Má na Roztylech penzion, v

suterénu reklamní agenturu, a je tam bezva parta. Robpenzion proto, že je

Robert a Robdesign taktéž.

Je to sympaťák, statnej chlap, asi kolem čtyřiceti, vizáží podobný Vladimíru Růžičkovi. Je to pan inženýr se

spoustou zájmů. Doma má klávesy, kytary,bubny a ke všemu odpovídající aparaturu. V

garáži stojí super

nablýskaná motorka Suzuki 650 , to byla bomba! Hned jsem si vzpomněla, že takové jezdily v

Monaku.

Robert je maximálně vytížený, ale umí v

tom chodit. Povlékání postelí pro mne nic neznamená, dělala jsem

to celý život, tak jsem mu to slíbila. Postele jsem povlékala jako v

nemocnici, to znamená vyšponované

prostěradlo, to musí být a je jedno zda se v

posteli Spí, Stůně, nebo Souloží. V

penzionu zřejmě nejspíš to

poslední. Soudím podle plných prezervativů v

koších. Snažím se pokoj uklidit tak, jak bych si přála já, když

bych přišla do hotelu a platila za noc nekřesťanské peníze.

Penzion je v

blízkosti Metra Roztyly, je tam klid a útulné pokojíčky. Prostorná vana pro dva, sprchové

kouty, zařízené kuchyňky s

lednicí, mikrovlnkou, toustovačem, v

lince je hezké nádobí z

Ikei. Na zemi

koberce, stolky ze skla a kovu a nábytek z

třešňového dřeva. Nahoře jsou dva pokoje obložené dřevem a

v

mansardě jsou okna ve střeše. Na všech pokojích televize, počítač a DVD.Po opuštění pokojů hosty je na

mě zase všechno dát do původního stavu a připravit pro nově příchozí.

Vyklidím lednice na kuchyňkách, kde jsou ještě v

původním balení šunky, sýry, salámy. Hosté mají velké

oči, nakoupí, nespotřebují a zanechají. Tak má zase Žanda častěji šunku, která by z

důchodu pořizovat jako

mls nešla.

A že jsou hosté různí, o tom svědčila cedule na šlapacím koši v

kuchyňce. Pozor

–

smrdí! A na ceduli ležela

dvacka. Otevřu koš, abych vyndala igelitový pytel a v

koši byly dětské pemprsky s

hnědou zapáchající kaší.

Hovna mě tedy po letech strávených v

domově důchodců rozhodně nerozhodí. Spíš akceptuju hovnový

smrad, než nějaké spreje nebo nedej bože vonné zapálené tyčinky! Jen si nedovedu představit, že bych jela

s

malým dítětem do hotelu a odložila tam posrané pleny, abych tam po sobě nechala zamořené prostředí.

Před penzionem jsou kontejnery, tak bych to zřejmě vzala cestou k

autu.

Stejně jsou to dneska vymoženosti! Dříve musela mít máma doma velký hrnec, specialně na pleny,

vyvařovat, míchat a při neuhlídání se pěna přehoupla přes okraj hrnce a udusila plamen na sporáku. O

zábavu bylo hned postaráno, než se dalo vše zase do původního stavu. Po vyvářce následovala komedie

s

několikerým mácháním, sušením a na závěr se pleny žehlily po obou stranách. V

dnešní době máma koupí

za nekřesťanské peníze pleny na jedno použití a pak je nechá tam, kde jí hovno zrovna upadne. Divná doba

s

divnými lidmi.

17

A

le rozhodně je nechci všechny šmahem házet do jednoho pytle. A aby se oddělilo zrno od plev, je

potřeba poznat i tu druhou stranu mince.

No a já v

penzionu nejen zaskočila za paní uklízečku, která byla na dovolené, já tam už zůstala

natrvalo. Z

počátku to zkoušel, že by platil osmdesát na hodinu. Řekla jsem, že může třeba padesát, ale

někomu jinému. Já že pod stovku nejdu, ale že nemůžu kdykoliv pískne, že třeba budu mít natáčení, které se

dozvím na poslední chvíli. Řekl, že jsem rázná, ale upřímná. Že to všechno bere, ať si chodím jak to bude

vyhovovat mě, mám si psát hodiny, které na konci měsíce vynásobí stovkou.

Úžasné, jsem tam maximálně spokojená. Se všemi si tykáme a rozhodně mě neberou jako uklízečku, ale

jako rovnocenného partnera v

týmu.

Jinak jak v

Louňovicích, tak na Žernovce mě všichni berou jako Hausfrau, dokonce i pošťák. Zazvoní, veze

balík, já jdu otevřít a on haleká:“Á dneska to převezme Hausfrau“! Nebo se taky už párkrát stalo, že mě

v

obou domácnostech požádají, abych asistovala různým řemeslníkům, udělala jim kafe a starala se o ně.

Vždycky chci fakturu a dokonce jsem jednou v

Louňovicích ne zrovna smlouvala, ale pozastavila se nad

cenou, když tam dva instalatéři vyměňovali baterii u dřezu v

kuchyni a museli vymontovat drtičku. Slyšela

jsem je, jak se spolu dohadují, byl to táta se synem, jak Garyho natáhnou. To mě nadzvedlo, ale při placení

jsem si řekla svoje a kafe jsem jim neuvařila. Syn byl rozumnější a cenu snížil. Táta prskal, ani se

nerozloučil a prásknul dveřmi. Co si myslí, když vidí, že jsou někde peníze, tak by se chtěl rychle vyrovnat a

stáhnout lidi z

kůže??? Fakturu nechtěli ani napsat a když mě řekli:“Paninko, my se známe s

Garym“! Řekla

jsem, že sice nevím, jak to chodí na vesnici, ale v

Praze by si žádný řemeslník nedovolil vyřknout tak

nehoráznou sumu a ještě na to nedat papír! Měli mě plné zuby, bylo to vzájemné, ale nakonec jakýsi

paragon napsali a pak se i Gary pozastavoval nad tou cifrou! A to už byla snížená!

Jednou jsem byla i u toho, když přijel opravář na střešní kolektory. Mladý kluk lezl v

Botaskách po střeše

jako kočka, vypravoval jak k

tomu povolání přišel a ještě jsem dostala nějaké brožury o kolektorech, které

sice mají vysokou pořizovací cenu, ale do budoucna se to vyplatí.

A tak lezu lidem do naprostého soukromí a při tom zjišťuji, že jim to absolutně nevadí.Vcítila jsem se do

situace, kdyby někdo cizí, o kom naprosto nic nevím by mě chodil po bytě a ještě ke všemu lezl do všech

šuplíků.

Pro mne je to blbá představa, ale jak je vidět, lidem, ke kterým docházím to nevadí. No tak tím líp. Pomalu

jsem si zvykla i já.

Asi jsem měla štěstí a kápla na mimořádné lidi, kteří mě nejen finančně pomáhají, ale krom toho pořád něco

dostávám a že jsou to hodnotné věci! Oblečení, boty, šperky, vánoční ubrus z

Texasu, bonboniéry,

víno,dokonce i barvy na malování. No super a já si toho nesmírně považuju.

Když jsem si udělala na stará kolena po prvé v

životě vernisáž s

výstavou, dala jsem všem známým

pozvánky a ani mě nenapadlo, že bude účast tak obrovská. To jednoho potěší! A když se Robert sám od sebe

nabídl, že mě tam přijde zahrát, považovala jsem to nejprve za vtip. Jarda Dotlačil přitáhl aparaturu, staral se

o hudbu celý večer a ještě mě dal celý medovník. Nikdo za ty služby absolutně nic nechtěl, což si myslím,

že o něčem svědčí. O vernisáži se později ještě rozepíšu. Nejsem žádný Dietl, nápady přichází na přeskáčku

a hlavně píšu ve volném čase a toho je sakra málo.

Potřebuju být sama doma, trochu se soustředit, aby to celé psaní mělo hlavu a patu. Zas až tolik času na to

nemám, chtěla bych to mít do konce roku v

hromadě, snad to vyjde a Myslivec to povídání dá do nějaké

vazby a 19.ledna 2010 bych to chtěla k

těm kulatým narozeninám předat. Chci psát o všem možném, aby

pak byla nějaká vzpomínka i na dobu dávno minulou.

Ještě se vrátím k

úklidům, protože toho bylo víc a já při tom poznala různé lidi.

V

době, kdy jsem na tom finančně nebyla zrovna dvakrát nejlíp, protože si ráda dopřávám a důchod

nepokryje moje výdaje, dívala jsem se na Internet a hledala… Nejprve mě zaskočila adresa. Zličín, no to je

přes půlku Prahy.

Přesto zavolala, domluvila a jela se podívat. Starý barák, prkenná podlaha, starší zařízení, ale vlídné přijetí.

V

baráku žil tatínek, bývalý první kameraman z

Barrandova, dvě dcery a dva psi. Mohla jsem tam jezdit jak

mě to bude vyhovovat a je jim jedno, zda to budou večery, víkendy, svátky…

18

D

ostala jsem klíče, jezdila bez Žandy a řešila to tak, že jsem šla se Žandou na procházku, pak byla asi

hodinu sama doma a přijel Myslivec. Já se vracela večer. Cesta trvala padesát minut, chtěla jsem

tedy nejen stovku na hodinu, ale platit i cestu. Na všechno přistoupili.

Holky byly většinou v

práci, měly jakousi agenturu a tatínek byl zase většinu času v

dílně. Vždycky na mě

zavolal, zda si nechci udělat pauzu a jít si s

ním zakouřit. Vypravoval nesmírně zajímavé příběhy, jeho

maminka hrála karty s

Honzou Masarykem, ukazoval fotky, téměř celé jeho židovské příbuzenstvo vyletělo

komínem za války. A příběhy o hercích, režisérech a době strávené za kamerou taky nebyly k

zahození.

Jezdila jsem tam jen pár měsíců a pak mě jedna z

dcer zavolala, že se znovu objevila paní, která u nich pět

let uklízela, pak vypověděla službu, protože ji zjistili rakovinu. Vylízala se z

toho srabu a hlásila se opět do

služby. Když jí řekli, že už si našli někoho jiného, tak ji to rozhodilo, že potřebuje peníze. Holky se mě

ptaly, zda mě to bude moc mrzet, když k

nim přestanu jezdit a moc se omlouvaly, že dostaly sebe i mne do

blbé situace. Mě to naprosto nikterak nerozhodilo, brala jsem to jako další zkušenost, další poznání a už

kvůli té dlouhé cestě tam i zpět jsem to trochu i uvítala.

Pak jsem se s

jednou z

nich sešla na Václaváku, přivezla mě pantofle a uklízecí oblečení. Pravila, že mě

dědeček moc pozdravuje, prý si se mnou po dlouhé době od smrti manželky pěkně popovídal. Je smutný, že

už tam nebudu jezdit. Zajímavé, jak někdo k

někomu během pár měsíců tak přilne. Ale já se na něj taky

vždycky těšila. Holky se divily, on prý je málomluvný, s

nimi se téměř nebaví a jen jednou za týden zajde se

starými kameramany na pivo.

Pak jsem chodila ještě na jeden úklid. To bylo ze známosti přes někoho. Bylo to blízko, na Brumlovce,

jednou týdně nebo za čtrnáct dní. Úklid nebyl nijak náročný. Vyluxovat, vytřít, umýt dvě koupelny, dva

záchody, pár zrcadel a dát do pořádku superluxusní kuchyň celou v

nerezu.

Byt úplně nový, v

sedmém patře a s

lodžií podél celého bytu. Pěkné zařízení, ale ve vzduchu viselo cosi

divného. Asi pětatřicetiletá majitelka, pracující v

jedné bance a zastávala dost vysokou pozici. Už při prvním

setkání jsem cítila jakýsi odstup, byl tam osten strachu a nevraživosti, že se odhodlala pustit vetřelce do

bytu. Tomu se nedivím, taky bych měla strach pustit si neznámého člověka domů, aby se vrtal v

mém

soukromí. Byt byl krásně stavěný, v

sedmém patře s

lodžií podél celého bytu.

Ona asi chytrá, ale bez chlapa, u ní bych soudila, že spíš bez ženské. Menší, trochu při těle, tmavovlasá a ty

chrouny ztrácela vždy a všude. Kariéra jí vycházela, ale jinak očividně v

soukromí nešťastná, neukojená a

nervózní.Prostě byla jiná a divná. Mě to zas až tak nemuselo vadit. Měla jsem klíče s

kartou a kódem a

vždycky jsem tam byla sama. Klasika, stovku na hodinu a chtěla, abych tam byla čtyři hodiny. To určitě!

Zvládla jsem to ostrým tempem už za tři. Na závěr jsem si dala colu s

cigaretou na lodžii u stolečku a kde

bylo nepřeberné množství kytek a stromečků.

V

jedné koupelně byla vana, dvě umyvadla a nad nimi dvě zrcadla. V

kelímku trčel osamocený jeden

kartáček na zuby, ale na poličkách byla spousta voňavek, krémů, flaštiček, rtěnek a laků, že žádná

parfumerie by se nemusela za takový sortiment stydět. Z

poliček jsem vše přendala na pračku, umyla, utřela,

vycídila a zase dala zpět na stejné místo.

Prostorná ložnice s

jednou prošívanou dekou a povlečení s

ručně vyšívanou aplikací. Na polštáři vévodil

velký modrý plyšový medvěd. Plovoucí podlaha a nad postelí visel poměrně velký, hezký a vkusný obraz

souložící dvojice.Proti posteli skříně ve zdi se zrcadly. Němý sluha v

rohu byl ověšený hadrama a

pohozeným županem. Na širokém parapetu v

bílých květináčích živé kvetoucí orchideje. Z

předsíně pak byl

vchod do kuchyně zároveň s

obývákem. Vše světlé.prostorné, moderní. Dvě kožené sedačky se saténovými

polštářky.

U stěny stála taky taková širokoúhlá televize, na které stálo devět kalíšků se svíčkami. Knihovna plná

různých slovníků, makroekonomie, mikroekonomie, vedle hned knížky o sexu,manželství a souladu mezi

partnery. Nechyběly ani pohádky.Kuchyň hypermoderní, vše v

nerezu, ale každý výrobek jiné značky. Já

kdybych si něco takového pořizovala, zřejmě by to mělo stejnou značku. Vypadá to líp a má to i své výhody.

Z

téhle prostorné místnosti vedly dva vchody na lodžii. V

kuchyni stůl pro šest osob se skleněnou deskou,

dřevěné židle, na stole vždy kytka ve váze, slánka a košíček se slunečnicemi, v

druhém pak byla sezamová

semínka. Na stole u vázy bylo otevřené blahopřání, aby jí to už konečně vyšlo se sexem. Proč asi?

Z

předsíně vedly další dveře do pracovny, do další koupelny se sprchovým koutem a třetí dveře na lodžii.

V

předsíni vestavěná skříň se zrcadly.

19

N

a stojacím věšáku byla spousta sportovního oblečení a pár šatiček, no nic moc! Asi po půl roce mě

zavolala, že mě musí něco vytknout. Prý neuklízím poličky u zrcadel. Ptala jsem se z

čeho tak

soudí?! Prý jsou všechny věci pořád na stejném místě! Aha chytrá paní z

banky! A navíc! Byla

čmouha od make upu na zrcadle!

S

takovým gustem jsem jí řekla, že si bude muset tu čmouhu umýt sama, protože končím a vrátím klíče.

Hned začala couvat, omlouvat se, že to tak nemyslela.. Ale já jo!

Já jsem dneska svobodná, můžu se rozhodovat sama, jak mě to vyhovuje a v

tomto případě jde diplomacie

stranou. Blbejm lidem se vyhýbám a dělám jen to, co mě vyhovuje a kde vidím, že jsem vítaná.

Stejně jsem si kolikrát říkala, holka z

vesnice, dostala se do Prahy, čuchla k

povolání, které finančně

pomohlo ke koupi bytu, celý den v

práci, honí se za kariérou, ale v

podstatě nešťastná ženská. Co jí je

platnej šestiplotýnkový nerez sporák Baumatic, když žere jen zrní a lednice je plná jogurtů? Žádná láska,

v

posteli se váleli jen plyšoví medvědi, ale všude spousta vegetariánských a makrobiotických výrobků, samé

doplňky stravy, drahé krémy na pleť, kterou měla stejně ošklivou, protože nebyla vnitřně spokojená. Padaly

jí vlasy, všude se válely chumáče, jako když vyčesávám přerostlou Žandu.

Nevím, co takoví lidé mají ze života, nebudou mít pražádné vzpomínky, prostě byla to neukojená zatrpklá

sice mladá holka, ale duchem stárnoucí ženská, která počítá v

zrcadle každou vrásku.

Kdyby si raději vrzla, dala pořádné jídlo, zapila to pivem, vyšlo by to možná levněji, než drahá kosmetika,

která se mine účinkem.

S

gustem jsem jí vrátila klíče od bytu a dnes když jedu kolem Brumlovku, tak se jen usměju a myslím si své.

Ona mě vždy schovávala různé drahé časopisy, které bych si nikdy nekoupila, ale i tak bez nich mohu

existovat. Byla to další zkušenost a ani trochu mě nemrzí, že jsem jí tam dělala ficku. Při odchodu jsem to

byla já kdo byl na koni!

Tak úklidy by byly za mnou, snad už žádné nepřibudou, ale kdo ví, co se ještě kde vyvrbí?

Kniha zřejmě nebude mít nějaký systém, myšlenek je přehršel, tak to bude všechno na přeskáčku, jak život

šel…

Jak jsem vycházela s

tchýněmi?

Maminka Honzy Buršíka byla mimořádně vzácná žena! Inteligentní, pracovitá, uměla dobře vařit, každý

víkend něco pekla, šila, s

každým dobře vycházela a byla oblíbená. Já u ní obdivovala hned několik

vlastností. Ona dokázala plést složité norské vzory na svetrech a při tom pletení měla na stole o podstavec

položenou anglickou knížku a dokázala skloubit tyhle dvě věci najednou. Nikdy nepárala a vždy věděla, co

čte.

Ovládala několik řečí a v

důchodu si přivydělávala tlumočením a překlady. Milovala kočky, v

Nepomuku

jich měla kolem deseti, tak když nebylo na kočičí žrádlo, šla za starostou a ten jí dohodil nějaké kšefty.

Jen v

osobním životě moc šťastná nebyla. Její první muž pracoval v

nakladatelství U Topiče, což bylo

dlouho největší knihkupectví na Národní třídě, proti Národnímu divadlu. Muže milovala, ale osud jí

nedopřál mít vlastní děti. Trápilo jí to a nakonec si vzala dítě z

ústavu…a to byl Honza Buršík. Vědělo se jen

že má kořeny kdesi na Šumavě a v

rodném listě měl napsáno, že otec je neznámý a matka po porodu

zemřela.

Malinkého caparta nejprve měla snad babička, ale nezvládala a tak se dítě ocitlo v

ústavu, odkud si ho vzala

bábi Gáby, jak jsem jí říkala.

Nesmírně obětavá ženská, která se dítěti věnovala seč mohla, jenže holt s

geny, které si dítě přinese na svět,

s

těmi se moc dělat nedá. Ve škole mu to moc nešlo, byl to grázl, jako správný kluk a nakonec se vyučil

soustružníkem kovu.

Byl maximálně šikovný a byla radost ho pozorovat při jakékoli práci. Bohužel si přinesl do vínku kladný

vztah k

alkoholu. Mámu to samozřejmě nesmírně trápilo, brzy ovdověla a na výchovu byla sama. Posléze se

seznámila s

doktorem práv Kamilem Vaeterem a než se Honza vrátil z

vojny, tak už byla Vaeterová.

Kamil byl rozvedený, dříve měl za manželku filmovou herečku Vlastu Matulovou. Párkrát jsem ji viděla u

nich, když přišla na kafe a všichni tři si společně povídali.

20

T

enkrát jsem to nějak nemohla vydejchat, prostě nešlo mě to do hlavy. Dneska po všech životních

zkušenostech to plně chápu a mezi normálními lidmi lze leccos.

Kamil vlastnil poměrně velkou vilu v

Nepomuku u Plzně a plánovali, že až budou oba v

důchodu, že

se tam natrvalo přestěhují.

Když jsem se objevila na scéně já, viděli, že bude o Honzu nějakým způsobem postaráno a uháněli nás, kdy

už bude svatba?! Já se s

Honzou seznámila na nějakém koncertě v

Lucerně, kde byl s

mojí spolužačkou ze

zdrávky. Po koncertě jsme šli ve čtyřech do Klášterní vinárny na kafe. Honza Buršík, jeho kamarád Honza

Kalousek, jehož syn je známým zpěvákem, Eliška Poloučková a já. Mimochodem Elišku jsem viděla ještě

vloni na třídním srazu, vypadala příšerně, měla rakovinu jater a pár měsíců po srazu zemřela. Nikdy mě

nevyčítala, že jsem jí přebrala nápadníka.

Honza byl úžasný partner a v

těch začátcích jsme si užili. Pořád se něco dělo, jezdili jsme na hory, lyžovali,

bruslili, tancovali, chodili do kaváren a hospůdek, chodili jsme k

Novákům na Forbes, hráli kulečník. Rok

co rok jsme absolvovali s

našimi plesy ve Fučíkárně.

Poslední leč, kterou pořádalo ČKD, ta nemělo chybu. Parta k

pohledání, tancovalo se až do rána a náš otec

pro tuto příležitost vytáhl snubní prsten a speciální brýle, které neměly obroučky. Říkali jsme jim sekané

brýle. Nevím proč sekané, ale měly tvar, jako když se sklo oseká mačetou. Slušelo mu to.

Tombola při poslední leči byla přebohatá, tenkrát bylo vidět na polích spoustu zajíců, koroptví, srnek a tak

nebyl problém udělat z

tomboly úžasnou akci. Před začátkem plesu byl parket pokrytý zelenými větvemi, na

kterých ležely zastřelené výhry. Vyfešákovaní myslivci stáli v

pozoru a po levém boku měl každý svého

honícího psa. Zatroubili halali, přečetli kolik kusů bylo zastřeleno, pak pasovali nové adjunkty na myslivce,

ti položili na zvíře větvičku a postupně se zvířecí ceny přestěhovaly z

parketu.

Pivo teklo proudem, muzikanti hráli jako o závod a bylo i málo přestávek. U stolů na sebe všichni řvali, aby

přehlušili hlasitou hudbu. Eva se nikdy nezúčastnila ani jedné poslední leče a já si dosud myslím, že přišla o

hodně.

Babču to zas až tak nebralo, ona si zatancovala, bavila se, ale zřejmě byla nejraději, když se jelo k

ránu

taxíkem domů. Za to náš otec ožíval k

ránu, když už byl poloprázdný parket a my to spolu roztáčeli.

Nebylo zvykem, že by manželé tancovali celý večer jenom spolu, páry se různě promíchávaly a tam jsem si

po prvé všimla, že Honza žárlí. Obzvlášť, když upil.A chlapi z

fabriky? Ti nešli pro nějaké rýpnutí nikdy

daleko, tak se skoro s

pravidelností stávalo, že se Honza vypařil, aniž by cokoli řekl a mně zbyli tanečníci

jen v

podobě otce a jeho kumpánů. Naši se nad jeho chováním nikterak nepozastavovali, nekomentovali a

nikdy mě do ničeho moc nemluvili. To jsem ocenila pak v

průběhu života.

Stejně si každý mladý myslí, že je chytrý a špatně přejímá zkušenosti starších, kdyby to sebevíc mysleli

dobře.

Stejně tak jsem se snažila tohle pak uplatnit na svém robátku. Stačí říct názor a každý nechť si to přebere po

svém. Po každé Poslední leči Honza pak přinesl kytku a omlouval se, že to neustál, když mě viděl, jak

tancuju s

někým jiným. To mě mělo varovat do budoucna.

No nemrzí mne, že všechno bylo tak, jak už to mám dávno za sebou. Asi to mělo všechno tak být.

Honza pracoval na Letné v

podniku VÚSTE, což byla zkratka pro Výzkumný ústav elektroakustiky. Do

dílny,v které stálo několik soustruhů se vcházelo dlouhou chodbou a po pravé straně byla vrátnice.

Za ní mohutná vrata, kterými se šlo na dvůr. Na vratech visela cedule že nepovolaným je vstup přísně

zakázán. Ale já chtěla vědět, jak vypadá malá fabrika, dosud jsem znala jen gigantické ČKD. Jak se dostat

do zakázané zóny?

Jednou jsem to riskla a před začátkem okénka vrátnice jsem se skrčila, proplížila pod místem, kde seděl

komisní, nevrlý, ale děsně důležitý dědek. Otevřela dveře na dvůr, proklouzla a bylo vyhráno. Mobily v

té

době zdaleka nebyly, Honza nic netušil a když jsem se najednou objevila mezi soustruhy, vzbudilo to

neobyčejné veselí. Už tenkrát mě učaroval čuch dílenského ponku, různé nevšední smrady, které se jinde

nevyskytují. A ty krásně hladké vysoustružené výrobky, příjemné v

ruce, aniž bych věděla k

čemu budou

sloužit.

21

J

á v

té době ještě chodila do školy, táta byl o sedm let starší, o svatbě také mluvil, ale víc na pilu tlačila

bábi Gáby s

Kamilem.

Dříve bylo zvykem, že co nejmladší holka už byla vdaná s

dítětem a když neměla partnera, koukalo se

na ní jako na něco zvláštního. Svatbu se mě podařilo oddálit aspoň o rok a tak přišel den D a konala se

svatba. Babča mě ušila bílé krajkové šaty a na hlavě jsem měla závoj který korunoval už druhou svatbu.

Zažloutlá krajka z

babčiný svatby ze šestatřicátého roku se vyprala a já to prdla na hlavu.

Celý život jsem měla dlouhé vlasy, po každé učesala něco jiného, aby byla změna, jednou za týden umyla a

nevím, co mě to napadlo, před svatbou jsem šla k

holiči. Hrůza! Zamotaný drdol a s

vypotřebovaným lakem

Lybarem mě kadeřnice vytvořila na hlavě takový nehybný strup.

Když jsem přišla domů a všichni ten výtvor obdivovali, tak jsem rychle pak vlezla pod sprchu a učesala se

stejně sama, jako roky před tím. Po svatbě byl zamluvený salonek v

Lužickém semináři. Svatba byla

v

červnu 1968, jenže za chvíli vtrhli Rusové a bylo po veškerých nadějích.

Naše Eva odjela do Švédska za Honzou a už tam zůstala natrvalo.

Naši to strašně těžce nesli. Přišli tak o dceru, která byla jejich chloubou. Nikdy žádné problémy, ve škole ji

chválili do aleluja, chytrá jako vopice, práva zvládla levou zadní.

Se mnou to měli na každý pád vždy a ve všem horší. Když už měli holčičku a otec si přál chlapečka,

nevyšlo to, ale domnívám se, že jsem mu toho chlapečka dostatečně vynahradila. Když nevyšel kluk, tak

jsem dostala aspoň jméno Vladimíra po otci. Svátky jsme drželi vždy spolu, protože holčičí Vladimír

kalendář postrádá.

Vrátím se k

pokračování vztahu s

Honzou. Po svatbě Gábi s

Kamilem hned odjeli do Nepomuku a my přišli

v

tehdejší době k

bytu.

Byla to vila ing. Čapka, která měla tři byty. V

prvním patře bydlel kluk, který měl za manželku Rusku, ve

druhém patře už zmínění majitelé Čapkovi a ve třetím patře my. Dvoupokojový byt s

krásnou terasou,

kterou jsem zvlášť ocenila s

malým dítětem. Na terasu jsem dala i kočár, abych nemusela tak často chodit na

procházky a v

letních měsících tam stála i postýlka.

Vila stála v

zahradě, kde bylo pár ovocných stromů, nádherné magnólie a oni tam měli záhony se zeleninou.

Pan Čapek si chodil pravidelně každý měsíc pro nájem a vždy v

květnu, kdy mám svátek přinesl květy

magnólií.

Vycházeli jsme všichni ve vile dost dobře, jen s

nelibostí nesl, když se vracel Honza v

noci z

hospody a

pošlapal mu záhony.

Jednou přišel a povídá:“Paní Buršíková, když už je tady to dítě, pojďte se mnou na zahradu a já vám ukážu,

které dva záhony budou jenom vaše!“ Jenže Honza přišel málokdy za světla domů a já k

té půdě nikdy

žádný vztah neměla. Nerozeznala jsem ani plevel, štítila žížal, pomalu jsem i zalévala v

rukavicích. A když

vyrostl květák s

polouschlou hlavou, za to ale na půlmetrovém klacku, tak se i ten slušný pan domácí rozčílil

a záhony opět odebral a na zahradu jsme směli jen v

jejich přítomnosti.

Co bych tam hledala za štěstí. Já měla k

dispozici terasu, a ta bohatě stačila. Párkrát přinesl ze zahrady

jahody „pro to dítě.“

Já už tenkrát měla trochu obavy ze soužití s

Honzou, ale měl mě rád a Gábi pořád chtěla, abych ho držela

zkrátka a přitáhla opratě, že bude všechno v

pořádku. Nikdy jsem žádné opratě nepotřebovala a nikdy

nikoho nechtěla převychovávat. Jen je s

podivem, že taková inteligentní ženská si myslela, že se

z

alkoholika může mýrnyx týrnyx stát abstinent! V

kuchyni a v

obýváku nám nechali veškeré zařízení a

z

druhého pokoje jsme měli ložnici, kterou jsem dostala od našich na míru dělanou z

kavkazského ořechu.

Peníze nebyly a my tak přišli nejen k

bytu, ale v

podstatě i k

zařízení. V

kuchyni nám zůstala nádherná

almara, která měla střed prosklený, na kterém byly dva obrazy od Muchy. Nevím, kam to přišlo, ale dnes by

se to platilo zlatem. Tchýně na nás vůbec nešetřila a nechala tam i originál Alše, takový malý obrázek, který

se mě nelíbil. Byl schovaný a když měla přijet do Prahy, tak jsem ho narychlo vždy pověsila. Nikdy to

nezapomněla okomentovat, že dokud visí Aleš, že na tom ještě nejsme tak špatně, že jinak bychom ho

prodali.

22

K

am se Aleš poděl po rozvodu nevím, a je mě to jedno.Peněz bylo málo, jako v

každé době a my

měli třeba vánoční stromeček upevněný ve svěráku, na stojan nebylo. Vůbec nám to tenkrát

nevadilo.

Po svatbě jsem zavedla po vzoru babči jakousi obálkovou metodu. Každá obálka byla nadepsaná a do ní

jsem dávala peníze na nájem, na Multiservis, na uhlí a tak podobně. Taky se stalo, že jsem vyplnila složenky

a s

jistotou šla do obálek a ejhle! Peníze chyběly.

Nejvíc mě mrzelo, když se mě ztratil zlatý článkový náramek ze šuplíku, který jsem dostala od tchýně jako

svatební dar a nikdy jsem ho nenosila, bála jsem se, že bych ho ztratila. Možná bych ho měla dosud,

kdybych ho nosila.

Honza samozřejmě nikdy nic nevěděl a to mě nejvíc žralo. V

roce šedesát devět jsme jeli s

našimi za Evou.

Já dělala ve Vojenské nemocnici a když jsem chtěla vycestovat na západ…to byly obstrukce! Musela jsem

mít podpis hlavního náčelníka a slíbit, že se budu spořádaně chovat, abych neudělala ostudu socialistické

vlasti. Ráda jsem jim to podepsala, hlavně že si uděláme zajímavou dovolenou a zcela bezpečně jsem

věděla, že se vrátím.

Jeli jsme vlakem do Gőteborku, pak lodí do Malmő a opět vlakem do Säffle, kde tenkrát bydleli. Bylo to

hezké, ale smutné shledání, nikdy nikdo nevěděl, kdy se s

příbuznými zase setká.

Tam jsem po prvé viděla, jak vypadají bílé noci, jezdili jsme na kole, bydleli blízko rozsáhlého jezera

Wännern, o kterém píše Selma Lagerlefová v

Gőstu Berlingovi.

Nádherná příroda, lidi, krámy, obchodní domy, všude všechno k

dostání. Pane, to byla změna a člověk

nestačil kulit oči, jak se dá žít.

Však nás Honza Černoch přemlouval, abychom zůstali. Ani slyšet! Copak bych to mohla našim udělat, aby

přišli i o druhou dceru? Eva je chytrá, ale je v

ní citu jak v

prdeli medu. Pánbůh každého obdaří jinak.

Když jsme se vraceli, bylo mě na lodi strašně špatně, jak se to houpalo a já už se nemohla dočkat pevniny.

Přestalo mě chutnat kouření a já věděla, že už je to tady.

V

Praze jsem zašla na gyndu za Dr Horovou, která bydlela v

našem baráku a ta mě to samozřejmě potvrdila.

Ve Vojenské jsem se s

tím nevytahovala, sloužila noční služby, povolovala zástěru přes uniformu a kdybych

byla bývala nešla za Dr Brettem, vynikajícím rentgenologem, tak do porodu snad nikdo nic nepoznal.

Chtěla jsem udělat snímek břicha. To v

té době skutečně nikdo neměl, nějaké ultrazvuky, cétéčka, nic

takového neexistovalo. On řekl, že měsíc před porodem už to plodu nijak neublíží, snímek udělal a dokonce

řekl, že tam vidí jakýsi cancourek, a že by to měl být na devadesát procent kluk. Kluk? Já myslela, že to

bude Lucinka!! Řekl, že je to jedno co to bude, hlavně aby „to“ bylo zdravé a aby to rostlo do lepší doby.

Snímek jsem opatrovala jako oko v

hlavě, byl to mimořádný pocit držet to proti oknu a vidět schoulený

uzlíček v

placentě. Dlouho jsem snímek opatrovala, ale jak jsem pak střídala partnery a bydliště, vzal nějak

za své. Škoda! Dnes by to ale bezesporu byla rarita!

Ušila jsem si z

deky nádhernou pelerínu, zipy byly ze Švédska a olemovala jsem skunkem kapuci. Do

peleríny se schoval pupek.

Když jsem na gyndě dostala těhotenskou legitimaci, zároveň jsem obdržela lístek na pleny. Ty byly na příděl

a kdo neměl bumášku, měl smůlu a byl bez plen. Pro jedno dítě bylo na legitku čtyřicet plen. Kdo měl

dvojčata, asi dostal dvojnásobný počet, to nevím.

Dneska, když si to vybavuju, zní to jako sci

–

fi, ale nejsou to žádné fantasmagorie, to byla skutečnost, taková

byla doba.

Ještě štěstí, že bábi Gáby byla zručná pletařka a vypomáhala, seč mohla. Dokonce babča vyhrabala ještě

nějaké předválečné mrňavé oblečky po Evě. Já nesehnala ani blbé plátěné košilky, které se mají vzít do

porodnice, tak jsem napsala poníženou supliku do Dětského domu a světe div se, přišlo mě dvanáct

novorozeneckých košilek!

Žádné sekáče ani burzy neexistovaly, tak kvetl výměnný obchod mezi kamarádkami. Hodně věcí posílala

Eva a Katka. To bylo něco!

23

K

dyž jsem děťátko oblékla do zahraničních materiálů, vzbudilo to v

jeslích podezření, s

jakými

imperialistickými živly se to stýkám.

Dne 18.1.1970 byla neděle a já věděla, že očekávaná událost přijde co nejdřív, ale nechtěla jsem být

sama doma. Odtekla plodová voda, Honza zavolal kamarádovi, jehož tatínek dělal pingla Na Vikárce, měli

auto, tak mě oba odvezli do porodnice v

Roosweltově ulici.

Malá, skoro rodinná porodnička, při nástupu sestřička myslela, že jdou se mnou dva tatínkové. Položili mě

na tzv. hekárnu a vůbec nikdo si mě nevšiml.

V

té době totiž končil první seriál vysílaný u nás Sága rodu Forsytů. V

době vysílání tohoto seriálu ani

nejezdila auta, skoro se život zastavil a celý národ seděl u televize. Mně v

tu chvíli bylo úplně jedno jaký

bude konec, já měla zcela jiné starosti.

Po skončení posledního dílu za mnou přišla sestra s

Dr Jelínkem a řekli, abych se přesunula na sál. Já už to

chtěla mít co nejdřív odbyté a pomalu jsem na sál utíkala, až mě museli brzdit. Noc byla dlouhá a ještě delší

dopoledne. Za pět minut dvanáct 19.1.1970 už to bylo za mnou. To, co následovalo potom mě utvrdilo

v

tom, že to bude dítě první, ale taky určitě poslední. Nejnádhernější na celém těhotenství bylo, že jsem

neměla po celou dobu ani jednu migrénu, které mě ztrpčovaly celý život. Bylo jedno, zda jsem ve stresu či

v

pohodě, zda je léto, nebo zima, záchvat udeřil v

tu nejmíň očekávanou dobu.

Jednou jsme byly s

babčou na Letenské pláni v

cirkusu Busch. Dva sloni stojí proti sobě a mezi nimi jakási

provazolezkyně, na každém chobotu měla jednu nohu a sloni se pomalu od sebe rozestupovali a ona dělala

provaz. Nádhera! Jenže tolik světel, hudba a já už to nemohla vydržet, tak jsme šly v

nejlepším domů. Nebo

v

Lucerně koncert Udo Júrgense! Vzadu v

baru mě dávali led na hlavu a z

koncertu jsem nic neměla. O

migrénách bych mohla psát různé statě z

vlastní zkušenosti.

Ale abych neztratila nit…druhý den do porodnice přišel tatínek podívat se na ten zázrak! Já nestála za nic,

šitá, posunovala jsem se jako tučňák, krvavé bělmo, kruhy pod očima, rozkousané rty, odřené lokty od

prostěradla, no holka k

pohledání! Tatínek vypadal neméně dobře! S

takovou vehemencí s

dědou oslavovali

přírůstek do rodiny, že přišel nejen s

kytkou, ale i monoklem, odřený nos, bradu, někde chytil silniční lyšej,

ani neví kde.

Sliboval, že když je tady tak nádherné dítě, že už opravdu přestane pít. Pít nepřestal a o nádherné dítě přišel

vlastní vinou.

Nejprve tchýně navrhla a on souhlasil, že se bude léčit a že budeme chodit do manželské poradny. Bože to

byly instituce! Když si pan doktor, který měl za úkol stmelit rodinu se mnou dával rande, věděla jsem, že

tudy cesta nevede a upustila jsem od dalších sezení, Z

protialkoholního léčení taky sešlo a já na všechno

byla sama.

Nedokážu setrvávat ve vztahu, když to není to pravé ořechové. Byla bych dala krk za to, že táta jenom pije,

že mě má rád a že krom mě nikoho nemá. Kdepak! Mladá a blbá!

Jednou jsem se vracela od našich dřív, než kdykoli jindy, odemykám a ono na řetěz! Táta přišel otevřít

v

županu, děsně se divil co tak brzy? Já vpluju s

dítětem do předsíně a na věšáku visí dámské šatstvo, včetně

podprsenky a kabelka. To je rána! Krve by se ve mně nedořezal, ale asi to mělo být, tak jsem se v

mžiku

rozhodla, že se odstěhuju a rozvedu.

Nevěřil ani jednomu. To už jsem pracovala v

domově důchodců v

Šolínově ulici, domluvila auto, našim

jsem oznámila, že se k

nim přestěhuju a našli jsme s

otcem jakéhosi právníka a podala jsem žádost o rozvod.

Právník byl dobrej, ale starej jak Metuzalém a já měla strach, aby neumřel dřív, než budu rozvedená.

Rozvod byl nechutný a já se zařekla, že už vdavky nikdy více.

Zapakovala jsem pouze svoje a dětské věci a frr do Navrátilky. Před tím jsem samozřejmě oznámila, že se

budu rozvádět a že bych event. ráda našla pro sebe a dítě střechu nad hlavou. Divili se, že jsem dřív nic

neřekla a sami navrhli, abychom se spolu přestěhovali. To jsem byla ke všemu taková hvězda, že jsem dál

splácela lednici, která zůstala v

Šárecké.

Když Honza zjistil, že to všechno myslím vážně, tak klečel, brečel, sliboval, jak Jitku pustí k

vodě a nebo že

se otráví v

Šáreckém údolí.Všechno byla blbost, jednou jsem se rozhodla a tvrdě šla za svým cílem. Dobře

jsem udělala, o tom jsem dneska přesvědčená.

24

Z

e začátku si tě táta bral jednou za čtrnáct dní, pak byly čím dál větší pauzy,ale co mě nejvíc žralo, že

nepamatoval na své dítě na vánoce, svátky ani narozeniny.

Nechala jsem tomu všemu volný průběh a věděla, že až dítě vyroste, udělá si úsudek samo. Tu dámu,

co se svlékla z

kůže hned v

předsíni si vzal a je s

ní dosud. Asi byla jiná, že všechno dokázala snášet. Mají

spolu dceru Michalku, a její babička snad dosud neví, že je Honza rozvedený a že má syna. To bylo pro

všechny děsně důležité tuhle informaci ututlat.

Tchýně Gáby se snažila vypomoci vrchovatou měrou a neustále posílala balíky, peníze, knížky, oblečení a

pořád jsme byly ve styku. Strašně ji mrzelo, co se stalo a nevím, jak přijala Jitku…Mně měla strašně ráda,

někdy snad i víc než Honzu. Ale bylo to vzájemné a my spolu vlastně zůstaly ve styku až do její smrti. Jsem

ráda, že jsem se byť i na dálku dokázala o ní postarat. Ale o tom až později.

Mám zkušenosti a troufám si tvrdit, že nejšílenější devízou do manželství je alkohol a žárlivost. Poznala

jsem to na vlastní kůži a to měrou vrchovatou.

Jsem ráda, že další partneři se uměli napít, ale závislí na alkoholu nikterak nebyli. Ani jsem nepoznala

nějaký náznak žárlivosti. Jak není ve vztahu důvěra, je lepší vzít nohy na ramena a utíkat, až se hlava třese.

Žárlivec si totiž vždycky najde důvod, a tak třeba jenom stačilo, že jsem šla na noční a už byl Honza

nepříčetný s

kterým doktorem budu trávit celou noc. Taky se stávalo, že dělal v

nemocnici přepadovou.

Přelezl plot a najednou se objevil na pooperačním oddělení. Zřejmě očekával, že mě při nejmenším najde

nějakému doktorovi na klíně. Když pak okénkem viděl, jak lítám kolem pacientů po operaci, tak to

zakamufloval tím, že mě přinesl Tatranku, abych neměla hlad. Pak trochu uklidněný zase odešel.

Alkohol se žárlivostí mě nesmírně ubíjela. Paní tchýně často volala, nebo psala a vždycky se zeptala, zda už

Honza seká latinu. Nikdy sekat nepřestal, protože cestou z

práce šel vždy kolem několika hospod, do

kterých musel zabrousit. Podle toho, kolik potkal kamarádů, tak se pobyt v

nálevně patřičně prodloužil. Aby

toho všeho nebylo málo, tak v

srpnu přijeli Rusové a pláň před okny byla plná tanků. Mladí vojáci, kteří ani

zbla netušili, kde se vlastně ocitli, tak si krátili dlouhou chvíli tím, že stříleli do oken. Nebylo radno je

jakkoli poňoukat a okna otvírat.

Jednou jsme šli spolu Šáreckou ulicí nahoru a proti nám jely tanky dolů. Já držela v

ruce tři karafiáty, Honza

mě je vytrhl a hodil pod projíždějící tank a při tom na ty holobrádky hrozil. Ve mně by se krve nedořezal,

když ti magoři na nás mířili kvérama. Byla to otázka času, kdy jednomu z

nich prdne v

bedně a všechno

mohlo být jinak.

Když jsme spolu už bydleli v

Navrátilce, ještě rok jsme spolu jezdili do jeslí a já tenkrát dělala v

domově

důchodců v

Šolínově ulici.

Abychom nemuseli na stanici tramvaje obcházet Školskou ulici, tak každé ráno před půl šestou nám

otevírala Jindřiška, která bydlela v

průchodu mříž pod schody, a pak si sedla do vrátnice před dveřmi

Národního výboru, za kterými jezdil páternoster.

Sedli jsme na tramvaj a jeli do Dejvic, vystoupili a šli pěšky Šáreckou nahoru, kde byly jesle. Chodil jsi tam

rád, ale dost velké problémy byly se spaním.

Všechny děti po obědě usnuly, ale Tomášek za žádnou cenu. Ten se vyznamenal, když ze své postýlky házel

po dětech hračky, aby je probudil! Pak to sestry řešily tak, že spící děti byly pohromadě a Tomáš po obědě

putoval do skladu, kde byla jedna postýlka. Odpoledne sestry hlásily, že nebrečel, stejně nespal, ale

pozoroval strop a strkal plyšové žížaly skrz síťku na postýlce.

Ráno jsme jezdili za tmy, ale i za tmy jsme se vraceli. Děda strašně těžce nesl, že si vnoučka moc neužije a

že by snad to dítě nemuselo denně tak brzy vstávat.

Když jsi dostal plané neštovice, jednu jedinou nakažlivou chorobu v

jeslích, tak snad děda uvítal, že jsi

nemocný a rád se o tebe staral. V

té době on už byl v

důchodu, ale babča ještě chodila do Chemoprojektu.

Párkrát se stalo, že přišla z

práce, děda spal a Tomášek jí šel do předsíně naproti a hrdě hlásil, že uspal dědu.

Ten si pak od babči vyslechl přednášku, co by se mohlo všechno stát?! V

jeslích i přes chronickou nespavost

jsi byl maximálně oblíben a sestřičky si tě půjčovaly domů. Zvlášť jedna z

nich Anča Brožová, ta si tě brala

i na dovolenou. Láska tam byla vzájemná.

25

S

ama byla rozvedená a měla patnáctiletého syna Milana. Někdy jsem nabyla dojmu, že upřednostňuje

tebe před Milanem.Když ti byly dva roky, jeli jsme do Polska na dovolenou. Anča, Milan, táta a my

dva. Byli jsme ubytováni na poloostrově Hellu v

soukromí, u známých už zmíněné Anči.

Tenkrát dovolená v

Polsku nepřicházela jen tak v

úvahu. Museli jsme mít pozvání od Poláků, kteří museli

podepsat, že se budou o nás starat, včetně stravy.Jeli jsme lehátkovým vlakem, vezli knedlíky v

pytlíku,

konzervy, šatstvo, hračky…cikáni hadr! Počasí jako by bylo předem objednané a severní moře ku podivu

teplé. Bylo to v

roce 1972 a Poláci říkali, že takové léto nepamatují snad třicet let.

Na pláži stály proutěné kukaně, které tě nadchly a pořád ses chtěl honit a schovávat se za ně. Byla tam

bezvadná parta, já vařila na jedné plotýnce v

pokoji u postýlky houskové knedlíky, které Polákům moc

chutnaly.

Protože jsme měli málo zlotých a já nechtěla být nikomu zavázaná, prodávala jsem v

baru na diskotéce

nějaké šílené háčkované blůzičky, kterými mě paní tchýně zásobovala měrou vrchovatou. Růžové a

protažené širokou černou sametkou. Na první pohled to byla dost hrůza, ale v

baru jsem upřednostňovala

ruční práci, která musí být náležitě ohodnocena. Polky byly nevkusné, bylo to pro ně něco mimořádného a

mohly mě urvat ruce. Předháněly se ve výši zlotých a to mě bavilo.

Cestování , hodiny a hodiny ve vlaku, pražené sardinky koupené na pláži, prohlídka lodí v

docích, všechno

tě zajímalo a byl jsi miláčkem v

partě dospělých lidí. Už tenkrát jsem byla pyšná.

Pak jsme ještě jednou v

tomto složení absolvovali dovolenou v

lázních Bohdaneč. Odpověděli jsme na

inzerát, kdosi pronajímal přes léto domek a nebylo to předražené. Tebe jsem měla na krosně, ale místní nám

půjčili obrovský kočár osmipérák, byl těžký sám o sobě, ale pořád lepší tlačit před sebou, než tahat na hrbu.

Bohdaneč byl plný Rusáků, ale nedalo se jet někam, kde by ta verbež nebyla.

Jednou za námi přijel děda a přivezl mě karton cigaret. Dunnhilky koupil ve Smečkách v

Tuzexu. Dobrý

dárek, kdeže loňské sněhy jsou? V

lázeňském parku jsme dělali dlouhé procházky, ale tys nám tam

onemocněl. Nejdřív to vypadalo na obyčejnou virozu, jenže když ses začal dusit, letěli jsme do nemocnice,

kde sis týden pobyl.

Za dětmi se nesmělo, návštěvy neexistovaly, ale já tě chtěla vidět! Zašla jsem za sestřičkou, koupila jí kafe,

vylíčila situaci, že jsme z

Prahy, v

Bohdanči na dovolené a já zdravotní sestra. Nevím co z

toho zapůsobilo,

ale pravda je taková, že jsem denně mohla nakouknout do pokoje. Tys mě sice nesměl vidět, ale i tak jsem

byla spokojená.

Od té doby byly tvé horní cesty dýchací na levačku a já měla u sebe pořád papír od doktorky k

eventuelnímu

přijetí do nemocnice. Byt v

Šárecké taky nebyl nejlepší. Topilo se nejen v

kamnech, bylo i ústřední topení,

byla tam zima, vlhko, držela se plíseň a párkrát jsme museli použít plynové topení, dnes se tomu říká

přímotop.

Když jsme se přestěhovali spolu do Navrátilky, chtěla jsem ti nějakým způsobem vynahradit i tatínka.

Vymýšlela jsem různé programy, aby ses ani chvilku nenudil. Brala jsem tě do divadel, do muzeí, psala i

malovala knížky, ani nevím, kam to všechno přišlo.Luštili jsme spolu dětské křížovky, hráli různé hry,

dokonce i šachy. Když jsi nade mnou začal vyhrávat, věděla jsem, že v

pokračování už nemám šanci.

Vlasta Pospíšilová, která dělala v

té době na Bulovce zařídila v

zimě dovolenou v

Jánských lázních

v

chalupě, která Bulovce patřila. Nosila jsem tě v

krosně na zádech a když už jsi byl těžký, převzala tě

Vlasta.

Snídani a večeři jsme si dělali v

chatě, na obědy jsme chodili do hospody. S

oblibou sis dával amoletu se

zavařeninou Na pekáči jsi moc jezdit nechtěl, že je zima na nožičky a už tenkrát jsi byl nejšťastnější v

teplé

chatě, kde se topilo v

kamnech. Bavilo tě, když se přikládala polena do ohně a dlouho jsi vydržel pozorovat

polena, která olizoval oheň. Brala jsem tě všude sebou, jako dneska Žandu. Většinou ses pohyboval ve

společnosti dospělých, ale tobě to nevadilo a pro nás jsi nebyl ani trochu rušivým elementem. Většinou jsi

byl středem pozornosti a bavil celou společnost.

Když jsme bydleli v

Navrátilce, navštěvovali jsme se denně, někdy i několikrát za den s

rodinou Brabců.

Nastěhovali se do domu současně s

námi a pro nás byli něco víc než jen sousedi.

26

V

dnešní době se nevidí, aby takový kontakt mezi sousedy existoval. Pro mě to byl strejda Brabec a

teta Gábina.

V

Navrátilce původně bydlel dědeček Anders, tatínek babči. Byl vdovec a starala se o něho

hospodyně Boženka Plevková.

Naši bydleli Na Paloučku a když jsem se narodila já, byt byl malý, tak se udělala výměna a od roku čtyřicet

osm jsme bydleli v

Navrátilce.

Současně s

námi na patře bydlela paní Wahnerová, která měla služku a každý večer na ní zavolala, aby jí šla

přikrýt. Pamatuju se, že už tenkrát mě to nešlo do hlavy a když mě naši vrzli do postýlky, volala jsem na

dědu, aby mě šel taky přikrýt. Wahnerovi měli jedinou dceru Helenku, která je tam dosud a bože už je i

další Helenka, třetí generace.

Na patře bydleli ještě Blaskovi, s

Katkou jsem chodila do mateřské školky, do školy a jsme spolu dosud ve

styku.

V

pátém patře bydleli Vintikovi, bezdětní manželé, Ferda byl statný chlap, pamatuju se, že vždycky dělal

Mikuláše a já se ho bála. Jarmilka byla v

domě oblíbená, byla to taková parádnice, ráda chodila do divadel,

v

důchodu na dopolední představení. Často jsme se navštěvovali a rodiny se jaksi prolínaly. Pořád někdo

něco snášel, pekl, vařil a po těch domácnostech to kolovalo.

Večery byly s

pravidelností jaksi pospolité, televize nebyla a lidi mezi sebou uměli komunikovat.

A když se sejde dobrá vyhovující si navzájem společnost, tak to nemá chybu a život to obohatí. Dnes je

každému za těžko s

někým promluvit pár slov, protože ho to zdržuje a lidi mezi sebou už pomalu ani

komunikovat neumějí.

Dopisy se nepíšou, veškerá komunikace se zúžila na SMS a Maily. Každý má svých starostí dost, nikomu si

nechce postěžovat, tutlá to v

sobě, lidi jsou vystresovaní, předráždění, agresivní a společnost tak bere za své.

Ale abych neházela šmahem všechny do jednoho pytle, výjimky se najdou. Vrátím se ještě k

letitým

nájemníkům tak nejde zapomenout na Sichrovský, Menšíkovy,Rezkovy, domovnici Zimmermanovou ,nebo

Čeňka Hanku. To byla taková rarita v

domě, protože to byl mulat. Za manželku si vzal Evičku Langovou, to

zas byla atraktivní blondýna a smíšený manželský pár vidět v

té době bylo něco exotického a mimořádného.

Když jsem v

době školy sportovala, ráda jsem chodila běhat do Riegerových sadů, párkrát jsem se tam

viděla s

Hankou. On běhal taky, asi jako všichni černoši. Výjimka je náš Honza Černoch, který sice neběhá,

ale nachodí kilometry chůze.

V

druhém patře bydleli Menšíkovi, s

dcerou Lídou jsem chodila do školy, syn Vláďa tam dosud bydlí.

Jednou šla babča ráno do Chemoprojektu a u skleněných dveří ležel na zemi ožralý pan Menšík. Babča se ho

bála překročit, tak vyjela do druhého patra výtahem, zazvonila a paní Menšíkové řekla, aby si šla svého

muže aspoň odtáhnout, že nemůže jít do práce, protože nejdou otevřít skleněné dveře. S

cizím opilcem se

tedy tahat nebude. Obě šly po schodech dolů a babča jen přihlížela, jak Menšíková tahá bezvládné tělo a

nadává na celý barák. Dveře bez zarážky šly už otevřít, tak babča odkráčela do Chemoprojektu a všem tu

ranní událost líčila.

Dům v

Navrátilce byl situovaný pro nájemníky, kteří si mohli dovolit služku. Proto vesměs všechny byty

měly pokojíček pro služku a dva záchody. Z

pokojíčku pro služku byl zvláštní vchod na balkon.

Pana Brabce jsem milovala. On byl dost nemocný, kdysi měl TBC plic a roky strávil v

sanatoriu Na Pleši.

Pak mu vzali jednu plíci, pak dokonce i ledvinu. Byl v

invalidním důchodu a Gábina byla tím hnacím

motorem, vydělávala na rodinu a vydělávala dobře. Pracovala jako sociální pracovnice v

České pojišťovně.

Byla milá, komunikativní, dokázala kolikrát nemožné, měla spoustu známostí, které uměla využít v

pravou

chvíli.

Bohoušek vedl domácnost, všechno dělal a dělal to dobře, uměl vařit, prát, žehlit a dobře péct sladkosti.

Ona přišla z

práce domů, lítala po bytě v

kombiné a když vzala do ruky hrnec, obvinila ho, že to má špinavé

jako krávu. Kráva to nebyla, bylo to napečené a umýt to nešlo.

Jednou jsem byla svědkem, že se nabídla, že udělá sekanou, aby si odpočinul od vaření.

27

D

o mletého masa v

míse kydla celou kostku másla a v

lednici vyškrabovala vepřové škvarky! Taková

to byla kuchařka!

Měli syna Pavla, který uměl krásně hrát na piáno a nádherně maloval. Měl vysokou školu a učil na

střední škole v

Resslově ulici.Několikrát byl s

naší Evou na pionýrském táboře jako vedoucí.

U Brabců nikdy nezely vázy prázdnotou. Pořád jezdil výtah a u Brabců se dveře netrhly. Co ta dostávala

věcí, ale ona je uměla zase darovat potřebnějším.

Když chodila naše Eva do tanečních, dostala od Gábiny nádhernou zelenou plesovou róbu z

Istanbulu.

Dříve žádné plesové šaty ani nebyly v

obchodech, každá holka měla něco doma spíchnutého z

materiálu,

který byl k

dostání a výběr žádný nebyl.

Na balkoně u Brabců během zimy pořád viseli zajíci, bažanti, koroptve. Taky jsem se v

té době naučila

stahovat zajíce. Bohoušek zahalekal přes balkon:“ Laděnko, pojď, jdeme na to“! Halekání přes balkon byl

vlastně dnešní mobil.

Já si ani nevzala klíče, vytáhla jen čudlíky na závoře, aby se dveře nezavřely a utíkala.

Na výlevce v

kuchyni viselo ramínko na šaty a na něm byl přivázán zajíc. První zajíce stahoval sám, pak to

svěřil mě, ale radil a asistoval a já se to od něj tak naučila, že jsem dokázala bravurně stáhnout zajíce bez

poškození kožky.

Zajícům jsem preparovala oči a tenkrát všem ukazovala čočky položené na novinách, jak ohromně zvětšují.

Naučil mě taky škubat husy , kachny, koroptve a holoubata. Ani naše babča nebyla v

tomto oboru

přeborníkem.

Náš otec jedl pouze libové maso a to muselo být důkladně okrájené od všech bílých blanek. Nemohl vidět

ani syrové položené maso na prkýnku.

Jednou jsme večeřeli, někdo zvoní, já šla otevřít a Brabcová mě vrazila do ruky kus syrového skopového. Já

to odnesla do jídelny, šťastná, že bude zase něco jiného a ve dveřích povídám berany,berany duc! Náš otec

vylít od stolu, letěl do koupelny, kde se dávil, večeři už nedojedl a duc jsem pak od něj dostala já.

Doba to byla zlá a nejistá, děda byl ouřada, ale po osmačtyřicátém roce musela spousta lidí do výroby, tak

odložil klotové rukávy a vzal těžkou práci ve fabrice.

Nikdy mne nenapadlo zeptat se jak přišel zrovna k

ČKD. Odléval z

cínu jakési pánve, které se používaly

k

lokomotivám, které se pak vyvážely do Sovětského svazu

.Děda kolikrát líčil, že přijela delegace z

Ruska a potentáti s

úžasem prohlíželi co se pro ně vyrábí a ještě

měli připomínky, že vrypy ve šroubech nejdou jedním směrem!

Těch vzpomínek najednou vytane tolik na mysli, že bych pro jedno zapomněla druhé. Nejde nevrátit se ještě

k

paní Brabcové.

Co tenkrát v

tehdejší době ona měla za známosti, to nemají dnešní politici ani mafiáni. Jenom kolik lidí

dokázala zachránit před jistým kriminálem

.Znala různé kapacity, lékaře, profesory, právníky, slušné policejní náčelníky, ředitele Tuzexu, což obzvlášť

byla výhoda pro nás. Eva posílala bony a na každém bonu byla jakási exspirace. Stalo se, že se to nestihlo

utratit a bony by propadly.

Tak se jelo do Veletržního paláce za paní Baumannovou, stačilo říct, že nás posílá Gábina Brabcová a beze

všeho se bony vyměnily.

Gábina se znala i s

Ministrem kultury a školství se Zdeňkem Nejedlým. Ten ji v

hojné míře zásoboval lístky

do Národního divadla. Sedělo se vždy v

lóži a shlédli jsme činohry, opery i balety.

Chodili jsme tedy za kulturou velmi často, někdy i jednou týdně. Brabcová hodně kouřila a v

tomto směru si

libovala s

naším otcem. Babča si dala cigaretu jen večer u piva, pak to nějak vymizelo do ztracena a přestala

kouřit úplně. Bohoušek kouřil voňavá viržinka.

Snad nebyl večer, kdy by Brabcovi nepřišli.

28

N

ěkdy se šlo k

nim a Pavel hrál na piáno, zpívalo se, ale většinou se všechno odehrávalo u nás.

Když zemřela tetička ve Vokovicích, převezlo se pianino od ní k

nám. Strejda Karel měl v

pokoji

obrovské křídlo, tak o pianino neměl zájem. Když hrál na pianino děda, nebo Pavel Brabců, uvítala

jsem ten nástroj, ale když jsem se na něj učila hrát já, byl to pro mne klumpr. Docházela k

nám Luisa

Příborská a snažila se učit Evu i mne. Paní profesorka zapáchala močí, vždy se vyklidil věšák v

předsíni, aby

nám nic nenačichlo a po jejím odchodu se větralo tak, že ani děda neřval, že je průvan. My s

Evou zájem

neměly a ona nebyla dost důsledná, tak po nějaké době přestala docházet. Já dneska zahraju Natálce tak leda

Ovčáky. Uznávám, že nástroj je to nádherný, ale když má hra k

něčemu vypadat, chce to talent, trpělivost,

chuť a holt to všechno nám chybělo.

Naše Eva byla zalezlá, učila se a tyhle sedánky pokládala za ztrátu času. Myslím, že přišla o hodně.

Když se Pavel Brabců oženil, narodila se jim holčička Eliška. Asi rok po Elišce ses narodil ty a Bohoušek

pěl chválu neustále o tobě. Párkrát mu to Brabcová vyčítala, že upřednostňuje Tomáška před vlastní krví.

Jemu to bylo jedno a stejně měl raději tebe.

Takové soužití mezi sousedy se zřejmě nikde už nenajde. Hlavně to nebylo nic na oko, ale bylo to upřímné,

srdečné a vřelé.

Když ovdověla Jarmilka Vintiková, ostatní partaje se o ní postaraly a byla to samozřejmost. Všude se

chodilo hromadně, z

dnešního pohledu to vypadalo, že přijela exkurze

. Každou sobotu se konaly na Žofíně Armádní promenádní koncerty, kam jsme pravidelně takhle hromadně

chodili. Málo kdy jsme tyto akce vynechali. Tam se vyhrávalo, promenáda v

plném proudu, bylo veselo a

pak se šlo do Mánesa na oběd, kde byla i prostorná zahradní restaurace.

Bejvávalo poměrně plno a my si jednou sedli ke stolu k

nějakému pánovi., který měl před sebou na stole

půllitr s

pivem. Bylo vedro a než přišel číšník, tak se Brabcová vrhla na pivo toho pána, půlku mu vypila,

utřela namalovanou pusu rudou rtěnkou, rtěnku setřela i ze skla půllitru a povídá:“ Až si budeme objednávat,

objednám vám další, já totiž měla hroznou žízeň“! To jistě chápete?! Pán to možná chápal, ale už to

nechápal Bohoušek. Strašně se rozzlobil, že mu dělá ostudu.

Děda si pak oběma rukama držel pivo, aby mu ho Gábina taky nevypila. Ona byla maximálně bezprostřední

a svým chováním si získávala lidi.Doma lítala v

kombiné, nebo v

rozevlátém nezapnutém županu, kozy jí

lezly ven a když někdo zazvonil, klidně tak šla otevřít, aniž by věděla, kdo je za dveřmi.

Každý úspěch v

rodině se oslavoval společně, ale nikdy jsem nikoho neviděla opilého. Já když přišla ze

školy, hodila tašku domů, vzala úkoly a automaticky jsem letěla k

Brabcům. Bohoušek mě vždycky udělal

něco na zub, s

oblibou nalil na talířek slazené kondenzované mléko, dal tam kapku rumu a posypal mletou

kávou. Říkal tomu lízáníčko.

Udělali jsme spolu úkoly, hlavně pomáhal s

matematikou. No s

tou pomáhal kdekdo, leč zbytečně a holt

marnost nad marnost.

S

ním jsem ráda vařila, pekla a diskutovali jsme o všem možném. Nebral mě jako dítě, ale jako

rovnocenného partnera. Párkrát si postěžoval na Gábinu, že on se tak snaží, ale ona když přijde z

práce, tak

ho spíchá a veškeré snažení je to tam. Měl pravdu, ona byla kápo v

rodině, uměla se postarat, ale tíha

domácnosti a i výchova Pavla ležela na něm.

Ale manželství klapalo, nikdy nebyly hádky, natož pak sebemenší zmínka o rozvodu.

Když jsem kupovala z

těch mých pár šprdlíků dárky k

Ježíšku, jako první jsem měla vždy koupená viržinka

pro Bohouška a pro Gábinu voňavku Chat Noir. Tu milovala. No ona taky krom Moskevských duchů snad

ani jiná nebyla k

dostání. Jen v

tuzexu.

Pan Brabec kolem šedesáti začal marodit, dlouho byl ve špitále a já byla jediná, komu z

toho špitálu psal.

Jeho dopisy vždy začínaly:“Moje milá kamarádko“! Dopisů jsem si považovala a když zemřel, hodně mě to

vzalo a doteď na něj vzpomínám s

láskou.

Brabcová tedy zůstala sama, Pavel se mezi tím rozvedl a znovu oženil.

Vzal si svoji žákyni, která se o něj vzorně starala až do smrti. Pavel se Gábiny dost natrápil, hodně pil a

Gábina k

nám nosila všechny flašky, které dostala, aby ho to nedráždilo.

29

P

ak postoupil protialkoholní léčení, ale co horšího ho pak ještě potkalo, to bych nepřála žádné mámě.

On začal fetovat a nebyl schopný ani opravit písemky a Brabcová sehnala jakéhosi profesora, tvrdě

platila a on opravoval za Pavla. Pavel měl nepřítomný pohled a ve výtahu mě snad ani nepoznal ,

zdravil dobrý den a vykal mě.

Užila si s

ním i Jitka s

malým Pavlem, který mu byl neskutečně podobný. Konec jeho života byl tristní.

Umíral na rakovinu plic a já ho v

těch posledních měsících chodila přebalovat a léčit dekubity. Brabcová

zemřela ještě před tím, tak byla aspoň ušetřena pohledu na svého milovaného Pavílka

První televizi v

domě měl Ing.Starý.Za ženu si vzal svoji sestřenici a ta promíchaná krev udělala své. Měli

dva syny. S

jedním z

nich jsem chodila do školy, ten byl mimořádně inteligentní, ale druhý syn byl těžce

postižený, hluchý, nesrozumitelně mluvil, potácel se při chůzi.

Párkrát jsem ho doma hlídala, ale v

kočárku venku jsem ho vozit nechtěla, styděla jsem se. Paní Stará byla

hodná ženská, pracovitá, s

babčou si rozuměly, ale sama byla hluchá a babča vždycky říkala, jak je unavená,

pořád na ní musela křičet. Ona tedy uměla odezírat, ale to znamenalo být pořád v

postavení tvář proti tváři.

Měla i silné brýle a u nich doma pořád řvalo rádio i televize, všude drobky, protože ona to neviděla.

Rodina Starých si žila v

té době nad poměry. Kožené sedačky, veškeré nedostatkové zboží, jižní ovoce a na

vánoce dokonce fíky a datle. Pomeranče v

té době nikde k

vidění, ale u Starých byly plné mísy.

On často jezdil do Anglie, výborně ovládal angličtinu a zřejmě byl dobrý ve svém oboru. Večer mu volali

z

Anglie a on brebentil anglicky.

Na to byl možná dobrý, ale jinak to byl neskonalý vůl! Televizi měl zavřenou v

knihovně, tak při vstupu do

pokoje ji nebylo vidět. Otevřel dvířka knihovny, zapnul televizi, rozestavěl po bytě všechna křesla, židle i

štokrlata a u Starých se scházely partaje, aby zhlédly třeba nějaký sportovní přenos.

Hodně se k

nim chodilo na hokej a na krasobruslení.

Jednou jsem seděla v

kožené sedačce vedle něho v

rohu pokoje a všechny přítomné jsme tudíž měli před

sebou na rozestavěných židlích.

Byla zima, málo se topilo a tak každý při vstupu do pokoje vyfasoval deku nebo pléd.Sebe a mně přikryl též

dekou, vzal moji ruku a vsunul pod deku jenže na holého ztopořeného ptáka! Já byla blbá, nechtěla dělat

rozruch, tak jsem se do konce filmu držela zábradlí, ale o co šlo v

televizi jsem nevěděla. Jen se těšila, až to

skončí a my půjdeme o dvě patra výš domů. Nikdy jsem se o té nechutné záležitosti našim nesvěřila, ale

když se mělo jít ke Starým, vymlouvala jsem se, že mám ještě úkoly.

Když už jsem chodila na zdrávku do Belgické, tak na mě čekával před školou. Bože já se styděla. Starý

dědek v

rádiovce, v

sešlapaných bagančatech, vytahaných mančestrákách a s

nezbytnou aktovkou.

Vyznával mě kretén lásku, ale tenkrát jsem se vzepřela a řekla, aby si od toho nic nesliboval, nebo že to

řeknu Petrovi, jeho synovi, který byl mým spolužákem.

Asi si byl jistý v

kramflecích, že o tom mluvit nikde nebudu. Jednostranná láska jaksi vyšuměla, babča

k

nim sice jezdila na chalupu ale to mě nevadilo.

Petra jsem jednou pěkně obehrála v

čáře a měla jsem škodolibý pocit. A po druhé jsem ho pokořila a to

v

době, kdy se ještě chodilo na náboženství a při svatém přijímání v

kostele U Panny Marie Sněžné jsem ho

shodila na schod a předběhla ho do zpovědnice. Sice jsem přinesla poznámku, že jsem se nevhodně chovala

v

kostele a knokautovala kamaráda. Ale co? To měl předem za tátu, který se o pár let později choval jako

prase.

Teď mě napadl ještě jeden galán v

domě, ale ten měl aspoň úroveň.

V

prvním patře bydlel pan doktor Hora s

manželkou, která byla v

Palacké doktorka na gynekologii, ke které

jsme chodily jak s

babčou, tak s

Evou.

Horovi neměli děti, mezi sebou si vykali a dlouho po válce si drželi služebnou.On byl právník, pěkný velký

chlap, chodil na tehdejší dobu elegantně oblékaný a Brabcová o něm říkala, že kolem něj neprojde sukně, po

které by se neohlédl. Měla pravdu.

30

K

dyž jsem chodila ještě na základní školu a náhodou jsme se potkali, vždycky mě vzal do cukrárny, a

ještě koupil bonbony nebo čokoládu, abych měla na doma.

Věděl, že chodím každý večer pro pivo do džbánku, po schodech se chodilo dolů pěšky, výtah

jezdil jen jedním směrem a v

patře nešel přivolat. Jak tak beru schody dolů po dvou, v

prvním patře kolem

devatenácté hodiny se otevřely dveře a v

nich Dr Hora se smetím

. Já si tenkrát myslela cosi o náhodě, ale on to měl sakra promyšlené. Jednou měli Horovi od nás vypůjčené

štafle.

Když je šel jednoho dne vrátit, věděl, že jsem přišla ze školy a jsem sama doma. Zazvonil, já otevřela a na

rohožce stál opřený o štafle Dr Hora a mezi šprušlemi držel obrovský pugét. Štafle postavil ke dveřím

elektroměru a jal se na mě sápat.

Já už byla obezřetnější a co mě nesedělo jsem si nenechala líbit a dala jsem mu facku. Jak jsme se tak na

chodbě handrkovali, Brabcová zaslechla hlasy, podívala se kukátkem a v

zápětí otevřela dveře. Začala

hartusit, cože to dělá, že musí Laděnku chránit, že je starý kozel a měl by se stydět.

On se omlouval, jestli se styděl nevím, vhod mu to asi nepřišlo, jen stačil říct na adresu Brabcové:“ Gábino,

ona už se umí chránit sama“!

Nikdy jsem se ale na něho nezlobila, byla to nonšalance sama a ráda jsem se s

ním pak kdykoli zastavila.

Měl rád malé děti a kdykoli nás spolu potkal, tak říkal, že krásná maminka musí mít krásné dítě a

nezapomněl se zeptat, zda vzpomínám na štafle?!

Dokonce nás jednou pozval domů a tobě dala paní Horová kakao a Pařížský dort. Ukazovali ti dřevěné

panáčky a tys mě mezi tím šeptal, že je dort hořký a že ho asi necháš.

Paní doktorka zemřela dřív než on, jeho jsem pak potkávala,ale už to nebyl on. Chodil sice pořád

vzpřímený, říkalo se o něm, že nosí šněrovačku, ale kdo ví? Třeba měl něco s

páteří.

Aby těch nápadníků v

domě nebylo málo, mám ještě jednu příhodu.

V

mezaninu bydlel jeden generál, jmenoval se Čihák. Denně na něho čekala v

Navrátilce šestsettrojka

s

řidičem. Byl to takový milý dědek, nic ze sebe nedělal.

Párkrát se stalo,že mne odvezli do Belgické před školu. To bylo pozdvižení, že Pichrtová jezdí do školy

vládním vozem!

Když jsem ukončila zdrávku, dostala jsem umístěnku na internu do Dušní ulice. Šla jsem se tam předem

podívat, ale nikterak mě to nenadchlo, naopak padla na mě z

těch dlouhých tmavých chodeb hrůza. Byl ještě

čas, tak jsem si napsala sama od sebe žádost do Vojenské nemocnice do Střešovic. Nevím proč zrovna tam,

ale zřejmě jsem očekávala, že vojáci mají peníze a že práce tam bude jiná než v

šíleném špitále v

Dušní.

Taky se schylovalo k

sobáši a představa, že bych z

Dejvic jezdila do Střešovic byla snesitelnější. A v

té době

bych byla brala jakékoliv oddělení, jenom ne internu. Ten obor mě přišel fádní, zdlouhavý a neperspektivní.

Záhy přišel dopis s

razítkem Ústřední vojenské nemocnice. Otevírám a čtu, že mají všechna oddělení

obsazená a že mám ve svém zájmu vzít tu Dušní. Nicméně, když se uvolní místo, dají mě vědět.

Jenže mě se do Dušní nechtělo a věděla jsem, že i kdyby na krásně se místo uvolnilo, rozhodně to nebudu já,

komu dají vědět.

Tak jsem měla plán, načinčala jsem se vzala obrovské klipsy do uší a se všemi papíry jsem šla jednoho

večera za panem generálem.

Všechno jsem mu vylíčila a poprosila, zda by pro mne mohl v

tomto ohledu něco udělat. On byl maximálně

vstřícný a přislíbil pomoc. Nemám mít pražádný strach, ale zařídí to pod jednou podmínkou.

Nevěděla jsem jakou podmínku má za lubem a hned jsem si vzpomněla na pohádku o kohoutkovi a slepičce.

Vždycky něco za něco!

Na konec z

něj vypadlo, že si ale budeme muset spolu zajít do kavárny. No to zas až tak velká podmínka

nebyla, napadlo mě, že si snad aspoň pro tu příležitost vezme civil. Každá uniforma mě jaksi iritovala. Tak

jsem na to kejvla, hlavně,že nebude Dušní!

31

O

n byl v

tu chvíli v

nějakém rozmaru a v

obrovské hale plné zrcadel se na mě vrhl a začal mě líbat

ucho. Náušnice nebyla na štěstí v

dírce, byly to jen klipsy. Najednou generál vypadal jako

kouzelník, který plive pingpongové míčky. Vyndal oslintanou náušnici z

pusy, otřel ji, podal mě ji

do dlaně a při tom se omlouval, že se unáhlil, ale že kvůli tomu extempore nemusím mít strach.

Já brala schody po dvou nahoru, babča už otevírala dveře a hořela zvědavostí, jak jsem pochodila. Řekla

jsem jí do detailu všechno.

Musela jsem se smát její reakci. Pravila:“Bože takový chlípník a to,to nosí uniformu a dokonce

s

lampasama“! Kdo by to do generála řekl? Ještě se zeptala, zda byla paní Čiháková doma? Z

jeho chování

v

hale jsem usoudila, že zřejmě nebyla.

Nejdůležitější na tom všem bylo, že jsem po pár dnech našla ve schránce už druhou obálku z

vojenské

nemocnice. A světe div se!

Oni přehodnotili situaci a nabízejí místo na neurochirurgii. Hurá! S

dopisem jsem šla do Dušní zrušit

umístěnku. Dívali se na mě divně, ale na papír prdli razítko, že umístěnka je zrušena a to jsem potřebovala.

Vojenská nemocnice byla dobrá škola života, dělala jsem střídavě na pooperačním oddělení a na oddělení,

kam se převáželi pacienti před a po operaci, když už měli nejhorší za sebou.

Ob čas jsem se šla podívat na sál a je zajímavé, že v

té době jsem nikdy nejedla mozeček. Profesor Kunc to

byla v

té době skutečná persóna. Pěknej chlap nejen v

bílém plášti, ale jemu slušela i ta uniforma. Nikdy na

nikoho neřval, ale pořádek si zjednat uměl. Když šla po chodbě vizita, tak to něco šlo!

Chodila jsem k

nim i do bytu, bydleli kousek od hlavního vchodu. Jeho paní, taková drobounká dětská

doktorka měla hexnšus a já jí chodila píchat injekce. Byla jsem u nich několikrát, on mě k

ní vždy poslal.

Služba na neurochirurgii byla dost náročná, neexistoval při noční ani náznak spánku. Pořád se museli

pacienti kontrolovat, zapisovat a v

noci se k

nám vozily i úrazy.

Taky bylo dost úmrtí, rekord jsem měla za noční celkem čtyři kousky. Kluci, kteří dělali lapiduchy vždy

večer prošly exponovaná oddělení a ptali se, jak to vypadá.

Přivydělávali si tak k

žoldu, za odvoz jedné mrtvoly měli v

té době pětadvacet korun.

Pod vojenskou nemocnicí byly podzemní chodby, kde byly laboratoře a márnice. Kluci přijeli s

vozíkem,

naložili jedno tělo, když byly dvě, dali je na sebe a ušetřili si jednu cestu, profrčeli podzemkami a čekali, zda

do rána ještě vyjedou aspoň jednou.

Doktoři tam byli fajn, se sestrami jednali dobře a třeba sestra nikdy nesmí cévkovat muže, to má dělat vždy

doktor. Bože co já se necévkovala! Ale ne sama od sebe, ani to doktoři nedali příkazem, jen poprosili.

Jednou jsem upekla plný vařič stříkaček, že se kov roztál až splýval se sklem na stříkačce. Prostě jsem

zapomněla, no a co?

Vrchní trochu prskala a týden na to mě udělala přepadovou v

noci. Já měla připravené prádlo na vozíku na

chodbě, abych se ráno nemusela zdržovat a to se nesmělo.

Byla jsem v

koupelně s

pacientem a slyším vrznout lítačky. Sice šla po schodech, abych neslyšela výtah, ale

nepřišla si na mě. Já ji viděla, ale nevylezla.

Vidím, jak si pokládá na předloktí štosy prádla z

vozíku,chtěla mě ho schovat. Nechala jsem ji dojít

k

lítačkám, vylezla z

koupelny a křikla:“ Koukejte to vrátit“!

Něco zamumlala o tom, že mám štěstí a prádlo vrátila. Vycházela jsem s

ní dobře a až někdy na začátku

prosince jsem jí oznámila, že budu v

lednu rodit a nastoupím na mateřskou. Divila se, že to říkám tak pozdě.

Prý jsem nemusela sloužit noční.

Vím to, ale když jsem se cítila dobře, přeci nepřenechám příplatky za noční někomu jinému?! Taky jsem si

odsloužila jednou Štědrý den a jednou Silvestra. To Buršík nesl s

nelibostí, ale musel s

tím počítat. Holubník

ve zdravotnictví co se týká služeb tedy rozhodně nebyl.

Když jsem si pak chtěla přivydělat na mateřské dovolené a našla místo ve Znaku, musela jsem mít

požehnání z

hlavního pracovního poměru. Nikdy mě nedělali žádné potíže.

32

S

e staniční sestrou Andělou jsem dokonce byla tak zadobře, že když byly poplachy, vždycky jsem

sloužila. Pro ty, kdo službu neměli jezdila motohlídka. Nevím, co by dělal Buršík, kdyby v

noci pro

mě přijel vojáček na motorce a odvezl mě.

Anděla věděla vždy o poplachu dopředu a tak vyhověla. Zúčastnit poplachu se museli všichni zaměstnanci,

kromě vojáků i civilové.

Zástupce Prof. Kuncovi dělal docent Vladimír Beneš, jehož syn je též neurochirurg na Homolce a už prý

dokonce i vnuk. Neurochirurgová generace za generací. Když se všichni sejdou, to si pokecají, to zřejmě

vypadá jako na kongresu. Vynikající doktor byl i docent Fusek, který se líbil naší babče. Asi před deseti lety

zahynul při autohavárii.

Doktor Zvěřina byl takový kašpárek, pro ostatní kolegy byl jakýmsi Cvachem. Jeden z

nejlepších byl Dr

Zdeněk Malý, který odjel do Ústí otevírat nové neurochirurgické oddělení. Chtěl mě tam za vrchní a když

povídám doma, jakou jsem dostala nabídku, tak děda se podíval přes otevřené noviny, sundal brýle a

pravil:“ Do takové prdele“? A bylo vymalováno. S

doktorem Malým jsem jednou měla rande Na Újezdě a

babča ho šla okouknout. Líbil se jí, na sobě měl koženou bundu ze Španělska, která měla na rukávech třásně.

Podívala se jak vypadá a zase se vrátila zpět domů. My šli někam na kafe a když jsem se vrátila, tak básnila,

jaký to byl krásný Vinetou.

Vidím, že jsem začala generálem Čihákem a nějak se o té vojenské rozepsala.

Když jsem nastoupila do Domova důchodců do Šolínky, byla to pro mě sakra změna proti špičkovému

špitálu.

Ředitelka tam byla nějaká paní Millerová, která vzhledem připomínala dámu z

první republiky. Ale zas

taková dáma to nebyla, protože kradla jako straka a to tak neuváženě,že tam začala jezdit kriminálka a při

domovní prohlídce u ní našli nejen klasické nemocniční povlečení s

modrým pruhem, ale i oleje na pečení.

Krom toho kriminálka zajistila krabici zlata, které si k

ní dali do úschovy důchodci a stohy vkladních

knížek, které nebyly na heslo.

Ona měla masivní psací stůl v

kanceláři a pod stolem ležel zrovna tak masivní pes, kterému otevírala jednu

bonboniéru za druhou. Bonbony nosily návštěvy a žadonily o brzké přijetí svých drahých.

Netrvalo dlouho a paní ředitelku odvedli v

klepetech a byla zavřená na dlouhé roky. Ani ji prý nepustili na

pohřeb manžela.

Pár týdnů bylo v

Domově důchodců jakési bezvládí, až pak Správa sociálních služeb dosadila na místo

dočasného ředitele pana Kaňku, který na Správě sociálních služeb dělal hlavního ekonoma.

V

roce šedesát osm už jednou ředitelem byl a to v

Domově důchodců v

Kobylisích.

Jenže zasáhla vyšší moc v

podobě ruských vojáků, kteří za ním přišli, že by chtěli vodu. On jim vodu nejen

nedal, ale patřičně je vypoklonkoval a za pár dní byl odvolán.

Nestabilní rozvrtanou situaci v

Šolínově ulici zvládl a dal během pár měsíců do původního stavu.

Cesty osudu jsou různé a kde by mě tenkrát napadlo, že to s

ním dám dohromady a budu u něj třináct let

bydlet? Byl všímavý, viděl, jak dělám a povýšil mne na staniční sestru. Měla jsem pod sebou sedm sester a

ani mne nenapadlo, že jednou budu šéfovat stovce zaměstnanců. Byla tam bezvadná vrchní sestra

Budyšínská a my tři staniční, každá na jednom patře. S

vrchní sestrou a jejím mužem jsme se stýkali, ona

byla bezdětná a vyrůstala v

klášteře. Dost mě pobavilo, když vypravovala, jak to v

klášteře chodilo že se

třeba jeptišky učily jíst jablko a mrkev, aby nebylo slyšet chroupání. No ty tedy měly starosti!

Jednou jsem od nich koupila pro dědu magnetofon. Už to nebyl žádný velký krám Sonet

–

duo, ale krásná

malá černo stříbrná krabička. Děda si ho moc pochvaloval, každému na potkání říkal, že má od dcery nový

magnetofon.

Leč dlouho si ho neužil, zkurvil ho tím, že zapnul napětí jinak než měl a opravit už to nešlo. Moc ho to

mrzelo a mě taky.

Babče jsem zas koupila od nějakých saniťáků přes cikány jedny z

prvních digitálních hodinek. V

obchodech

nic takového nebylo. Byly k

dostání sotva Primky.

33

K

dyž vrchní Buděšínská odešla do důchodu, nastoupila mladá ambiciózní komunistická svině Libuše

Svitavská.

Ta mě šlapala na paty, seč mohla. Jednoho dne přišly přihlášky do Svazu Československo

–

sovětského přátelství a já to odmítla podepsat. Všechny moje podřízené též. To byla voda na její mlejn.

Mrcha to ohlásila na Správě, já dostala důtku, že apeluju na své podřízené a ovlivňuju je, aby z

nich nebyli

řádní zaměstnanci, což se neslučovalo s

morálním kodexem socialistického člověka.

Já sice nikoho nepřemlouvala, aby nepodepsal, ale budiž. Boží mlýny….sice to někdy dýl trvá, ale snad

mlely dobře.

Důtku jsem přijala bez mrknutí oka a se sviní bojovala dál. Snažila jsem se, aby na mě nemohla.

Doktor Valenta, který byl gynekologem v

Ústavu mateřství a měl u nás umístěnou matku mě jednou před

vánoci přinesl osmdesát bonů. Já to brala jako vánoční dárek a rozdělila spravedlivě mezi sestry. Za těch

mých deset bonů jsem si koupila v

Tuzexu Ve Smečkách prvotřídní brýle proti slunci. Nevím, jakým

způsobem se to dozvěděla vrchní, nelenila a já byla pozvaná na koberec k

nové ředitelce Pořtové, která byla

též kovaná komunistka a ty dvě si náramně notovaly.

K

tomu sezení přizvaly ještě pár fuchtlí z

ústředí a dávaly mě do těla, jak může socialistický člověk ve

vedoucím postavení přijmout bony a ještě s

nimi distribuovat. Ten dopis mám dosud schovaný.

Zeptaly se mě, co bych udělala, kdyby mě bony ještě jednou někdo nabídl. Já odpověděla, že bych je znovu

přijala a rozdělila, protože ty holky si to zaslouží.

Všechny svině se nadurdily a usnesly se, že nevidí nápravu a sesadily mě z

postu staniční sestry.

Jako dostatečný trest pro mě mělo být přeložení na první patro, kde sloužily pouze samé jeptišky. Byly mezi

nimi i mladé holky, které vstoupily do řádu v

roce šedesát osm. Přijaly mě mezi sebe úžasně, cítily se mnou,

měly smysl pro humor a uměly mlčet jako hrob.

Byly příkladně obětavé a nesmírně trpěly pod jhem komunistů. V

Domově důchodců bydlely, měly tam i

kapli a když jsem se stěhovala a přecházela do Domova důchodců v

Krči, dostala jsem od nich knihu

Utrpení mladého Werthera, od všech podepsanou. Pár let jsme si ještě dopisovaly.

Tak si člověk udělá obrázek o charakteru lidí. Nejlepší na tom bylo, že si ty mrchy ředitelka s

vrchní

pozvaly i toho doktora Valentu, od kterého jsem bony přijala a distribuovala.

On měl strach, že by se to mohlo provalit v

práci, tak všechno zapřel. On mě prý žádné bony nedal!

Zírala jsem na něj, když tu větu pronesl! Byl sice mimořádný v

Ústavu mateřství, protože jako jeden

z

prvních zkoušel vyrobit děti ze zkumavky, ale jinak to byl hajzl! Na konec jsem to byla já, kdo z

tohoto

duelu vyšel jako prolhaný, bezcharakterní a ještě ke všemu drzý člověk, pro kterého není cesty k

nápravě.

Asi jsem si to celé vycucala z

prstu!

Není to tak dlouho, kdy jsem náhodou v

radiu zaslechla, že zemřel Dr Valenta, dlouholetý pracovník Ústavu

mateřství. Zdalipak si dělal aspoň nějaké výčitky?

V

roce 1973 jsem skončila v

Šolínce a nastoupila v

domově důchodců v

Krči. Koho by tenkrát napadlo, že

tam budu dělat pětatřicet let, pak za sebou zavřu dveře a bude mě čekat svobodný život v

důchodu!?

Mé vzpomínky budou zřejmě na přeskáčku podle momentálního rozpoložení a časové intenzity.

Právě mně napadlo slovo domov. Co je to domov? Je to místo, kde člověk zapustí kořeny, kde je mu dobře,

kam se rád vrací, kde má své věci i vzpomínky. Zároveň i někdo blízký, o koho se může opřít a sdílet dobré

i zlé.

Je úžasný pocit pro mámu, když je nucena ty domovy střídat bez problémů se svým synem. Já se pak

v

pozdější době snažila ty útrapy jakkoli vynahradit.

Nevím, jak dalece za to může moje nátura, nebo kozoroh, ale nedokážu žít na polovic. Jak to není to pravé

ořechové, tak balím kufry a myslím, že umění je odejít bez hádek a výčitek, byť bez věcí, ale s

rovnou

páteří.

Nikdy mě nemrzelo, že jsem dva byty zanechala v

původním stavu a odešla jen s

oblečením.

34

N

ěkdo holt shromažďuje majetek a ten mamon je pro něj středobodem světa. Můj případ to rozhodně

není.

Dříve se grunt dědil z

generace na generaci, majetek se zvětšoval, ale to je něco, co mě nikdy nic

neříkalo a dosud neříká.

Troufám si tvrdit, že jsem měla vždycky kulový. Poválečné dítě, doba, kdy nebylo nic k

sehnání, peněz málo

a já všechno dědila po Evě.

Když jsem po prvé měla šaty do tanečních z

nově koupené látky a ušité jenom pro mne, považovala jsem to

téměř za zázrak.

Chodily jsme s

babčou k

paní Vrbové do Holešovic, která dříve prodávala látky v

Železné ulici. Uměla

navrhnout a nastříhat tak, že to od ní bylo už napůl ušité. A tak babča šila, já navlékala do jehel stehovačky i

hedvábí.

Babča byla dlouho ženou v

domácnosti a pak teprve po letech znovu začala chodit do práce. Dělala

v

Chemoprojektu korespondentku.Uměla psát na stroji rychle a bezchybně. Aby si přivydělala, brala si psaní

i domů.

Já jí po večerech diktovala a ona to kydlila. Téma bylo naprosto nezajímavé, cosi o prefabrikovaných

cihlách, mě to nebavilo, ale docela nám to šlo.

Místo jí doporučila paní Steklá, která bydlela v

Příčné ulici a jejíž manžel zase pro změnu dělal s

dědou

v

ČKD.

Chemoprojekt byl tak pět minut chůze, odpadlo dojíždění a co by za to někdo dal?! Byla tam spokojená a

pro svoji povahu dost oblíbená.

Pan Steklý byl děsný ochlasta, takový hromotluk a jako by toho nebylo málo, tak byl děsný žárlivec a ona

chodila věčně ubrečená.

Už tenkrát jsem věděla, že s

ním nemá žádný med, leccos se doma přetřásalo, snad ji i bil. Na ulici se vodili

jako milenci, ale k

čemu ta přetvářka? Už jako dítě jsem rozeznávala určité hodnoty a nemohla pochopit, že

s

ním dokáže být pod jednou střechou.

Teď bych mohla přejít zase trochu k

příbuzenstvu. Moje babička, dědy maminka byla dlouhou dobu vdova a

vychovala tři děti.

Jedno z

nich byl Tomáškův milovaný děda, můj tatínek. Pak byl strejda Miloslav a holčička Marie, které se

odjakživa říkalo Manka.

Dědeček Pichrt byl vážený učitel v

Přišimasech, kam se přistěhoval k

babičce do velkého hospodářství.

Jednoho dne nešťastně uklouzl po nějaké slupce, říkalo se že po banánu, ale kde by se tenkrát vzaly banány?

Jedno je jisté, že upadl na záda a při tom si zlomil spodinu lebeční. Hrob má na hřbitově na Lišce, chodívala

jsem tam s

Mankou.

Strejda Miloslav byl výjimečný na řeči, něco jako Černoch. Za ženu měl učitelku zvláštní školy. Dvakrát

jsem ji nemilovala, sama byla taky zvláštní. Celá rodina Miloslavů, on Miloslav, ona Miloslava a syna měli

taky Milouška. Ten jim ve dvanácti letech zemřel na srdeční vadu.

Strejda Miloslav s

Miluškou byli rozhodně movitější, než naše rodina. V

padesátých letech minulého století

si postavili chatu v

Davli. Dodnes si pamatuju interiér…hrůza! Vše nepotřebné z

pražského bytu se odvezlo

do Davle. Různě barevné hadry sloužily jako záclonky, které měly přikrýt veškerou veteš.

Přesto jsem tam jezdila ráda, většinou jen sama se strejdou. Miluška měla doma práci, různé přípravy pro

dětičky do školy, nebo to byl záměr, že nechtěla jezdit s

námi. Já stejně o její poučování nestála. Byl to

takový prototyp klasické učitelky.

Strejda mě v

sobotu vyzvedl v

Navrátilce, jeli jsme do Bráníka a pak vlakem do Davle. Trochu jsem se ve

vlaku za něj styděla, protože mluvil všemi možnými jazyky, jednu větu řekl asi v

sedmi řečech, dělalo mu

dobře, když cestující na něj koukali s

otevřenou hubou. Vozili jsme různé krámy, rance, tašky i jídlo,

protože v

Davli se nedalo nic koupit, leda tak na nádraží buřt nebo tatranka.

35

K

dyž jsme v

Davli vystoupili na nádrží, čekal nás k

chatě pěkný krpál. Jezdila jsem tam ráda, byla

tam parta dětí, s

kterými jsem kamarádila. Drandila jsem po lese na vypůjčeném kole a to jsem se

sakra cejtila!

Doma byla jen koloběžka a stejně taky děděná po Evě. V

pozdějších letech jsem si půjčovala kolo od Katky.

Na chatě mě vyhovovalo, že mě nikdo nehlídal a nehonil mě k

jídlu. Večer se dělal táborák, opékaly se

buřty, kluci hráli na kytaru, zpívalo se, lítalo po lese a hráli jsme různé bojové hry. Z

dnešního pohledu šlo

skutečně o bezstarostné mládí.

V

jedné vile měli krásného psa boxera. Já nikdy nepřijela s

prázdnou, vždy před odjezdem do Davle jsem šla

do Vodičkové do masny koupit kus točeného salámu. Pes si na to zvykl a každou sobotu mě nesmírně vítal.

Pak po letech, když jsem byla větší, tak mě jeden z

místních kluků půjčil motorku. No spíš to byl nějaký

Moped nebo Pionýr. Já nasedla, on mě dal ruce na řídítka, řekl kde mám mačkat plyn a vypustil mě jak

džina z

láhve.

Já jezdila po lese, šťastná, že ovládám stroj, jenže po chvilce jsem zjistila, že ten kluk mě vlastně neřekl, jak

se brzdí.

Byla jsem od nich daleko, zpanikařila a zastavila po svém. Vjela jsem do toho plotu, kde měli boxera.

Bylo z

toho v

Davli trochu pozdvižení, já byla sice jen poškrábaná, ale docela jistě si pamatuju, když jsme se

vrátili domů a strejda Miloslav líčil mé jezdecké extempore s

následným karambolem se zničeným plotem,

tak byl otec na mě pyšnej až na půdu.

To Evička nedokázala nikdy! Zda tenkrát strejda platil opravu plotu to se už nedozvím a tenkrát mě to ani

nezajímalo.

Doma jsem to byla vždycky já, kdo způsobil nějaký rozruch. Evička byla chytrá, hodná, slušná, šikovná a

pro rodiče absolutně bezproblémová. Nechtěla se nikdy mazlit, nechtěla tatínkovi na klín a domnívala se, že

ji při laskání udusí.

Druhé dítě měl být kluk. Nebyl! Tak jsem aspoň dostala jméno po tatínkovi. Jsem přesvědčená, že svým

chováním jsem toho vytouženého kluka stoprocentně nahradila.

Sice vždycky, když jsem udělala nějaký průser, tak spustil bandurskou, to se přeci z

výchovných důvodů

slušelo, ale v

nitru mu to dělalo dobře.

Později byl nesmírně pyšný, že jsem konečně dodělala zdrávku, kde byl jeden průšvih za druhým. Neučila

jsem se a byla přesným opakem své sestry.

Druhý ročník jsem musela opakovat, po prázdninách jsem neudělala reparát z

matematiky. Nepomohlo ani

doučování přes prázdniny od pana Brabce, syna Pavla a to už mě tenkrát doučoval i Honza Černoch, který

v

té době začínal chodit s

naší Evou.

Další rána pro dědu byla byl můj rozvod. Trápilo ho, že rodina nezůstala pohromadě, ale zároveň ho svým

způsobem blažilo, že si nenechám nasrat na hlavu, vyřeším všechno sama a až následně o tom začnu mluvit.

Nikdy jsem nechodila domů brečet a stěžovat si na úděl. Když jsem chtěla jet někam přes noc, babča hned

vše kategoricky zamítla. Tak jsem šla za dědou a ten moudře pravil: „No snad by se dal udělat kompromis“!

Ta naše holka přeci nebude s

nějakou partou nocovat někde tři dny, ale snad jí stačí jen dvě noci.

A bylo vymalováno, babča rezignovala, tatínek byl hlava rodiny a co řekl, to bylo svaté. Tak jsem sbalila

bágl a s

požehnáním vyrazila za hranice všedních dnů.

Když už byly dvě noci za námi a všichni ještě mohli zůstat i třetí, tak proč né já? Zatelefonovala jsem domů,

sluchátko zvedla vždy babča, tatínek se usadil v

křesle a nebude chodit k

telefonu.

Daly jsme spolu řeč, že je vše v

pořádku a počasí krásné. Na to řekla, že se večer uvidíme. Přesto jsem

chtěla ale ještě mluvit s

ním. Jemu jsem řekla, že všichni zůstávají poslední noc a že bude táborák, zda bych

se taky nemohla zúčastnit? A on řekl:“ Holka, ty mě to ztěžuješ, to tu partu nemůžeš opustit, tak zůstaň a já

to jdu vysvětlit mamince.“

36

T

a to sice nesla s

nelibostí, leč respektovala, protože rozhodla hlava rodiny!

Jó kdyby tenkrát šlo rodičům všechno říct na rovinu? Nešlo to, nehodilo se a neexistovalo, aby holka

byla někde přes noc a navíc, oni tu zkušenost s

Evou neměli. Ta se pořád držela doma a ležela

v

knihách. Zcela odlišná nátura.

Já přišla ze školy, k

Brabcům napsat úkoly a frr ven. Jen jsem musela být vždy do 18.30hod doma, protože

jsem denně chodila se džbánkem pro pivo. Tenkrát mě ani nechutnalo, přišla jsem mu na chuť až hodně

později.

Pamatuji se, že se večer co večer řešilo s

Brabcovými kam se mnou, co bude dál, co nejvhodnější, zda do

učení nebo do školy?

Můj průměr zdaleka neodpovídal tomu, aby mě přijali na jakoukoli střední školu. Sama jsem uvažovala buď

o kadeřnici, nebo kosmetičce. Ta představa, že babám namatlám nějaký krém na hubu a v

kapse se budou

hromadit drobné z

tuzérů…Protože matematika byl nenáviděný předmět a zdravotní škola byla tenkrát

jediná, kde se nematurovalo z

matematiky, Brabcová rozhodla, že to se mnou riskne a ze všech sil pomůže.

A na to byla kadet!

Šla se mnou do Belgické za ředitelem Stillerem a on nás přijal. Vešly jsme do pracovny a ona už ode dveří

začala mluvit jako kniha. Že je sociální pracovnice, ráda lidem pomáhá, že mě zná od peřinky a že je

přesvědčená, že jednou bude ze mě kvalitní sestra. Prý nosím lidem v

domě nákupy, dosud si hraju a

přebaluju medvědy.

Usoudila, že je ve mně sociální cítění a když mě holt nepřijmou, tak stát přijde o dobrou sestru.

Mezi řečí podotkla, že učení sice nic moc, ale sama dohlédne a kdyby pan ředitel potřeboval sehnat byt nebo

bony, může se na ní kdykoli obrátit.

On ji nechal vykecat a obě si nás přes brýle prohlížel. Já tam stála jako blbec a děsně jsem se styděla, že si

bude myslet, že přebaluju medvědy.

Jedno je ale jisté, že do týdne přišla poštou přihláška na školu, což slibovalo jistý úspěch. Naše Eva to

komentovala, že přijde doba, kdy každý blbec bude mít maturitu a řídila se Leninem…učit se, učit se, učit

se!

A že jsem přes veškeré nesnáze, průsery,dvojky z

chování, ředitelské důtky i opakování druhého ročníku u

toho celý život zůstala, za to může skutečně Gábina Brabcová, sousedka na patře.

Střední zdravotnická škola byla známá tím, že matematika byla pouze první dva ročníky.Jenže já na konci

druhého ročníku dostala pětku, reparát neudělala, opakovala tedy druhý ročník po druhé. Málokdo má

pětiletou zdravotní školu!

Když naši vyváděli, že jim zatápím jak můžu, Evička premiantka třídy a já pořád problémy. Zase to byla

Brabcová, která pravila:“ Ládíčku, hlavně, že je zdravá, aspoň si to zopakuje, vleze jí to pod kůži a uvidíš,

že jednou s

ní budeš spokojenej. Měla pravdu, uměla předvídat. Děda byl hlavně spokojenej když jsem

dělala ve Vojenské nemocnici a on šel k

nám na operaci tříselné kýly.

Všude říkal, že tam se jen tak nějaký civil nedostane, ale dcera mu to zařídila. Škoda jen, že se nedočkal

mého vrchňování. Není to až zas takový post, ale on by byl pyšný až na půdu.Brabcová měla obrovský dar

výřečnosti a vždy uměla tnout do živého.

Nejhorší ale bylo, když jsem druhý ročník opakovala po druhé, tak Ministerstvo školství vyhlásilo, že

matematika na Zdravotnických školách bude ještě ve třetím ročníku. To byla šílená rána pod pás a ta

představa, že si zdrávku protáhnu třeba na osm let?

Do třídy se mnou chodila Alena Zemanová, která bydlela v

Klánovicích, byla premiantkou třídy a já od ní tu

blbou matematiku opisovala. Záměrně jsem dělala chyby, abych najednou nevypadala jako Einstein, ale

abych to vytáhla aspoň na čtyřku.

Náš otec měl Alenu rád, párkrát u nás spala a to kamarádství se nadmíru hodilo i jinak. Jakmile jsem řekla,

že pojedu do Klánovic doučit se, tak jsem měla vždycky zelenou. Alena uměla mlčet jako hrob, tak jsem si

dohodla přes víkend výlet s

bezva partou a místo do Klánovic jsem jela s

Karlem Čermákem do Rokytnice

nad Jizerou.

37

Z

nala jsem ho z

chmelové brigády, chodil na strojní průmyslovku, měl motorku, uměl hrát na kytaru,

vousatej pěknej kluk a ty výlety byly úžasné!

Já byla v

klidu, že si naši myslí, jak rvu do hlavy přiblblá čísla. Snad si ale dosud pamatuju, že a na

druhou plus b na druhou se rovná a na druhou plus dvě ab a to celé na druhou. Nikdy jsem to na nic neuměla

aplikovat a dožila jsem se i tak důchodu. Nějaké rovnice o jedné či dvou neznámých? Pro mě bylo neznámé

všechno!

Mobily v

té době nebyly, kontrola žádná a dnes mě možná mrzí, že tenkrát se nenosil nějaký dialog mezi

rodiči a dětmi.

Je pravda, že jsem ale našim vždycky chtěla udělat radost, někdy neuváženě, leč za každou cenu.

Když jsem na konci školního roku měla blbé vysvědčení, zakoupila jsem zmizík a dohodla se spolužačkou,

která měla krasopis podobný třídní učitelce, že mě známky oproti pololetí vylepší podle mých představ.

Stálo mě to sice padesát, ale zmizík…pane, to byla vymoženost! Vysvědčení se psalo inkoustovým perem a

stačilo jen lehounce potřít zmizíkem a bylo vyhráno.

Papír se jen pofoukal, na linky se napsalo znovu a lepší. Hrdě jsem přišla s

výzem domů a maminka mě

nejprve poslala do pokoje za tatínkem. On nadzvedl brýle na čelo prohlížel od shora dolů a zase nahoru a

pyšně povídá:“ No vidíš, že to jde, když se chce“!

Já se kupodivu ani nestyděla a nechtěla domyslet jakékoliv důsledky, hlavní věc byla, že jsem mu udělala

radost. Povedlo se, dílo se zdařilo.

Nikdy jsem se s

tím nechlubila, nikdy nikdo na to nepřišel, jen po letech se vodotisk jaksi rozpliznul a dosud

leží doma v

deskách.

Protože geny jsou geny a jablko nikdy nepadá daleko od stromu, tak jsem od té doby studovala vysvědčení

své ratolesti vždy proti oknu. Není nad vlastní zkušenost, byť i takového kalibru.

Z

vysvědčení přeskočím na Manku, která je dodnes pro mne pojem! Charakterní ženská s

trpkým životním

údělem, která nezatrpkla, byla maximálně rozumná, s

nadhledem a uměla vychutnávat život plnými doušky.

Jako dítě vyrůstala v

hospodářství, zažila dřinu a její dva bratři jí neudělali nic dobrého. Vystudovala

Obchodní akademii, uměla německy a anglicky, vdala se a přišla válka. Jelikož její muž byl žid, tak ho

odvlekli a nikdy se už nic o něm nedozvěděla. Ani nevěděla, kdy a kde zahynul.

Celý život pracovala v

Telecomu v

kanceláři jako mzdová účetní. Tam se seznámila s

Karlíčkem

Mazancem, který dělal šéfa vrátným a byl děsně důležitý a blbý, neměla jsem ho ráda. Bylo to

vzájemné.Měli s

Mankou zvláštní vztah.

On byl svobodný, žil s

maminkou v

Kralupech a protože Manka neodpovídala představám jeho maminky,

tak s

ním do Kralup nejezdila, maminka si to nepřála. Přes týden bydlel Karlíček u Manky na Letné a na

víkendy jezdil za maminkou. Ani Manka ho nikdy nebrala mezi své známé. U nás byl jednou a děda pak

řekl:“ Mařeno, kam jsi dala oči? To je nějaký blbec viď? Manku to určitě mrzelo, tak o něm nemluvila a

život si zařídila podle svého.

Často k

nám jezdila na návštěvu, soboty neděle na obědy a celé roky veškeré vánoční svátky trávila u nás.

Myslím, že byla ráda, že není v

bytě sama a tolerovala i jeho staromládenecké manýry. Já na tom jejich

podivném vztahu jen vyzískala, protože bezdětná Manka se mnou jezdila na různé rekreace, brala mě na

hory, ke známým, v

létě na dovolenou .

A taky jsme spolu chodily do Žlutých lázní na plovárnu, kde měla dokonce předplacenou skříňku. Přestože

jsem měla pořád na talíři od všech příbuzných že bych si měla vzít příklad z

Evičky, od Manky jsem nikdy

nezaregistrovala jakés takés srovnání. Naopak to byla ona, která řekla, že každé dítě je jiné a nemá se

zatracovat už v

prvopočátku.

Už tenkrát to byl takový můj vzor. Měla ráda hezké věci, konfekci málokdy koupila, většinou si nechávala

šít v

různých salonech a na zkoušky mě brala sebou. Asi abych přičuchla té atmosféře.

Pravidelně chodila k

holiči, do sauny a na masáže. Nábytek v

bytě měla dělaný na míru a na tehdejší dobu

vydělávala slušné peníze.

38

O

všem nikterak nešpórovala a uměla si jich užívat. Nikdy nekouřila, ale ráda si zašla na oběd či

večeři, na víno i do cukrárny. Nelitovala peněz za šperky, které pak mě i Evě dávala na vánoce

současně s

tučnou obálkou.

Kdybych si byla bývala ty peníze schovávala, měla bych zcela určitě lepší penzijní připojištění.

Když Karlíčkovi matka zemřela, přestěhoval se natrvalo k

Mance.

Kdysi dávno koupili chalupu v

Jizerských horách. Tam jsem ale nikdy nebyla, protože Karlíček neměl rád

děti a nikterak se tím netajil. Chalupa mě byla z

duše protivná, proto jsem ji s

lehkým srdcem prodala za

korunu, když jsem ji podědila.

Babča tam s

nimi párkrát byla, líbilo se jí tam, ale vždycky přijela z

Karlíčka celá vynervovaná.

Manka se vdávat nechtěla, pobírala od státu k

penzi tzv. dvěstěpětapadesátku, což byl jakýsi obnos za

manžela, kterého deportovali Němci za války.

Vdávala se až někdy v

osmdesáti a bylo to od ní gesto z

rozumu. Kdyby se s

ní něco stalo, ztratil by

Karlíček střechu nad hlavou.

Své jméno Bergmanová si ale ponechala až do smrti. Manka prostě k

naší rodině patřila. Pak pravidelně

s

babčou jednou týdně jezdily na takové poznávací výlety. Jely někam metrem na konečnou, podívaly se po

krámech, zašly na oběd a pak se každá rozjela sama domů. Společné výlety absolvovaly kolik let.

Nevím v

kterém roce, ale určitě už byla v

důchodu si Manka nahmatala v

prsu bulku. Šla na vyšetření a byla

z

toho rakovina. V

nemocnici na Bulovce o prs přišla a protože rakovina byla v

počátečním stadiu, čekalo ji

jen pár dávek ozáření a na štěstí úporná chemoterapie ji minula.

Brzy byla po fyzické stránce naprosto v

pořádku a psychicky byla od začátku natolik vyrovnaná s

osudem,

až to zaráželo. Veškeré prohlídky a výsledky nasvědčovaly tomu, že nádor byl odstraněn, aniž by došlo

k

bujení, natož pak k

metastázám.

Bylo nám s

babčou líto, ale kupodivu to byla ona, která nás utěšovala.

Jednou večer mě volal Karlíček, že je něco podivného s

Mankou, že chodí po bytě, je nervózní a přestala

mluvit.Řekla jsem mu, ať okamžitě zavolá sanitku a on mě ku podivu poslechl. Manku odvezli na Karlovo

náměstí na internu.

Druhý den jsem za ní jela a zhrozila se. Byla v

šíleném stavu, protože v

noci přišel druhý a podstatně silnější

záchvat mrtvice. V

tu chvíli jsem jí přála, aby přišel ještě záchvat do třetice, zalil mozek a aby se už

neprobudila.

Stejně je to na tom světě nespravedlivé. Hajzlové přežívají bez problémů a taková milionová ženská, která

ani kuřeti neublížila si nezasloužila takový konec! Vykousla si to, jen co je pravda. Byla ochrnutá na půlku

těla, podněty z

okolí sice vnímala, ale nemohla mluvit.

Po nějaké době ji z

nemocnice propustili domů a začal Karlíčkovi očistec. Ač jsem ho neměla ráda, přesto

jsem ho obdivovala za jeho všestrannou péči.

Manka se posunovala po bytě, učila se číst podle slabikáře a Karlíček nakupoval, vařil, pral, uklízel, vstával

k

ní v

noci. Jakoukoli pomoc odmítal a já bych byla ráda pomohla už kvůli ní. Párkrát jsem ji byla na Letné

vykoupat, ale on měl blb strach, abych mu ji prý neupustila. Rozhodně to nebyla první mrtvice, kterou jsem

koupala, ale to on si neuvědomil.

Když jsem mu volala, jak to s

Mankou vypadá, tak na mne nerudně spustil, že čekám na dědictví a proč furt

volám?! Bože to byl kretén do poslední chvíle.

Pak ranila mrtvice jeho a odvezli ho na Bulovku, kde posléze zemřel. Protože Manka nemohla zůstat sama

doma, byla převezena na geriatrii do Londýnské ulice.

Tuhle zprávu mě sdělil jakýsi pan Kropelnický, který kdysi pracoval s

Karlíčkem, vozil je autem na chalupu

a věděl, že mu v

závěti chalupu odkázal.

Jezdili jsme s

Kropelnickým za Mankou spolu. Já dostávala v

kanceláři Manky důchod, z

kterého jsem

platila veškeré poplatky za byt.

39

K

dyž Karlíček zemřel, přešlo veškeré dědictví na živořící Manku, která o jeho smrti nevěděla, neřekli

jsme jí to. Když jsem jí zalhala, že jsem byla za Karlíčkem, ukázala na strop, jako že ví, že už je

v

nebi. Bylo to smutné.

Otékaly jí ruce, začínaly dekubity, blížil se konec a její ošetřující doktorka mě sdělila, že ji převezou do

Vysočan, kde je LDN, jakási poslední štace pro takové případy.

Převoz jsem si nepřála a s

primářkou domluvila, že dám geriatrii sponzorský dar. Na to konto mě slíbila, že

si Manku nechají do konce. Byla jsem primářce vděčná a z

Mančina důchodu jsem věnovala patnáct tisíc.

Věděla jsem, že už to nebude dlouho trvat a můj odhad nezklamal.

Pak jsem vyřizovala pozůstalost jak po Mance, tak i po Karlíčkovi. Bylo to těžké období pro mě, protože

Honza byl v

té době už dost nemocný, potřeboval mě a já časově těžko stíhala. Všechno odhlásit, objednat

kontejner, vyklidit byt, najít ke všemu potřebné papíry, už bych si něco podobného nechtěla zopakovat.

Na Vinohradském hřbitově je hrobka, kde byla urna s

popelem strejčka Ladislava, což byl bratr babičky

Pichrtové. Toho pána jsem párkrát viděla, dokonce jsme kdysi s

Mankou u něj byly v

bytě v

Nuslích. Byl

svobodný, prý samá ženská, vysoký pohledný chlap, který zpíval v

opeře u nás a ve Vídni. Podle poslední

vůle Manky jsem měla tedy urnu Ladislava Švarce, babičky Pichrtové, Karlíčka a Manky nechat rozptýlit

v

urnovém háji vzadu za kaplí Vinohradského hřbitova.

Nebylo to tak jednoduché, protože v

zimním období se rozptyl neprovádí. Jednoho dne jsme s

Honzou

zajeli na Vinohradský hřbitov, já šla regulerně za babou na přepážku, vzala veškeré potřebné papíry a řekla,

že si potřebuju vzít dvě urny z

hrobu číslo to a to.

Baba mě sdělila, že to není tak jednoduché, že musí z

matriční knihy udělat výmaz a abych přišla nejdřív za

měsíc. To určitě! Já už to chtěla mít za sebou a hlavně splnit to, co se po mě žádalo, tak jaképak

prodlužování?

Šla jsem za Honzou do auta, vylíčila situaci, vzala jsem sebou velké tašky a potřebné nářadí. Honza by už

v

té době k

hrobu nedošel, bylo to tedy na mě a já v

ponurém deštivém počasí šla páčit urny z

prosklených

chlívečků. Šlo to ztuha, letitá rez udělala své.

Nikde nikdo, bylo už těsně před zavřením hřbitova a když se dílo podařilo, urny jsem dala do tašek a s

grácií

prošla vrátnicí. Honza se mě smál, že chodím po večerech vykrádat hroby. Doma jsem ale nechtěla mít čtyři

urny, tak jsme je nejprve vozili v

kufru auta a pak jsem si je naskládala v

práci za závěs k

vaně. Uklízečce

jsem řekla, že si nepřeju, aby mě tam uklízela. A tak čtyři urny stály v

řadě jako vojáci téměř dva měsíce.

Pak jsem teprve na Pohřební správě vyřídila vytoužený rozptyl. Koupili jsme s

Honzou kytky a jakýsi

hřbitovní rozptylovač otevřel všechny urny, popel smíchal a pak teprve vysypal pod stříbrný smrk. Na popel

jsem položila kytky a zapálila čtyři svíčky. Obřad byl za námi a mě spadl kámen ze srdce, že už je to za

námi.A co na tom, že není dosud v

matriční knize výmaz? Pak jsem byla předvolána skrzeva dědictví. Měla

jsem po pravdě říct co všechno Manka vlastnila. Záměrně jsem zamlčela chalupu a řekla, že nic.

Jenže notář o chalupě věděl a osopil se na mě, že řádně nespolupracuju a abych si nemyslela, že mě jen tak

spadne dědictví do klína. To už byl druhý dědek po Karlíčkovi, který mě dědictví nepřál, a že mám čekat, až

mě znovu obešle.

Mezi obesláním jsem se objednala k

notářce Gajané Rejskové, která byla v

domově důchodců za babčou a ta

se měla před svědky zříci bytu v

Navrátilce ve prospěch vnuka.Gajané jsem všechno vylíčila po pravdě,

ukázala veškerá lejstra a ta se poslední vůli Karlíčka vysmála. Vůle je neplatná, chybí datum, chybí

svědkové a nárok na chalupu mám já. Bože to byla rána!

Chalupa pro mě znamenala břemeno, kvůli kterému jsem ani nespala. Karlíček to zřejmě psal ve spěchu a ta

vidina, že by to mohl podědit parchant Vláděnka, to pro něj bylo něco nepředstavitelného.

Já Gajané na rovinu řekla, že o chalupu nejevím ten nejmenší zájem, nikdy jsem tam nebyla, nikdy tam

nepojedu, nota bene ta představa, že budu kdesi v

horách s

nemocným Honzou likvidovat zatuchlé krámy a

harampádí s

červotočem.

Čtyři roky tam nikdo nebyl a podle toho to tam asi vypadalo. Na zahradě byly nějaké stromy památkově

chráněné a prý je nesmím porazit. Tak to vskutku nehrozilo!

40

Z

bavit se chalupy nešlo hladce, musela jsem mít ještě plnou moc od Evy, samozřejmě notářsky

ověřenou, že s

dědictvím mohu disponovat jak já uznám za vhodné. Zavolala jsem Kropelnickému,

že mu chalupu prodám za korunu, jedině tak to šlo.

Nesmyslné zákony, samé papírování, spousta zabitého času a vydání. Ten rychle přispěchal, pozval mě na

večeři a vyslechla jsem si bláboly z

jeho soukromí. U Gajané jsme všechno podepsali a já se domnívala, že

kauza chalupa pro mě jednou pro vždy skončila.

Po nějaké době mě přišla složenka z

finančního oddělení, že mám zaplatit z

chalupy daň patnáct tisíc. Proč

já? Zavolala jsem opět Kropelnickému a chtěla to po něm.

Kroutil se kurva jako had, že nemá, že si bude muset půjčit a mě se nad ním zvedal žaludek. Ani trochu jsem

nebyla ochotná čekat a peníze po něm chtěla hned. Sešli jsme se znovu, tentokrát už bylo jenom kafe, které

jsem si chtěla zaplatit sama, abych mu nenabourala rozpočet. Kafe zaplatil, s

těžkým srdcem předal peníze a

od té doby jsem ho neviděla ani neslyšela.

Co udělal s

chalupou nevím, nepátrám po tom. Ani trochu mě to nemrzí a mám z

toho jen dobrý pocit.

Spousta lidí nemohla mé jednání pochopit, ani ta Gajané. Ta řekla, že se s

něčím podobným ještě nesetkala a

když budu cokoli potřebovat, mám říct, že volá ta s

tou chalupou a ona už prý bude vědět o koho jde. Blaží

mě dodatečně, že mé rozhodnutí toleroval muž, syn i sestra. Nikdo z

nich mě nic nevyčetl.

Na Manku prostě vzpomínám velmi často a s

velikou láskou, protože taková teta se široko daleko jen tak

nenajde.Škoda, když už jsem v

důchodu a měla bych víc času na příbuzné a na ledacos se jich zeptat, tak už

bohužel nejsou mezi námi. Holt takový je život!

Rok co rok jsme jezdili na rekreace od ČKD. Jen jednou v

zimě jsme byli na horách na Lárovkách ve

čtyřech, jako správná rodina.

Na ostatní rekreace už se Eva trhla, nikam nejezdila, musela se učit. Sice mě lezla na nervy, ale zase

klobouk dolů, ona u toho učení a vzdělávání zůstala celý život. Je to chodící encyklopedie a vydřené

dokázala zužitkovat.

V

ČKD byla správná parta a děda byl mezi chlapy velmi oblíbený. Nezkazil žádnou srandu, pořád něco

vymýšlel, aby si tu těžkou práci jaksi okořenili.

Měl přezdívku moučníček, protože měl rád sladké. Brzy vstával, protože dělal od šesti a v

té době byly ve

všech fabrikách píchačky.

Jednou zaspal a přijel asi na devátou. Píchnul si, převlékl se v

šatně do montérek a jak procházel halou do

vylévárny pánví, tak všichni chlapi na něco bouchali nebo zvonili.

Celá tovární hala se rozezvučela a někdo narychlo sesmolil plakát tohoto znění:Moučníček chodí do práce

jako do divadla! Ten plakát nikdo nesundal, sama jsem ho viděla. Byl vysoko, však ho tam taky pověsili

jeřábníci.

Rok co rok, vždy na prvního máje byl jakýsi den otevřených dveří ve fabrice. Měla jsem ráda ty mimořádné

dny. Už v

pět hodin ráno byl sraz ve Vysočanech , my jeli noční tramvají a to pro mě jako dítě byla ohromná

událost, ani jsem kolikrát nemohla dospat. Všechno jsem tam viděla a jednou jsem si odtamtud nesla těžítko.

Bylo z

cínu a jak to ukapávalo a stydlo, vypadalo to jako hory, po kterých teče láva. Spodek děda obrousil,

bylo to hladké do ruky a hlavně jsem si odnášela domů něco, co nikdo neměl. Mezi těmi chlapy byla

permanentní sranda.

Každý z

nich mě dal srolovanou desetikorunu a já si pak ty roličky cpala do kasičky ve tvaru želvy, která se

jmenovala Karolinka. Želva byla pouze na kovové mince, ale když jsem do otvoru napíchala papírové

roličky, vypadala spíš jako ježek.

Z

Vysočan šel prvomájový průvod směrem do centra. Vyvrcholení bylo na Václavském náměstí, kde byla

tribuna s

potentátama. Někteří zaměstnanci dostali do ruky vlajky, obrazy Marxe, Engelse, Lenina, nebo

nějaká přiblblá hesla, jako se Sovětským svazem na věčné časy.

Děda nenesl nikdy nic, vždycky říkal, že nám stačí jen krepová mávátka. Všechny hospody byly ten den

zavřené, aby se nestalo, že se někdo napije a pak bude vykřikovat protistátní hesla. Na Národní třídě jsme se

trhli a utrmáceni přišli domů.

41

P

o letech můžu konstatovat, že jsem si s

dědou užila neskutečně krásné chvíle. Eva stále ležela

v

knihách, rvala vědomosti do hlavy, které se jí pak sice v

emigraci nesmírně hodily, já sotva

přelouskala Babičku, což byla povinná četba ve škole.

Když jsem chodila do nějaké sedmé osmé třídy, byla jsem v

dramatickém kroužku a na nějakém představení

před obecenstvem jsem hrála Boženu Němcovou. Od Manky jsem měla černé dlouhé taftové šaty, na hlavě

černou paruku a do dnes si pamatuji, jak jsem seděla v

křesle před oponou a zahleděná do obecenstva jsem

pateticky pronesla:“Dávno, dávno již tomu, co jsem se dívala do té milé mírné tváře, v

níž se jevilo tolik

dobroty a lásky. Dávno, dávno již tomu.

Pana Proška hrál Tomáš Bím, spolužák, který krásně kreslil. Někde doma jsou i fotky z

té doby, jako důkaz,

že jsem si nic nepřikrášlila.

A Němcová jsem byla krásná, ale za to mohly ty šaty od Manky. Úspěch to mělo veliký. Naši se tenkrát

naparovali a nedovedu si představit co by teprve řekli mé vernisáži! To by s

nimi rovnou seklo.

Zpět k

dědovi. Když mu začalo haprovat zdraví v

podobě ucpávání cév, jezdil každoročně do lázní.

V

té době už jsem chodila na zdrávku, pak už pracovala, ale vždycky zařídila tak, abych za ním na pár dní

mohla jet.

On mě zajistil ubytování, většinou u nějaké pokojské. Ty dny strávené s

ním v

lázních byly neskutečně

krásné a půvabné.

Když měl procedury, já si zašla na masáž, po krámech, nebo do cukrárny či do kavárny. Byla jsem poměrně

samostatná a nevadilo, že jsem určitou dobu sama. I do kina, divadla do Varieté, do sauny, na plavání jsem

si zašla klidně sama. Odpoledne jsme šli spolu na kratší procházku, aby ho moc nebolely nohy, protože jsme

večer chodili tancovat.

Jsem po něm, miluju tu atmosféru a jakákoli únava jde stranou. Jak už jsem se zmínila, měl obrovský smysl

pro humor a tak spolupacientům řekl, že za ním přijela milenka. Já to nevěděla a bylo mě divné, jak mě

všichni chlapi okukují. Na parketě mě to řekl, tak jsem v

té roli pokračovala i já a vinula se k

němu, jako psí

víno, abych v

tom všechny utvrdila. Když mu pak všichni po mém odjezdu řekli, že má vkus, naparoval se

jako páv.

Ráda jsem s

ním trávila chvíle volna. Hráli jsme šachy, do kterých mě zasvěcoval a jen jednou jsem nad ním

vyhrála. Luštili jsme křížovky, poslouchali gramofonové desky a sem tam prohodili i pár německých vět. Té

němčiny mohlo být víc, abych furt nebyla za blba.

On uměl perfektně, dříve děti jezdili do Německa na handl. Psal mě i různé vzkazy v

němčině. Šel k

někomu

v

domě a já měla na stole napsáno“ Warte auf mich!

Ale zas až tak všechno ideální nebylo. Chvíle, kdy něco spravoval a zrovna mu to nešlo od ruky, tak u toho

klel, řval, nadával a nejhorší bylo, že jsem to vždycky byla já, od koho chtěl asistenci. Eva se nemohla

zdržovat, musela se učit, babča zase „musela“ vařit, tak jsem to odnesla já.

A servítky si v

žádném případě nebral. Držela jsem baterku a ostrý kužel světla měl být v

určitém úhlu

pouze na určitý bod. Já tam neviděla, byla nervózní, ruka se mě třásla a on řval na celý barák:!Kurva jak to

svítíš, do prdele, to se na takovou práci můžu vysrat. Běž do hajzlu, všechno abych si udělal sám“!

Já s

brekem odešla k

Brabcům a Bohoušek mě utěšoval:“Tatínek zase něco spravoval viď? Nic si z

toho

nedělej, zase bude dobře a až se vrátíš domů, tak o tom nebude ani vědět“! Měl pravdu.

Jednou dostal od nějakého dobráka v

práci ježka a přinesl ho domů v

aktovce, abych měla radost.

V

té době jsem chodila s

nějakým Standou, tak jsem ježka pokřtila také tak. Babča spráskla ruce, co budeme

dělat s

ježkem? Po pár dnech na to jméno i slyšel.

Na balkoně měl od dědy stlučenou boudičku, kde přebýval, ale uměl projít i obývákem do předsíně přivítat

toho, kdo přišel domů. Dávala jsem mu mléko, měl rád hruškový kompot a dokonce šlo i opatrné mazlení.

Nikdy se neschoulil do klubíčka, spíš pozoroval okolí očičkama jako korálky. Byl dost hlučný a v

noci bylo

slyšet dupání.

Chtěla jsem vědět, zda ježci umí plavat. Napustila jsem vanu a Standu vystavila zkoušce.

42

B

yl statečný a krásně plaval. Možná se mu to i líbilo.

Pak ale do vany nechtěla vlézt Eva, že prý se po Standovi koupat nebude.Měli jsme ho pár měsíců,

zvykli si na něho, ale jednoho dne Standa zmizel. Nešlo nám to do hlavy, až domovnice

Zimmermannová řekla, že našla pod okny mrtvého ježka.

Nebyl to jen tak nějaký ježek, ale to byl náš Standa. Zřejmě se nudil, prolezl otvorem na balkoně do okapové

roury, byl zvědavý, ztratil balanc letěl ze čtvrtého patra, až přistál Zimmermanne pod okny. Bylo mě ho líto

a Standu jsem obrečela.

Děda mě chtěl udělat radost, rozhodil sítě v

ČKD a přinesl dalšího ježka. Jenže k

tomu druhému už jsem

takový vztah neměla. Byl zablešený a neposlouchal jako Standa, tak ho děda vzal do aktovky a odvezl do

Jinonic, kde ho vypustil do přírody. Nevím proč zrovna do Jinonic, stačilo ho vypustit na Karláku…

Taky mě jednou děda přinesl ve sklenici čolky. S

čolkem se ale nedalo mazlit a trochu jsem se jich štítila.

Jednou přijel z

práce, vylezl z

výtahu a v

ruce držel klec, ve které byl nádherný kohout.

Babča se tenkrát zlobila, že chlapi ve fabrice nemají rozum, tak by ho mohl mít aspoň on. Co budeme dělat

s

kohoutem? Děda řekl:“ No když mě ho chlapi dali, tak jsem si myslel, že udělám té holce radost.“

Babča si brumlala cosi pod vousy, že kohout je lepší, kdyby mu přinesli slona, bylo by to horší. Kohout byl

pěkný, krásně vybarvený a pestrá ocasní brka trčela z

klece ven.

Horší bylo, když se svítáním začal kohout jménem Pepík kokrhat na celé kolo, že ho bylo slyšet až

k

Lucerně. Všichni v

okruhu našeho bydliště se divili, kdo že to má kde kohouta, že je ráno budí. Tak se

rodinná rada usnesla, že ho raději sníme. Pan Brabec ho přišel zabít, oškubal ho a babča ho udělala

k

nedělnímu obědu. Jenže nikdo Pepíka nechtěl jíst, člen rodiny se nejí.

A od té doby nesmělo babče přes práh žádné živé zvíře. Výjimku tvořili vánoční kapři ve vaně pár dní před

štědrým dnem.A vždycky to byl Bohoušek, který nám je chodil zabít. Nikdy jsem to nechtěla vidět a nebyla

u toho.

Děda měl jednu vadu, že neudržel korunu.Jablko nepadá daleko od stromu a tu vadu jsem podědila i já. Eva

byla zase jiná v

tomto směru, dokázala šetřit.

Jednou jsme si dali s

dědou sraz když jel z

práce ve výplatní den. Nezapomenutelný den! Nejdřív jsme šli na

Příkopy k

Pelikánovi na jídlo a pivo. Nasyceni jsme zašli do Darexu, kde mě koupil červeno

–

černý

kostkovaný kabát.V Asu jsme si koupili stejné svetry do véčka. Já měla červený melír, on šedý melír.

Cestou domů jsme se zastavili u Zoufalého pro polárkový dort, aby maminka moc nenadávala a zchladila se.

Když nás viděla v

předsíni s

rancem, spráskla ruce, že neví, jak udělá rozpočet do další výplaty. Děda

pravil:“ No snad nebude tak zle, aspoň něco s

tou holkou máme, taky mě někdo mohl okrást a to bysme

teprve měli hovno.Babča totiž měla v

kuchyni na stole stále otevřenou knihu, do které zapisovala veškeré

výdaje.

Každou neděli muselo být knedlo vepřo zelo, jinak přes týden bylo maso minimálně. Šetřilo se jak to šlo a

babče to šlo náramně!

Třeba na bramborové kaši v

dolíčkách nebylo máslo, lila jsem si tam šťávu z

jablečného kompotu. Ovocem

nás dostatečně zásobovala Brabcová a jablka jsme si také vozili z

Vokovic nebo z

Modřan.

S

dědou jsme pro sebe měli soboty. To už jsem chodila do práce a byla v

balíku. Však jsem nastupovala na

devětsetšedesát korun! Zdálo se mě to málo a děda říkal že můžu být spokojená,že on takovou sumu neměl

ani když se ženil.

Když už byl po dvou infarktech, tak doma nekouřil, aby babča viděla, že se dal na správnou cestu. Střídali

jsme spolu hospody. Jednou Ke kotvě do Spálené ulice, kde byla i zahradní restaurace, jindy k

Pravdům do

Žitné. Tam jsme jednou seděli se známým fotografem Tylínkem, který jezdil po světě a kdesi v

Indii chtěl

mít unikátní záběry tygrů. Nechtěl fotit přes mříže, vlezl do klece a protože se tygrům nelíbily záblesky

z

fotoaparátu, tak po Tylínkovi vystartovali. Málem ho to stálo život a po těle mu zůstaly pěkné šrámy po

drápech. Dostala jsem tenkrát od něj knihu a děda mu zaplatil útratu.

Často jsme taky chodili do hospody K

Čížkům, což bylo na Karláku vedle lékárny u Ignáce. Ta hospoda

dosud zůstala, jen název se změnil.Tam jsme si dali každý dvě piva a nějakou tu tajnou cigaretu.

43

V

hospodě jsem mu stříhala i nehty na rukou. Platila jsem vždycky já a pak mu dala na cestu

žvejkačku, aby babča nic necítila. Pak jsme se rozloučili, on domů a já domů, tehdy bydlela

s

Mirkem na Pankráci.

Když jsem šla k

ústní maturitě, nikdo to nevěděl. Sice byl před tím svatý týden, ale media tolik

nezdůrazňovala, že se budou konat maturity.

Celou noc jsem nespala, přeříkávala otázky, ráno všichni odešli do práce a já měla čas na přípravu. Vzala

květované šaty od Manky a chtěla si učesat pěkný drdol, abych oslnila komisi aspoň vzhledem, když ne

vědomostmi. Nevedlo se a několikrát jsem to hnízdo na hlavě přečesávala a pořád to nebylo ono.

A jak se tak dívám na sebe do zrcadla u Evy v

pokojíčku, chytil mě amok že se nedaří a vší silou jsem pěstí

do toho zrcadla bouchla. To se samozřejmě vysypalo do umyvadla já měla plnou ruku skleněných střípků

.Levou rukou jsem si vyndávala pinzetou ty střepy z

krvácející ruky, rázem jsem ochladla, ruku zavázala,

nějak učesala a v

tu chvíli vůbec nebylo podstatné jak vypadá drdol. Ten moment znamenal vystřízlivění

z

raploviny do dalšího života. Copak za to,to zrcadlo mohlo? Od té doby jsem se krotila ve svém jednání, už

jsem nebyla tak impulsivní a vždy, když přišel záchvat vzteku, tak jsem si na tuto příhodu vzpomněla.

Jedno je jisté, že jsem maturitu udělala a doma jsem pak řekla, že jsem chtěla Evě v

pokojíčku vytřít a

násadou od smetáku zavadila o zrcadlo. Opět milosrdná lež, ale copak se budu chlubit tím, že jsem magor?

Maturitní ples byl v

Lucerně, kde jsme si zase s

dědou a chutí zatancovali.Spolužačky mě ho záviděly, měly

ho rády. Tam si naši asi s

konečnou platností uvědomili, že je škola za mnou a jim asi spadl velký kámen ze

srdce.

Spolužačka Vlasta Pospíšilová dělala na Bulovce a zařídila dědovi hospitalizaci, když měl potíže se srdcem.

Všechno bylo ze známosti a já jí byla nesmírně vděčná. Na oplátku jsem pak dávala peníze stranou pro její

dceru. Pavla se jí narodila kleštěma s

těžkou srdeční vadou a museli ji hned operovat. Menší miminko než

pomalu pean, hrůza!

Vlasta byla samoživitelka a kvůli Pavle musela práce nechat. Pavla potřebovala dohled čtyřiadvacet hodin

v

jednom kuse.

Do Pavliných osmnáctin jsem Vlastě dávala peníze a teď si uvědomuji, že jsem byla sponzorem v

době, kdy

se to vůbec nepřetřásalo. Bylo to takové vzájemné pouto a Vlasta chodila s

Pavlou k

babče na návštěvu.

Vždy jí přinesla něco na zub, ať už to byly dorty, ovoce, nebo flaška. Ještě jí tam vytřela nebo vyluxovala.

Babča si na tu výpomoc zvykla, že když viděla Vlastu na rohožce, tak jí vítala slovy:“Ahoj, byli tu zedníci,

čeká tě úklid“! Vlasta bydlela v

Brandýse nad Labem a denně dojížděla do školy.

Rok co rok vždy v

září na její narozeniny jelo šest holek i s

partnery k

nim.Její tatínek byl kuchař, chtěl se

ukázat a stoly se prohýbaly pod různými specialitami. Spali jsme ve spacákách na zemi a přes den chodili na

ořechy.

Milovala jsem tu dobu, kdy jde vlašský ořech ještě sloupnout a to bílé nahé jádro se položí na jazyk!

Vždycky jsem přes září přibrala, protože jsem vždy našla v

tu dobu dodavatele.

Chodili jsme na Houšku, kde byl stadion a její bratr tam skákal o tyči.

Večery se trávily v

hospodě, kde byla zábava v

plném proudu. Jednou tam za mnou přijel Buršík, který byl

zrovna v

té době na vojenském cvičení a zdrhnul.

Plná hospoda, bylo veselo, tancovalo se a najednou lítačka! Vojáci s

policajtama a prý že kontrola

občanských průkazů. Průser! Buršíka mě odvezla motohlídka do kasáren v

Ruzyni a hned do vězení.

Druhý den jsem si stopla nějakého kluka na motorce, bylo to rychlejší než se kodrcat tramvají. Vůbec jsem

dřív dost používala autostop. Kluk byl hodnej a dovezl až před bránu kasáren. Na bráně jsem řekla, že nutně

potřebuju mluvit se snoubencem, že to je velmi důležité. A světe div se, stačilo pár telefonů a Buršík přišel

za mnou na bránu a děsně se divil, jak jsem to dokázala.

Sama nevím, že to šlo tak hladce a bez známosti. Kdo dřív neměl známé, nezmohl nic. Možná to zní

všechno dneska až neuvěřitelně, skoro jako výmysl, ale skutečně to tak bylo a konec konců se na to můžeš

zeptat a nechat si to potvrdit, pokud u tatínka nezapracovala skleroza, nebo strach z

Jitky.

44

V

ždycky jsem se snažila si nějakým způsobem přivydělat. Ráda jsem si kupovala bižuterii ve velkém

a něco na sebe, abych oslňovala okolí.

Z

rozpočtu to dost dobře nešlo a plat zdravotní sestry samoživitelky dost dobře neumožňoval nějaké

vyhození si z

kopýtka.

Annonce s

nabídkou práce neexistovala, všechno bylo jen a jen ze známosti. Přes pana Černocha, tatínka

Honzy jsem měla práci ve Znaku.Vyfasovala jsem krabice různých kovových knoflíků, které jsem třídila,

počítala a dávala do celofánových pytlíčků.

Z

dnešního pohledu to byla šílenost, protože za naplněný pytlík byl výdělek dvacet haléřů. Dnes mě to přijde

jak v

prvobytně pospolné společnosti. Dělala jsem to sotva rok, pak jsem s

tím sekla. Ale každá koruna byla

dobrá, byť i za tuto cenu.

Letní brigády pro studenty existovaly, ale převážně to byly Dopravní podniky, které nabízely práci.

Brigádníci jezdili v

tramvajích a štípali lístky dvakrát přes a jednou přímo. Já si dva roky našla brigádu

v

oboru a domluvila jsem si služby v

nemocnici Na Františku.

Myslím, že v

té době jsem se naučila kouřit.

Když jsme bydleli na Pankráci, sehnala jsem si další přivýdělek. Dávala jsem spirály do kalendářů.

Nevýhodou bylo, že byt byl malý a mě vždycky přivezli obrovské bedny, o které jsme všude zakopávali.

První spirála se pomalu zavrtávala do připravených dírek. Pak už jsem byla natolik zručná,že jsem měla

spirálu bleskově zasunutou tak, že nikde nepřesahovala a já ty konce už nemusela nijak upravovat.

Když jsem u těch brigád, tak v

rámci školy mám za sebou hon na mandelinku bramborovou a to bylo

hnusné, štítila jsem se jich. Prozíravá babča mě dala sebou na cestu bílé hadrové rukavice, takové, které

nosili kluci do tanečních.

Pak to byly dvě chmelové brigády a ani jedna z

nich nedopadla nejlíp. Obě se konaly v

Kněževsi. Při té

první jsem snědla zkaženou paštiku a za šílený zážitek považuju výplach žaludku v

nemocnici v

Žatci.

Hadice tlustá jak násada od smetáku, tvrdá a neohebná. Výkon mě dělali v

ponuré koupelně, kde jsem

klečela u vany.Snad čtrnáct dní jsem měla odřený chřtán a bála se i napít.

Druhá chmelová brigáda se taky vydařila, jen co je pravda! Chmelnice byla rozdělená podle škol a hned

vedle nás dali organizátoři kluky ze strojní průmyslovky. Slovo dalo slovo a s

jedním z

nich jsem to dala

dohromady. Byl jako robot a rychlý jako ještěrka. Rval štoky jeden za druhým, chmel byl krásný, velký,

načechraný a věrtelů přibývalo. Každý třetí mě přinesl, odnesla jsem si ho k

váze sama, dostala žeton a díky

tomu jsem pak byla mezi nejlepšími česači a náležitě odměněna.

Jednou k

večeru mě hledala třídní učitelka Kobosová, která počítala ovečky a nějak se nemohla dopočítat.

Sondovala kde asi můžu být a nakonec mě našla v

brázdě za chmelnicí ve společnosti Standy, toho, co jsem

po něm pokřtila toho našeho ježka. Na víc jsme kouřili a to Koboska už nemohla vůbec vydýchat. Průser!

Prý jsem zdrhla, nikomu nic neohlásila, seděla s

cizím klukem pod štokama a ještě s

cigaretou. To prý tak

nemůže nechat, vyhrožovala, že zavolá tatínkovi a pošle mě sofort domů.

Ale zasáhla nějaká vyšší moc. Z

Kněževse jsem jela opravdu dřív domů, ale sanitkou a rovnou do

Thomayerovy nemocnice. Byla z

toho salmonela.

Uzavřené oddělení, nic k

jídlu, ani pro mne neměli přistýlku a vrzli mě do dětské postýlky. Mě to bylo

jedno, stejně jsem nejvíc času strávila na záchodě. Bylo to nekonečné a nepustili mě dřív domů, dokud

nebyly tři výtěry po sobě jdoucí všechny negativní. Pod okno nemocnice za mnou chodili kluci a nosili

šunku. Já byla hladová a dostávala jen čaj a piškoty. Hodila jsem z

okna rozmotané obinadlo, kluci na něj

přivázali balíček se šunkou, já rychle vytahovala, aby si nikdo nevšiml a neprásknul mě. To by byl další

průser, ale příšerný hlad mě donutil takto riskovat. Když byly výsledky negativní, pustili mě konečně domů.

Třídní učitelka mě nepráskla, zřejmě se domnívala, že už jsem byla dost potrestaná. Stala jsem se hrdinou

chmelové brigády. Nojo, ale co čert nechtěl?

Ten Standa bydlel v

Holešovicích a my se domluvili, že za ním přijdu domů na návštěvu. Kdy? Přeci

dopoledne, až bude sám doma. O.K.

Tak jsem nešla do školy a vydala se do Holešovic, protože ta cesta skýtala určité dobrodružství.

45

P

řijdu k

němu a on mě nejdřív zavedl do koupelny, kde byla napuštěná vana plná vody, do které

nasypal prášek na praní, aby byla pěna. Nějaká pěna do koupele? K

dostání nebyla a znali jsme to

jenom z

filmů. Ocenila jsem, že vytvořil pěnu po svém. Přes vanu bylo prkno, na kterém byly dva

talířky s

chlebem a dva kalíšky s

vejci na tvrdo. Úžasné antré, vyznamenal se a já ocenila snahu.

Jenže, než jsem stačila vejce ochutnat, tak slyšíme štrachání v

zámku. Ve dveřích se objevila jeho starší

sestra. Nejdřív se ptala, jak to, že není ve škole? Pak chtěla vědět jak se jmenuju já. Když slyšela Pichrtová,

tak ztuhla.

Náhoda je blbec a ona to byla spolužačka naší Evy ze sociálně právní školy. Ona byla už na tehdejší dobu

dost známá atletka Eva Svobodová, která běhala osmistovku na Julisce. Zapomněla si tepláky, tak si pro ně

o velké přestávce zaběhla domů. Káča! Na co myslela? Vzala tašku s

teplákama, vypoklonkovala nás z

bytu,

zamkla a Standovi sebrala klíče od bytu. Voda zůstala ve vaně a vajec jsme se ani nedotkli. V

tom šoku se

tenkrát nikdo nikoho ani ničeho nedotkl.

Myslela jsem na to, jak voda stydne ve vaně a pěna ubývá do ztracena. Jak to pak u nich dopadlo už si

nepamatuju.

Vím jen zcela bezpečně, že to byla slepice a naší Evě hned za tepla všechno vyslepičila. Ta se mě pak večer

doma ptala proč chodím za školu, že jsem a budu hloupá, neboť v

životě budu ty vědomosti potřebovat.

Následně jsem ale ocenila, že si to Eva nechala pro sebe a byl zažehnán další průšvih.

Když ty vzpomínky dávám postupně dohromady, tak si uvědomuju, že inteligence za naší Evou sice rapidně

pokulhává, ale zase jsem daleko bohatší o zážitky a že ta škola života měla přece jenom něco do sebe.

Naše Eva byla svého času na žebříčku hned po králi na osmdesátém místě, s

čímž se vždycky Honza chlubil,

byl na ní pyšný. Měl být na co. Vydrželo jim to celý život a dosud jsou oba lační po vzdělání.

To já zase spíš preferovala zábavu, společnost a umět podat pomocnou ruku byť i na úkor vlastního

pohodlí.A pocit, že jsem to byla právě já kdo pomohl, je k

nezaplacení.

Je pár lidí v

mém okolí s

kterými nejsem v

každodenním kontaktu a přesto vím,že kdybych něco potřebovala

třeba o půlnoci, že pomohou. Možná si to namlouvám, ale i tak to hřeje u srdce. Kolika lidem jsem třeba

půjčovala peníze a to šlo kolikrát o velmi pochybné existence. Chroničtí neplatiči, alkoholici, feťáci a nikdy

se nestalo, že by peníze nevrátili.

Zrovna tak náhodou jsem se dostala k

přátelství ke gayům. Kluci mě nevadí horší je to s

lesbama. Obzvlášť,

když mám vlastní zkušenost.

Ještě dneska, když si na to vzpomenu, tak mám husí kůži.Dělala jsem si pomaturitní specializační studium

v

Brně. Spaly jsme v

ubytovně a byly tam holky, které dojížděly ze všech koutů republiky. Jedna jediná byla

z

Brna a spala doma. Na první pohled normální holka, takový sportovní typ.

Tenkrát v

Praze nebyly k

mání velké pekáče a já je v

Brně viděla. Po škole jsem se rozhodla, že se půjdu

podívat po městě a při té příležitosti si pekáče koupím. Tahle holka že půjde ráda se mnou a ukáže

pamětihodnosti. Ona mě ty zakoupené pekáče celou cestu nosila, abych se s

nimi netahala já. Pak se mě

zeptala, zda by s

námi nemohla být na ubytovně aspoň jednu noc, že tam nikdy nebyla a to prostředí nezná.

No proč né?

Já spala v

jednom pokoji s

Yvetou z

Řep, kterou jsem vozila v

pondělí do Brna a v

pátek z

Brna. Ve

vedlejším pokoji byla jedna postel prázdná a na druhé spala holka ze Semil. Sprchový kout a WC byl

společný. V

noci už jsem spala a najednou podvědomě cítím pod dekou nějaké šmátrání a šepot. Rychle

jsem se probrala a já měla v

posteli tuhle holku. Brňanda škemrala, brečela že se do mě zamilovala a že mě

ukáže co je to láska a věrná umí být i na dálku. Já byla krátce po svatbě a na něco takového ani pomyšlení.

Skopla jsem ji ze své postele, řekla že z

toho nic nebude a ať se vrátí do svého pokoje.

Při přednáškách mě posílala zamilované dopisy, na které jsem neodpovídala. Když studium skončilo, měly

jsme jet na ústní a praktické zkoušky, ale to už jsme si musely sehnat ubytování samy. Brňanda nám nabídla,

že ty dvě noci můžeme všichni spát u ní. Na tu nabídku jsem kejvla, ale vzala jsem si Honzu sebou. Spali

jsme spolu na zemi ve spacákách pod fíkusem a bylo nám dobře. Zkoušky jsem udělala, dostala přidáno a

mohla dělat vrchní. Učení ale bylo náročné, zvlášť po tak dlouhé době od školy. Ženské od rodiny se blbě

studuje. Na víc jsme ještě dělaly zkoušku z

Marxismu

–

Leninismu.

46

T

o je něco, co nejde pochopit, nejde se to naučit, nejde to okecat. V

otázkách mě zaujala definice

hmoty. Napsala jsem si to na různé papírky a měla rozeseté po bytě. V

kuchyni, koupelně, na

záchodě, všude byla hmota a já se na to nevěřícně koukala. Snažila jsem se hmotu trochu pochopit.

Nevím jaká prozřetelnost zapracovala, ale před komisí jsem vytáhla otázku co je to hmota?

V

tu chvíli se mě vybavily veškeré papírky po bytě a já ty naučené věty poskládala do mozaiky a na komisi

to udělalo dojem, jako bych přečetla Marxův Kapitál nejmíň třikrát. Dostala jsem za dvě a když jsem

odcházela ze třídy, tak už ve dveřích jako by mávnutím kouzelného proutku se hmota z

mozku vytratila a

rázem bylo vše zapomenuto. Při praktických zkouškách v

nemocnici u sv. Anny jsem dostala těžkou

diabetičku s

amputovanou nohou. To nebylo nejhorší, snad jsem mluvila jako kniha a pak se mě zeptala

tlustá brejlatá kantorka co si myslím, že by té pacientce pomohlo? Reagovala jsem okamžitě a že bych

nabídla knihu o Meresjevovi

–

Příběh opravdového člověka. Komise se nadurdila, že situaci zlehčuji.

Nepochopili mne, myslela jsem, že příklady táhnou. Meresjev mě stál trojku, ale hlavně, že to bylo za mnou.

Ještě se vrátím ke gayům. Jeden se mnou chodil do Grébovky, ač psa neměl. Chtěl se jen s

někým projít,

postěžovat si a svěřit. Když nám někdo pod okny zaškrábal na Wawky, byl to určitě Vlastík. Honza s

ním

z

okna prohodil pár slov, já se oblékla a měly jsme se Žandou hned společnost.

Vlastík byl dost nemocný, bývalý baleťák z

Národního divadla. Jednou v

Grébovce v

kopcích přestal

dýchat, byl cyanotický a mezi těžkými nádechy mě stačil říct, že si vzal jinou bundu, v

které nemá

Nitroglycerin. Nikde nikdo nebyl a já po kapsách taky nenosila lékárnu. Já ho podpírala a pomalu jsme se

doplazili k

domovu. Od té doby jsme spolu chodili pro jistotu jen po ulicích, jedna zkušenost mě stačila.

Když Vlastík skončil s

baletem, motal se kolem fotbalu, čuchnul taky k

podsvětí, měl různé styky a vlastnil

Volvo. Nechával si posílat z

Anglie potahové látky a měl slabost pro přepychový porcelán. Dlouho žil

s

jedním chlapem, který ho opustil, když Vlastík začal marodit. Do poslední chvíle se vzorně staral o starou

matku, která pak zemřela a jeho vlastní bratr ho připravil o část dědictví a to Vlastík nemohl překousnout.

Odstěhoval se na chalupu do Bavorova a skončil tak, jak si opravdu nezasloužil. Dokonce o tom mluvili i

v

televizi. Někdo se mu na chalupu vloupal, okradl a pak zabil. Bylo nám ho s

Honzou líto.

Další gay, který mě vlezl jaksi do cesty byl Karpíšek, který se přišel ucházet o místo sanitáře do domova

důchodců. Před nástupem k

nám pracoval v

Thomayerovy nemocnici a tam měl nějaké techtle se staniční

sestrou. Zjistil, že mu je líp s

klukama a ona to nemohla vydejchat a šla po něm. Tak se rozhodl změnit

místo a my byli nejblíž. Protože mě všechno řekl na rovinu hned při nástupu, přijala jsem ho.

Udělala jsem dobře, protože to byla síla, které se nevyrovnaly ani leckteré diplomky. Po jeho službě byli

všichni klienti v

naprostém pořádku, lékárna srovnaná a sesterny s

ošetřovnou svítily čistotou. V

kolektivu

zas až tak oblíbený nebyl pro svoji preciznost. Byl dost rypák a nic si nenechal líbit. Sestry těžce nesly, že je

někdo lepší, ač nemá diplom. Jeho práce bavila, občas za mnou přišel do kanceláře s

nápady, jak co vylepšit.

Udělala jsem nám kafe a při těch rozhovorech jsem se dozvídala i leccos z

jeho soukromí. Byl jiný, byl

zvláštní a měl k

tomu důvod. Spolu jsme vycházeli úžasně. Když se rafnul s

holkama na oddělení, vždycky

se za mnou přiřítil a že jde dát výpověď.Párkrát jsem mu to vymlouvala, ale pak mě samotné došla trpělivost

a jednou, když zase vyhrožoval výpovědí, tak jsem mu řekla aby si sedl a dala jsem před něj papír, aby

výpověď napsal teď hned, než si to rozmyslí. Byl jako opařený, tohle nečekal a proč už ho tak najednou

nechci. Vysvětlila jsem mu, že jako pracovníka ho chci, ale už mě nebaví poslouchat ty kecy a řešit

žabomyší války na oddělení, které jsou naprosto zbytečné. Na papír nenapsal ani řádku, omluvil se,

vycouval z

kanceláře a už se tyhle výjevy nikdy neopakovaly. Večer mě pak zavolal, že si mě váží a

výpověď dá až tehdy, až já půjdu do důchodu. Hádky na oddělení sice někdy ještě gradovaly, ale vyřešila si

to staniční sestra sama. Já se do toho nemíchala. V

listopadu v

roce 2003 nám někdo před domem ukradl

auto. To byla rána! Kalendář plný různých vyšetření s

Honzou a najednou nepojízdní.

Od policajtů jsem přišla do práce zoufalá, ubrečená a nešťastná. Zvěst o ukradeném autě se roznesla po

baráku rychlostí kulového blesku. Během chvilky někdo klepe na dveře a v

nich stojí Karpíšek se službami.

Řekl, že auto mě nepůjčí, ale když mu přeházím služby podle toho jak potřebuji, že bude Honzu na veškerá

vyšetření vozit. V

tu chvíli to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat a krom toho byl dobrý řidič, což ocenil i

Honza. Co Karpíšek slíbil, to splnil. V

domluvenou dobu bylo před domem přistavené auto, Honzu odvezl,

doprovázel po chodbách špitálu, absolvoval s

ním veškerá vyšetření a ještě mě o všem informoval, posílal

SMS a sděloval, co už mají za sebou. Dělalo mu dobře, že se dozví i novinky v

tomto oboru a

v

nemocničním prostředí byl jako ryba ve vodě.

47

P

o skončení zase odvezl Honzu domů, někdy si dali spolu kafe a pak přijel do práce. Honzy si děsně

považoval jaký je pacient, ale zároveň se dozvídal i různé taje o autech, což byl Karpíškův druhý

koníček kromě zdravotnictví.

Na svůj věk a na to, že nebyl automechanik autům rozuměl a dovedl si spoustu věcí udělat sám. Párkrát měl

rozebraný motor i s

palubní deskou a dokázal dát vše do původního stavu. V

servisu chtěl být vždy u všeho

přítomen, aby okoukal kde je závada, jak se odstraňuje, aby si příště na tom mohl dělat sám. Jeho auto bylo

vždy dokonale čisté z

venku a uvnitř bylo téměř sterilní. Na zadní sedačce vévodil růžový polštářek a na

předním okně visel voňavý stromeček.

Krádež našeho auta jsme řešili s

Honzou co nejrychleji. Vůbec jsme nečekali, že policajti auto najdou.

Předtucha byla reálná, auto se dosud nenašlo. Zloděje jsem proklela a popřála, aby měl někdo z

jeho

blízkých rakovinu, leukémii, nebo kardiomyopatii, pokud možno všechno dohromady, aby si ten kretén

uvědomil, jak je v

takovém případě auto nezbytné, zvlášť, když je na zadním okně cedule s

invalidním

vozíkem.

Já vybrala peníze, jeli jsme do Áček, tam Honzovi padlo do oka současné auto, koupili jsme ho a on s

ním

byl nadmíru spokojený i co se týká jízdních vlastností. Honza už je pátý rok po smrti, s

autem jezdím já a

Myslivec a spokojenost je pořád.

Auto se všemožně vylepšovalo, dokonce jsme nechali udělat i střešní okno.Tu potahy, podlážky, disky,

pořád to znamenalo sahat do úspor, ale Honza byl tak spokojený, že to určitě stálo za to. Honza a auta…k

tomu se ještě vrátím ale chci nejprve dokončit story s

Karpíškem.

Když Honza rok po krádeži zemřel, byla to doba, kdy jsem poznala opravdová přátelství. Jako by se někteří

předháněli kdo víc pomůže. Jeden sanitář, který byl věčně bez peněz a chodil si ke mně půjčovat jak peníze,

tak cigarety..podotýkám, že vždy vše do mrtě vrátil a ještě k

tomu přinesl třeba malou voňavku, tak tenhle

kluk za mnou přišel a nabídl celou výplatu, prý abych měla na pohřeb. S

díky jsem odmítla, ale byl to

moment, na který se nezapomíná.

Ovšem byl to Karpíšek, který se mnou absolvoval celou anabázi. Jel se mnou pro urnu, s

urnou na hřbitov,

po různých úřadech a denně volal i jezdil, abych nebyla sama. Debaty byly základem pro přátelství do

budoucna. Oblíbil si mě natolik, že mě měl za druhou mámu. Když jsem šla do důchodu, skutečně dal

výpověď a jezdil se sanitkou. Jednou přemítal nad svým osudem a poslal mě SMS tohoto znění: Stejně jste

poklad. Takových lidí je málo a já znám jen vás, tak nad tím přemýšlím a vzpomínám, dokázala jste vést ten

ústav a naslouchat zaměstnancům, uznat jejich práci, radost, trápení a pomoci. Takovou nadřízenou už nikdy

nenajdu, vím to. Kéž by se vrátil čas. Přeji hezký večer. Taková esemeska pohladila po duši. Karpíšek chodil

s

jedním klukem a byl dost zamilovaný. Soužití nějak skřípalo, protože on je náročný, maximálně

pořádný,ale náladový, málo co umí tolerovat, tak to moc nešlo dohromady a kluk vzal do zaječích pro jistotu

až do Anglie. Karpíšek to nemohl vydýchat a užila jsem si s

ním až dost. Když mě bylo do ouvej, pomohl

nezištně taky, měla jsem co oplácet. Následoval nespočet nočních telefonátů, že život pro něj už nemá cenu,

rozebírali jsme situaci, byly to hodinové debaty. Jeho máma na mě žárlila, že k

ní Roman nechodí a se vším

se svěřuje mně. Těžko se z

takové prekérní situace vybruslí. To je těžké, máma zdravotní sestra, často

naložená v

lihu, čtyři děti, táta ožrala, neměl to ten Karpíšek zrovna dvakrát lehké. Máma ač věděla, že je

gay, přesto na něj útočila, že se nežení a ona touží po vnoučatech. Vždy ťala do živého a on přijel holt za

mnou.

Jednou v

noci v

půl čtvrté volala, že jí Roman nebere telefon, že ho zvedne určitě jenom mě, abych zavolala

a zeptala se co se děje. Najednou jsem jí byla dobrá a veškerá žárlivost šla stranou. Nebrala jsem si servítky

v

tuto hodinu a zeptala se jestli vůbec ví kolik je hodin a že se z

jejich vztahů v

rodině už poseru. Děsně se

omlouvala ale to mě bylo prd platné. Nicméně jsem Karpíškovi zavolala. Telefon zvedl, ale něco blábolil a

já nevěděla, zda pil, nebo sežral nějaké prášky. Předal mě k

telefonu přítele. Ten se představil a podle

zabarvení hlasu a komunikace jsem na první poslech diagnostikovala serioznost. Seznámili se spolu krátce

před tímto incidentem, moc ho ještě nezná a přijel za ním, když mu volal a vyhrožoval sebevraždou. Měl o

něj strach. U postele prý je nedopitá láhev vína a rozházené nějaké prášky. Dobrá kombinace! Řekla jsem

tomu Mírovi, ať udělá kafe, pokud možno ho nenechá usnout a když začne chrčet, ať zavolá sanitku. Míra

byl rád za každou radu a slíbil že bude vartovat do rána a pak mě zavolá jak to probíhalo. Mámu jsem

nechtěla vyplašit, zavolala, že je vše O.K. Tohle se událo ze soboty na neděli a já měla jít do ateliéru uklízet.

48

Z

avolala jsem tedy Karpíškovi v

neděli v

poledne a chtěla, aby mě přijel do Karlína pomoci.

Vymlouval se, že už Míra odjel a že je unavený, že nevstane a kdesi cosi. Na konci rozhovoru svolil,

že se vykoupe a přijede za mnou.

Já zavolala Mírovi a nasměrovala ho též do Karlína, aby na nás čekal v

pizzerii, že tam po úklidu

s

Karpíškem přijdeme a dáme řeč ve třech. Chtěla jsem to břemeno v

podobě Karpíška nasměrovat na Míru.

Než Karpíšek dorazil, já už měla téměř uklizeno, pozamykala všechny dveře a navrhla, že bychom mohli jít

spolu do pizzerie. O Mírovi ani slovo a on souhlasil. Vejdeme do poloprázdné pizzerie a v

rohu u okna sedí

statný chlap, pěkně oblečený a před ním ve váze dlouhá růže. Ta byla pro mne! Karpíšek se nestačil divit co

jsem dokázala zinscenovat, ale nebylo mu to proti srsti. Jen se před námi styděl, co provedl. Všichni jsme si

popovídali, já vzala růži, odvezli mě před barák a jeli spolu někam na výlet a večeři si dali na Karlštejně.

Oba pak volali a děkovali. Pro oba to byl krásný den po té šílené noci.

Myslela jsem, že to chvíli vydrží a já budu mít trochu klidu. Chodili spolu pár měsíců, Karpíškovi přibývaly

doma věci, jako nová lednice, gauč, televize, ale prý je na něj Míra starý. Že mu nevadil ten věk, když si

nechal kupovat ty hodnotné dary? Rozešli se a zas to byl Míra, který potřeboval vrbu. Bože co jsem komu

udělala? Hodinové hovory z

mobilu a na druhém konci zoufalství, pláč a touha se setkat. Zašli jsme s

Mírou

do pizzerie, ale tentokrát na Moskevské, abych to neměla daleko a se Žanetkou. Všechno je to o náhodě a

my spolu začali jezdit na výlety, jezdili jsme do Kostelce, kde bylo Labe čisté a teplé, on si Žandu oblíbil,

házel jí do vody balonek, občas jsme zašli na výstavu, prostě jsme si užívali a Myslivec nám jen záviděl.

Míra totiž vlastnil samoobsluhu někde v

Krči a pracovní dobu si více méně určoval sám. Proto jsme mohli

k

vodě třeba už dopoledne.

Míru jsme rozebírala a na rovinu řekla, že s

Karpíškem by opravdu neměl žádný med. On byl kdysi ženatý a

měl dvě děti, už dospělé. Typovala bych, že bude těsně před padesátkou. Rozvedl se a zároveň rozhodl, že

by to rád zkusil s

mužským pohlavím. Ale nikdo to nevěděl. Sám není žádné ořezávátko, má hotelovou

školu a asi i něco víc, protože po celé presidentování Havla byl u Hradní policie. Má spoustu známých

z

kdejakých kruhů, ale přesto jsem to byla já, neznámá stará baba, které maximálně důvěřoval.

Karpíšek ovšem nevěděl, že se stýkáme. Těžko by to chápal, že je to vůbec možné.

Když jsem dostala šanci a jezdila od Casting Barrandov po vlastech Českých s

Penny Marketem, byl to

Mirek, který se nabídl, že pro mě bude v

noci jezdit do Karlína a odveze mě domů, aby se Myslivec mohl

vyspat. Vraceli jsme se vždy v

pondělí v

noci, někdy až k

ránu, já poslala SMS, že už se blížíme k

Praze.

Autobus dorazil před ateliér, natahali jsme dovnitř lavice, flašinet, kostýmy, já si stihla ještě uklidit,

osprchovat a Míra stál před domem v

Karlíně, plném cikánů. Odvezl domů, pomohl natahat tašky narvané

koláči a perníky až před byt a k

tomu ještě sám přidal obrovský hrozen vína, abychom si dali s

Myslivcem

k

snídani. Úžasné!

Pak se Míra v

nějakém buzerantím klubu seznámil s

Pavlíkem, kterého přivedl představit. Zase mladý kluk!

Bude mu třicet, vzhledem je to taková ušlechtilejší Karpíškovina. Slušňáček, který si potrpí na značkové

zboží, perfektní boty, řetízky, náramky a v

uších svítí Swarovski, krásně ostříhanej, nagelovanej, prostě do

módního časopisu jak dělanej. Má byt v

Plzni, splácí hypotéku a ten zamilovanej Mirek pustil v

Praze práci i

byt a odstěhoval se za ním. Odvaha nebo blbost? Nevím, ale asi obojí. Mladý chce chodit po diskotékách,

starý na to nemá, žárlí a není to takové růžové, jak si oba v

začátku představovali.

Občas se pohádají, oba volají a stěžují jeden na druhého, ale to už neřeším. Pavel miluje od začátku kariéry

Lucii Bílou, jezdí několikrát na její muzikály a přišel na mě s

tím, že si s

Mirkem založí registrované

partnerství a jemu půjde za svědka Bílá a já že to odsvědčím Mírovi. No snad k

tomu nedojde! Nevím, jak

ten jejich vztah bude pokračovat, ale žárlivost a nedůvěra jdou ruku v

ruce, k

tomu se přidají dluhy a bude

po lásce.

Ještě jeden zvláštní příběh se váže k

Pavlovi. V

současně době prožívá něco převratného. Má sice rodiče, ale

ti jsou adoptivní. Asi od sedmnácti let, kdy se dozvěděl, že kdesi žije pravá máma, tak strašně toužil po

setkání.

Dělal pro to dost, něco se dozvěděl na matrice, něco u lékaře a snažil se najít kořeny s

různými přestávkami.

Když jsme to spolu probírali, já mu to trochu rozmlouvala. Snažila jsem se vžít do té situace. Když se na mě

někdo vykašle, nebudu ho vyhledávat.

49

A

č souhlasně přikyvoval, s

buldočí vervou hledal dál. Obrátil se na televizi, která jeho příběh

přehodnotila a pozvala do pořadu Pošta pro tebe. Pavel přišel na návštěvu, všechno líčil a řekl, že

by si přál, abych ho do pořadu doprovodila.

Jako doprovod měl paní učitelku, která ho učila od páté třídy, vzal kolegyni z

práce a nezbytný byl Mirek,

který s

ním prožívá všechno. Jednu sobotu se natáčelo celé odpoledne. Když se objevila máma, změnila

jsem rychle na názor na to zanevření. Porodila ho, nebyla ještě plnoletá a v

porodnici ji dítě sebrali a dali do

kojeneckého ústavu. Ona se pídila, ale úřady byly neoblomné. Máma je cikánka, tatínek byl gádža a měli

spolu sedm dětí. Táta zemřel poměrně mladý, ale máma samoživitelka držela všech šest dětí zkrátka. Žijí

v

Bruntálu a je s

podivem, že všichni pracují.

Tak najednou přišel Pavel z

ničeho nic k

šesti sourozencům. To setkání, u kterého jsem byla od prvopočátku

bylo nesmírně vřelé, radostné a smutné navzájem. Maminka přijela s

druhem a

dvěma syny. Jeden z

nich

byl téměř jako dvojče Pavla. Denně se dorozumívají přes počítač, píší si SMS a Pavel je na vrcholu blaha.

Přeju mu to.

Oba byli bez práce, nemohli nic sehnat. Mirek hlídal na parkovišti, v

současné době dělá vrátného

v

ubytovně na Borech, ale to je všechno za směšný peníz. Pavel denně dojíždí z

Plzně do Prahy a pracuje na

Floře, prodává módní pánské oblečení a je jako ryba ve vodě.

Je pravda, že si často voláme, ba i navštěvujeme. Oni jsou u nás častěji, my byli v

Plzni dvakrát.

Nevím, proč teď po těch čtyřprocentních mě napadly hřbitovy, zvláště pak Olšany. Hřbitove ,hřbitove,

zahrado zelená…zpívá se v

jedné písni a co se Olšanských hřbitovů týče , je to i pravda. V

době moru v

roce

1680 tam koupila staroměstská obec velkou zahradu a zřídila hřbitov pro oběti morové nákazy. Současně byl

na pozemku postavený kostelík, který byl zasvěcen morovým patronům sv. Rochu, Šebestiánu a Rozálii.

Napadla mě Rochova sůl do koupele. Že by byla podle zmíněného patrona? V

roce 1784 císař Josef II

zakázal pohřby na hřbitovech u farních kostelů a tehdy se staly Olšany jakýmsi ústředím pro celou Prahu.

Protože nestačily, tak se stále rozrůstaly. Dnes lze Olšany bez nadsázky nazvat pražskou čtvrtí zesnulých.

Jsou zde pochovány mnohé významné osobnosti našich dějin.

Jsou zde státníci, spisovatelé, umělci, jako Bernard Bolzano, Václav Matěj Kramerius, Karel Havlíček

Borovský, František Čelakovský, Ladislav Stroupežnický, Klicpera, Sabina, Karolina Světlá, bratři

Mánesovi, Ženíšek, Karel Jaromír Erben, Eliška Krásnohorská, Eduard Vojan, Tyrš, Slavíček, Mošna a

spousta dalších. Krom těchto veličin v

jednom hrobu odpočívá i část našeho příbuzenstva, kteří žili

v

předminulém století a hlavně tam je i náš milovaný děda s

babčou.

Ze hřbitovů přejdu na veselejší téma. Jak jsem vycházela s

tchýněmi. Někdo nemá žádnou, někdo jednu po

celý život a někdo jich má i několik. O tchýních koluje spousta vtipů. Nejznámější je pořekadlo, že tchýně a

uzený je nejlepší studený.

No já jich pár měla a ani na jednu si nemůžu stěžovat. O mamince Honzy Buršíka už jsem se zmiňovala.

Tchýně, o které se dalo mluvit v

superlativech, úžasná a každá nevěsta by mohla olíznout všech deset.

Mirek Kaňka přišel o maminku velmi brzy a vychovávala ho starší sestra Jiřina. Byla mu víc mámou než

sestrou. Párkrát byla u nás na návštěvě na Pankráci, ale většinou jsme chodili my k

ní a to v

sobotu na oběd.

Asi měla pocit, že má Mirek mladou, která neumí vařit, tak nás zvala. Byla vyučená kuchařka, vařila dobře a

rychle. Bohužel Mirkovi podstrojovala samé omáčky, které zrovna nemusím.

Na můj vkus dělala příliš často třeba koprovku nad kterou se rozplýval a ještě mezi dveřmi při odchodu pěl

chválu, jaké ta koprovka měla grády. Já Jiřinku nemusela, ale nevadila mě. Pořád nás tlačila do svatby a

zřejmě měla o něj strach kvůli našemu věkovému rozdílu. Tomáška ale milovala a na víkend vždy připravila

nějaké hračky. Co mě vadilo, že byla komunistka až na půdu. Mirek ji pořád omlouval, že je čestná a není

jako ostatní. To je možný, ale kovaná byla.

Je pravda, že když jsem sháněla mateřskou školku, tak všude bylo plno a nikde to nešlo. Byla to Jiřinka,

která školku sehnala přes různá ústředí a uliční výbory. Mirek nikdy nechtěl, aby se Jiřinka někdy někde

setkala s

dědou. Dobře věděl, že kdyby se zabrousilo na politiku, byl by oheň na střeše. Děda by si rozhodně

servítky nebral a Mirek se obával o její zdraví, které bylo chatrné.

Když Jiřinka zemřela, byl to Mirek, který se staral o zbytek příbuzných.

50

J

eho nejstarší sestra Fanynka byla slepá a těžce nemocná, umístil ji do domova důchodců v

Kobylisích,

kde také zemřela. Chodil za ní beze mne, já nikdy neinklinovala k

nějakým rodinným sešlostem ani

v

naší rodině, natož pak v

cizí.

Maminka Honzy Berana

–

pane to byl samorost! Já jí říkala Žofinko a tykala, což mě nemohla odpustit

švagrová Boženka. Ta jí celé roky říkala podlézavě maminko, vykala, citu v

ní bylo jak v

prdeli medu a

nakonec ji po smrti stejně okradla. Žofinka špatně viděla, slyšela i chodila, ale byla s

ní neskutečná sranda a

to po ní určitě podědil Honza.

Chodila nakupovat o francouzských berlích s

batohem na zádech a přecházela ulici, kde ji zrovna napadlo.

Auta troubila a vyhýbala se jí. Honza jí nadával proč to dělá, že má chodit po přechodu, zvlášť když blbě

vidí. Ona mu na to řekla:“ Ale Jeníčku, vždyť mají přeci brzdu né?“

Když už byl Honza po transplantaci a ona o jeho zdravotním stavu nevěděla, rozhodl se, že jí to řekne. Přišli

jsme k

ní a Honza trochu s

obavami říká, že je po transplantaci srdce a ona mu odpověděla:“To nic není, ale

mě zas dali silnější brýle.“ Jo a abych nezapomněla, byl tu Jiříček a přinesl mě jablíčka. A to už se Honza

dekoval, že musíme domů.

Jirka jí přivezl padaná jablka z

chalupy a ještě si je od ní nechal zaplatit. Ale vždycky to byl hodný syn

Jiříček. Honza jí tam rval plné tašky s

nákupy, koupil jí televizi, pračku, slunečník na balkon a nikdy ho

nenapadlo říci jí o peníze. To Jirka byl jiný kadet. Jó tak svět odplácí. Když Žofinka zemřela, tak ji Jirka

s

Boženkou vykradli celý byt, vzali i staré povlečení, všechno, skříně zely prázdnotou. Při té příležitosti

sbalili i vkladní knížky aby Honza ostrouhal. Neuvěřitelné! Není nad příbuzenské vztahy!

Honza tenkrát dělal v

Benzině, byl nad věcí, ale přišly okamžiky, kdy ho to sakra žralo. Zkušenosti

nasbírané v

domově důchodců párkrát potvrdily, že to holt v

rodinách tak chodí a vždycky se najde nějaký

ten sup či hyena.

Maminku Myslivce jsem viděla jen jednou a to ještě v

době, kdy ani jeden z

nás netušil, že to dáme spolu

dohromady. Jednou v

době oběda jsem jela s

Myslivcem natankovat a při té příležitosti jsme zajeli do

Modřan.

Maminka byla dost nemocná, každou chvíli v

nemocnici, tak Myslivec uvítal, že se na ní pojede podívat.

Měla jsem na sobě bílý plášť a původně chtěla zůstat v

autě. Když ji viděl, že sedí před domem na lavičce,

šli jsme spolu. Říkala mě paní doktorko a nastavovala ruku, abych změřila puls. Pak nás vzala domů na kafe,

aby si Jiříčka užila, ač byl v

pracovní době. Nezapomenu na obrovský vysoký hrnec plný vařených brambor

až po okraj a vzdychala nad tím, že to musí vymíchat na kaši. Nabídla jsem se, že jí pomůžu a zároveň

zeptala, zda čeká návštěvu? Kdepak holenku návštěvu, to bude pro Jiříčka k

večeři! Skoro jsem se lekla, že

mu vaří na týden dopředu. Nebylo to na týden ale jen na večer. Uf !

Maminka měla kardiostimulátor a jak už jsem řekla, co chvíli po špitálech. Myslivec se ale příkladně staral a

maximálně se jí věnoval. Jednou v

poledne za mnou přišel do kanceláře, že mu maminka nezvedá telefon,

zda bych mu půjčila auto, že by zajel do Modřan. Nemohla telefon zvednout, našel ji mrtvou. Bezradně

volal, byl to pro něj šok. Vůbec nevěděl, co dělat. Zavolala jsem do Thomayerovy nemocnice do Helfi, však

pohřebáci byli mými kamarády. Však jsme je taky zásobovali ročně aspoň stodvacetin kousky.

Po smrti Paní Myslivcové došlo k

dělení majetku mezi ním a sestrou Miluškou. Ještě, že nebylo víc dětí, ale

taková jedna Miluška vydala za tisíc hyen. Poznala jsem tak mimořádnou mrchu, že zůstával rozum stát. Za

celou mojí éru jsem nepoznala člověka tak zlého, vychcaného a prospěchářského. Při návštěvách

v

Modřanech jsem byla několikrát svědkem, jak chodila po bytě a snášela do tašek co odnese hned a do

krabic, co odnese později.

Málem zůstal v

Modřanech holobyt, posléze odvezla i starou , leč funkční lednici, protože jí se hodí na

chalupu a bratr ji nebude potřebovat. Pak mě nařkla, že jsem sebrala po mamince liščí čepici, abych ji

koukala vrátit. To už byl vrchol! Řekla jsem, že jsem měla kožešníka a během jednoho roku jsem dostala

sedm kožichů, že liščí čepici už mám jednu a na její se můžu vykašlat, stejně už je nemoderní. Dobré

vychování šlo stranou a tady přesně platilo přísloví , že na hrubý pytel hrubá záplata.

Pak už jsem měla i já klíče od bytu, ale ona je měla též a odmítala vrátit, prý z

nostalgie, je to její domov.

Svůj byt měla a má na Jižním Městě, tak jakýpak domov v

Modřanech? Přicházela bez pozvání i bez

nostalgie. Jednou v

neděli odpoledne zazvonila dole na baráku a hrnula se do bytu.

51

M

y zrovna měli jít na návštěvu a neměli na Milušku nejmenší chuť. Hlaholila v

předsíni, že nese

párky k

obědu, abychom měli co jíst.

Jak jsem ji viděla ve dveřích rozbolel mě žaludek, klepala jsem se vzteky. Teď nebo nikdy! Řekla

jsem jí, že se mě nelíbí, když tam pořád chodí a bratra obírá i o věci, které jsou jeho. A nota bene byl to on,

který se do poslední chvíle o nemocnou mámu staral nejvíc. Ať vrátí klíče a že nechci u těch

sourozeneckých setkání asistovat.

Letěla do kuchyně, z

hrnce tahala mokré nožičky párků, pokládala na předloktí a v

tom miniaturním bytě

skákala jak papírový čert a řvala, že to je pořád její byt a nebudu jí vyhazovat.

Hádka v

předsíni gradovala, až jsem ji poslala do prdele a dala si na tom patřičně záležet. Práskla dveřmi a

byl pokoj. Od té doby jsem ji neviděla. Ještě stačila před odchodem zařvat ve svém domově na milovaného

bratra, že si teda pěkně vybral! Měly jsme se obě plné zuby, bylo to vzájemné.

Mně vůbec nešlo o nějaký botník, zrcadlo, lednici, knihy, obrázky, nádobí, mě šlo o Myslivce, který by si

býval nechal rozebrat celý byt, aby už neměla pro co chodit. Tolik rozdílné sourozenecké povahy!

Odnesla si zlato, peníze, knížku a furt měla málo. Myslivec má mě a Žandu, ona dvě polomentální dcery,

jedna z

nich se tajně vdala a děťátko nechce babičce ani ukázat. Aspoň tady zapracovala vyšší moc v

podobě

oplatků.

Vzpomněla jsem si na jednu uklízečku z

domova důchodců. Vyrůstala mezi devíti sourozenci v

rodině

alkoholika a mámy zlodějky. Však téměř všichni sourozenci měli za sebou diagnostický ústav, pasťák, celu

předběžného zadržení, ba i vězení. Jedna z

jejích nejmladších sester šlapala chodník a já skoro všechny

znala, protože chodili za Renatou v

den výplaty. Ta chudák byla věčně bez peněz, protože ji vychytralá

rodina o ně systematicky připravovala. Renata už v

té době měla malé dítě a její přítel seděl v

lochu za různé

vloupačky a napadení policajtů.

Navrhla jsem jí, aby si ke mně dávala část peněz a s

tím zbytkem se snažila vyjít, ale ať rozhodně

nepokračuje v

rozmazlování povedené rodinky. Řekla, že to zkusí, ale asi bude potřebovat pomoc. V

den

výplaty přišla za mnou, dala do obálky nějaké peníze a domů šla přes zahradu a přelezla plot. U vrátnice

bylo srocení příbuzenstva.

Šla jsem mezi tu smečku a oznámila jim, ať vypadnou a nedělají rozruch, že tam Renata stejně není.

Kupodivu poslechli, vzdálili se a měsíc od měsíce jich přišlo čím dál tím míň. Zvykli si na to, že už jim

ségra nic nedá.

Renata byla nadšená, že jí peníze u mě přibývají a když za mnou přišla, že by si něco vybrala, tak jsem ji

vypakovala, že to dostane až na vánoce. Párkrát to ještě zkusila, ale já byla neoblomná. Jednou volali

z

Thomayerovy nemocnice, že jí zemřel dědeček, že obtelefonovali příbuzné, ale všichni odmítají vypravit

pohřeb. A byla to Renata, vnučka, která jako jediná se trhla od rodiny a chtěla žít normální život a

vychovávat dítě jinak, než byla vychována ona.

Ani nemrkla brvou a dědečkovi ten pohřeb zařídila. Té holky jsem si nesmírně vážila. Sice měla nižší IQ,

ale v

jádru hrozně hodná holka a v

mezích možnosti si šla tvrdě za svým cílem. Byla snaživá, pak si dokonce

udělala sanitárský kurz a z

uklízečky se stala příkladná ošetřovatelka.

O kluka se starala jako málokterá máma. Byla přesvědčená, že lze dát dítěti lásku a vychování i s

málem

peněz. Občas se za mnou zastavila, vylila srdce, peněz v

obálce přibývalo a před vánočními svátky jsem jí

slavnostně předávala obálku, ve které bylo na kolo pro chlapečka. Byla šťastná, že to dokázala a děkovala,

že jsem nepodlehla a během roku ji z

obálky nikdy nic nedala. Když už chodil její chlapeček do školy, sama

si nevěděla rady s

češtinou a tak za mnou přišla, zda bych nedoplnila do sešitu měkké i a ypsilon. Když jsem

odcházela do důchodu, byla nešťastná, že už nemá nikoho, ke komu by měla takovou důvěru. Nechápu

chování a jednání nadřízených. Kolikrát stačí tak málo, projít barák, prohodit pár slov se zaměstnanci,

vyslechnout je, umět pochválit, ale zároveň i spíchat.

Ne často, ale jak jsem začala řvát sprostě, věděli, že to myslím vážně. Každého člověka formuje rodina,

prostředí, škola, výchova, samozřejmě zásluhu mají i poděděné geny, ale Renata byla zářný příklad, jak se

ze všeho vymanit. Dělá v

domově důchodců dosud a patří mezi nejsvědomitější ošetřovatelky.

52

D

neska jsem byla objednaná k

zubaři na devátou, ale musela jsem si sakra přivstat, protože mě ještě

před zubařem čekal úklid v

ateliéru, neb se tam přes celý víkend natáčelo. Od šesti do osmi byl

ateliér uklizený a já jela metrem na Můstek. Protože jsem měla čas, šla jsem pomalu po

poloprázdném Václavském náměstí.

Prohlédla jsem si v

klidu výlohy, vyšplouchla oko, zjistila co je kde nového, dávno už nechodím do těch

končin tak často.

Skupinky cizinců zírali po ránu na koně a na muzeum. Evidentně byli unešeni, aspoň ti s

šikmým okem

s

kamerou na pupku.Po zubaři už jedu za Žanetkou, je mně dobře, nic mě nečeká, nikam už nemusím a ta

vidina, že budu malovat a čas věnuji jen sama sobě…úžasná představa!Při té představě mne polil pocit blaha

a v

odlesku výkladních skříní zjišťuji, že se usmívám.

Kolem spěchají nerudní, zamračení pracující, pomalu se otevírají krámy a já vzpomínám, jak jsem dříve tak

často chodila po dlažebních kostkách tohoto náměstí. Nejen Václavské náměstí, ale i Karlovo mělo svůj

půvab. Na Karlák jsem chodila už jako dítě, nejdřív s

koloběžkou, pak na rande, později kolem sv. Ignáce

jsem ráno metelila do Všeobecné nemocnice jako žákyňka. Nemocnice stojí od roku 1790 a snad žádné

místo v

metropoli neprošlo během staletí tolika změnami.

Kromě kupců, kteří jezdili prodávat dobytek se tu scházely i zástupy věřících, kteří toužily zhlédnout

korunovační klenoty, které se jednou ročně vystavovaly v

kapli Božího těla, jež se tyčila uprostřed náměstí.

Okolní domy se staly svědky i první pražské defenestrace v

roce 1419, při níž rozlícený dav vedený

kazatelem Janem Želivským vyhodil z

okna Novoměstské radnice pražské konšele. Jak ráda bych

defenestraci zopakovala i v

dnešní době. Stačilo by zajít před parlament a lid by to nesmírně ocenil, aspoň

soudím podle sebe. Před radnicí stála socha Jana Želivského v

životní velikosti. Měl na sobě brnění a

krásnou drátěnou košilku, kterou jsem si vždycky chodila pohladit, když jsme šly s

babčou kolem.

Ráda jsem tam chodila pozorovat svatby, jak vycházely z

obřadní síně a později jsem tam byla na několika

módních přehlídkách.

Náměstí bylo založeno Karlem IV v

roce 1348 jako Novoměstský rynk. Od roku 1367 mělo náměstí

monopol na prodej slanečků. Tohle všechno já nepamatuji, ale pamatuji dost a matně vzpomínám, že tam

byly i poutě a podél celého Karláku byly stánky, jeden vedle druhého. Tam bylo k

dostání všechno jako

turecký med, okurky v

láku, mejdlíčka, pendreky, žužu, zelí v

sudech, různé druhy oříšků, slané, sladké,

pražené, všeho byla hojnost a příjemné usměvavé babky v

krojích, které daly někdy i něco zadarmo.

Jak chci napsat všechno možné, abych tu dobu přiblížila, závity v

mozku se rázem odvíjejí a najednou

v

mysli vytanou vzpomínky, které byly v

podstatě celý život jakoby zavřené v

šuplíku.

A zase zpět do reality. Nepochopím, proč žena kupuje muži a podotýkám, že ještě mladému muži olej

z

dýňových semen pro správnou funkci prostaty? Zřejmě by mě došlo, že mladej statnej chlap typu

plemenného býka se mnou nechce spát, rozhodně to nebude ani věkem ani prostatou, ale chybu bych hledala

v

sobě.

Kdekomu nahrazuju vrbu, nebo zpovědnici a dozvídám se tolik perliček a různých historek ze soukromí, že

až žasnu. Nejlepší je, když se vypovídají a čekají nějakou radu. Copak jsem děda vševěda? Empatie je

krásná, vžiju se do toho a řeknu, jak bych to řešila já a světe div se, ono to kupodivu funguje. Mám leccos za

sebou, absolutně mě to nemrzí a semen bylo na trhu vždycky dost, ale rozhodně to nebyla dýňová.

Asi mě daly sudičky do vínku takové to zdobení.Od malinka jsem si půjčovala kdejaké korále, sponky,

náramky. Babča měla hřebínek do vlasů, na kterém byly ze štrasových kamínků hvězdičky. Nosila to jen na

plesy, bylo to zavřené v

krabičce a když jsem byla kór hodná, tak mě hřebínek půjčila a já byla na výsost

spokojená před zrcadlem a vždycky jsem říkala, až budu velká, taky se budu parádit.

Propíchnuté uši jsem měla už z

porodnice. Tenkrát se to tak dělalo, jakmile se narodila holčička, nikdo se

rodičky na nic neptal a jako se kupírují štěňatům ocásky, tak šup a něž se stačilo novorozeně vzpamatovat,

už mělo díry v

uších. V

té době byly jen malinké pecičky, nebo náušničky ve tvaru pomněnek. Od všech

párů náušnic zbyla vždy jen jedna, protože jsem druhou někde ztratila

. Postupem doby jsem od zlata upustila a pomalu, ale jistě začala hromadit bižuterii. Však na každé

narozeniny, svátky, vánoce jsem dostávala od kdekoho krabičku, v

které jsem nacházela poklady.

53

M

ěla jsem už vytypované různé speciální krámy, kde byla jiná a mimořádná bižuterie, věděla jsem

kdy chodí zboží. Jablonecká bižuterie měla v

šedesátých letech minulého století obrovské

renomé, dělala s

ní díru do světa a podotýkám, že to bylo za pakatel. Každou sobotu jsem chodila

na Václavské náměstí pod Dům potravin okouknout nové zboží a skoro vždy něco zakoupila. Však tenkrát

velké barevné klipsy byly za hubičku, stály čtyři koruny. Nesmírně jsem si považovala různých cetek

dovezených z

venku. Bylo to něco, co nikdo neměl.

S

babčou jsme chodily do Tuzexu a bony, které posílala Eva jsme roztočily za bižu. Na každou příležitost

jsme každá něco měla a to jsme si to ještě půjčovaly, aby byla obzvlášť pronikavá změna.

Když jsem začínala chodit s

Honzou Beranem, jednou mě pozval na oběd, ale řekl, abych si nezapomněla

vzít pas. Jeli jsme do Berlína na biftek a při té příležitosti mě koupil náhrdelník z

foukaného stříbra.

Nádhera, tady nic takového nebylo. Nádhera byl i ten výlet! Časem se mě to tak doma hromadilo, že to

množství nemohlo být ustájeno na jednom místě a já pak hledala a lovila po celém bytě tu i onde.

Až na stará kolena jsem si splnila sen a dopřála ten přepych, že jsem si namalovala a nechala u truhlářů

udělat obrovskou šperkovnici s

dvaceti šuplaty za deset tisíc. Honza nebyl proti, truhláři se trochu divili,

když jim Honza řekl, proč a na co mají udělat takovou komodu. Vůbec mě to nemrzí a já postupně ty šuplata

zaplnila. Aspoň mám ty poklady pěkně roztříděné na jarní, letní, podzimní, zimní, dřevěné, kožené,

skleněné, štrasové, perleťové, hadrové, na den i na večer, ale i do Grébovky. Doma všechno odkládám, ale

když jdu ven, musí všechno ladit, jak se patří.

I to moje dítě mělo od malinka vkus. Jednou našlo někde na zahradě ve školce miniaturní klíček. Přišlo

domů a chtělo na mě řetízek, ale nesměla jsem vědět na co. Nějaký jsem našla, on na něj pověsil ten klíček,

zabalil do krabičky od sirek a vítězoslavně přinesl. Takové věci mají pro mě cenu zlata! To jsou ty pravé

poklady.

K

čemu zlato, které nemám ani doma a je schované někde v

bance v

sejfu?! Když jsem viděla sbírku, kterou

vlastní kostymérky Barrandovských ateliérů, musím podotknout, že jsou proti mně pěkní břídilové.

Na jakékoliv natáčení nebo focení se zásobuji podle oblečení a všichni jen zírají. Je to prostě moje chlouba a

určitě poděděná po babče. Ta do poslední chvíle chtěla mít prstýnky, náramky, náušnice a ještě k

tomu

nalakované nehty. Na to já nikdy nebyla. Žádné laky na nehty, na vlasy, šminky, barvy na vlasy, voňavky,

nic takového mě ani zbla nezajímalo.

Když dneska vidím v

různých rodinách to neuvěřitelné množství laků na nehty a ještě ty odstíny…proboha!

Žluté, černé,zelené, fialové i s

flitrama, no hrůza. Plné koupelny různých flaštiček, ale umyvadlo plné vlasů,

posraný záchod a froté ručník od šminek! To jaksi nejde dost dobře dohromady. Mně tedy ne! Nějaké líčení?

To mě přišlo jednak jako vyhazování peněz a škoda času.

Vlasy jsem měla do padesáti dlouhé, jednou týdně umyté, klidně i jádrovým mýdlem s

jelenem. Do svých

padesáti let jsem byla pouze dvakrát u kadeřníka a obě návštěvy dopadly katastrofálně. Jednou na maturitní

ples, po druhé na první svatbu. Pane to byla šílenost, jeden vlas jako druhý, všechno slepené lakem

Lybarem, jiný lak ani neexistoval, já letěla od holiče domů a ten ztvrdlý strup na hlavě umyla, rozčesala a

učesala po svém. Vyhozené peníze! A ještě u kadeřnic ty kecy o dětech, vnoučatech, o chalupě, všechny

baby si notovaly, jak jim co kvete na zahradě!

To nemusím a jsem ráda, že jsem našla kadeřnici, která dává slevu pro důchodce, vezme mně kdykoli

potřebuju, můžu k

ní chodit se Žandou a žádné blbé drby neprobíráme.

Moje další výdělečná činnost k

platu sestry v

domově důchodců, v

době, kdy už byl Honza nemocný a

pobíral důchod šest tisíc po osmatřiceti odpracovaných letech…Chtěla jsem opět vylepšit rodinný rozpočet a

zase sehrála roli náhoda.

Jdu po Francouzské se Žandou číslo jedna a na výloze malého krámku se starožitnictvím visí cedule, že

hledají paní na úklid. Zvědavost mne nasměrovala dovnitř, kde byl mladší žoviální chlápek, takový typ

chasníka.

Domluvili jsme se, plácli si na to a já tam chodila každou středu tak na dvě hodiny. Utírala jsem prach ve

skleněných vitrínách, je pravda, že jsem ani nedýchala. Když jsem měla v

rukou mimořádné kousky

z

Míšně, zlato, brilianty a věci ze začátku devatenáctého století.

54

V

rohu místnosti stály obrovské stojací hodiny a sloup zdobila intarzie. Byly jako ze zámku a

kupodivu šly naprosto přesně.

Bylo to pro mne něco zase z

jiného soudku. Vždycky jsem měla strach při umývání křehkých

baletek, abych jim náhodou neulomila vytrčenou hnátu, nebo nedej bože, abych to neupustila. Majitel

starožitnictví se jmenoval Michal, byl to jakýsi maďarský Slovák a nejednou tam přišla i jeho maminka. To

byla pane kuchařka! Co já se u něj najedla různých speciálních krajových jídel! Michal žil s

krásnou holkou,

opravdu jako panenka. Jenže panenka byla vypočítavá kráva, což se potvrdilo až později. S

ním se měla jako

prase v

žitě, stačilo se před ním zmínit o novém autě a do měsíce ho měla. Chtěla dlouhý liščí kožich, on jí

ho koupil. Měla psa a provokativně přijela za ním do krámu v

novém kožichu za tři sta tisíc na kterém byly

sliny od psa jak traverzy a ponechalo ji to klidnou, ani to nesetřela.

Hned mě bylo jasné, že Michal do toho šlápnul a ještě se v

tom otočil. Bylo mu nějakých pětatřicet, chtěl

mít rodinu, ale s

takovou fuchtlí by toho moc nepořídil.

Ona mě zprvu akceptovala, občas se v

krámě zastavila v

době, kdy jsem tam zrovna byla. Párkrát jsem

dokonce od ní dostala kosmetiku, značka mě nic neříkala.

Během tří let jsem se postupně dozvídala intimnosti od obou, ani jsem to vědět nemusela. On toužil po dítěti

a ona mě jednou při kafi řekla, jestli mu to nemůžu nějak rozmluvit, že by jí dítě zkazilo postavu. Tak do

toho jsem se fakt nemontovala. Ona si totiž tu postavu dokázala zkazit sama.

Nejdřív si nechala zvětšit už tak dost velká prsa, odsát sádlo ze stehen, nechala si zvětšit rty a během pár

měsíců z

ní byla pěkná vohera. V

jeho očích byla zřejmě stále krasavice, měl holt růžové brýle na očích.

Někdy se za mnou zastavil v

práci na kafe, když jel kolem a neprozřetelně jí zavolal, že je u mě. Byl ke mně

vstřícný, uznalý, dobře platil a každou chvíli něco dával. Co dlouho neprodal, aby to neměl na očích, tak mě

to dal. Velký skleněný džbán, na kterém byla cenovka tisíc osm set, pak cenu snížil, ale když džbán ani tak

nešel na odbyt, nesla jsem si ho domů. Dal mě sošky budhů, náušnice z

prvorepublikového stříbra, dva

japonské hrnky na dně s

hlavičkami Japonek a k

vánocům jsem dostala madonku na krk, která byla zabalená

do pětistovky. Dobrá obalová technika!

Nechodila jsem tam jen uklízet, ale také venčit psa, balit prodané věci, pro které si měl zákazník přijít.

Scházeli se u něj starožitníci a já jim vařila kafe, podávala kozí sýr, ten musel být v

lednici vždycky. No a po

těch třech letech služby za mnou zase jednou přijel do práce a byl ve dveřích jako opařený. Poznala jsem, že

se něco děje.

Děsně se omlouval, ale zároveň sdělil, abych tam už nechodila. Jeho obluda chtěla, aby krám přepsal na ní,

zakázala mu se mnou se stýkat, žárlila na mě, že se, se mnou směje víc než s

ní. Bože jak to bylo

slaboduché!

Prostě a jednoduše pro mne to byl konec nejen práce v

příjemném a zajímavém prostředí, ale přišla jsem tak

i o příjemnou dotaci.

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné a asi to mělo být. Honza mě čím dál tím víc potřeboval vedle sebe a mě už

pak obtěžovalo chodit i do práce.

Starožitnictví se přestěhovalo na Fügnerovo náměstí, majitelkou byla skutečně ona, aspoň to signalizovala

cedule na krámě. Dlouho tam nevydržela, změnil se krám i sortiment.

Nevím jak to s

nimi dopadlo, jen jsem se podivovala nad tím, co dokáže zamilovaný chlap a ke všemu do

takové bezcharakterní duše.

On se v

kšeftu maximálně vyznal, zato ona ač nebyla blondýna, tak těžko rozpoznala Monu Lisu od

Úprkovy selky. Každému, co jeho jest.

Mimoděk mne napadla ještě jedna brigáda, kterou jsem si sehnala ještě při škole. Bylo to zrovna v

době

spartakiády a já dělala servírku v

jednom prestižním hotelu na Letné, ve Splendidu. Byl to hotel takového

prvorepublikového stylu a chodila tam elita. Dělala jsem tam měsíc, plat nebyl horentní, ale každou chvíli

mě hosté strčili do kapsy zástěrky pár drobných a dohromady s

platem byl výdělek slušný. Obědy jsem si

nemusela platit a s

kuchařem jsem vždy dohodla nějakou minutku. Zpravidla jsem si dávala játra na všechny

způsoby.

55

B

abča celý život sbírala autogramy herců a já ji během toho jednoho měsíce zahrnula tolika

autogramy, že se jí o tom ani nezdálo. Když jsem přinesla podpis akademika Heyrovského, Högra,

Cupáka a spousty jiných herců, byla pyšná, že dcera s

nimi přišla do styku. Když se brigáda ubírala

ke konci, přišli naši na večeři a aby byla pořádná útrata, vzali sebou i Gábinu s

Bohouškem. Děda říkal, aby

Splendid nezkrachoval, že ho přijdou zachránit a roztočit to tam. Spíš mě chtěli vidět v

akci, proč by jinak

jezdili do drahého hotelu až na Letnou? Je pravda, že taková práce by mě bavila, ale byla rozdělaná

zdravotnická škola, tak jsem se tam zase vrátila. V

době spartakiády byl frmol a lidé navštěvovali kdejaká

zařízení od bufetů počínaje a exkluzivními hotely konče.

Dnes jsem přijela do Louňovic a nikdy nevím, co mě čeká. Gary nebyl doma, vrátí se ze Singapuru po

čtrnácti dnech až v

sobotu, na pátek nebyla letenka

. Eva vezla Verunku do školy a Natálka prý skuhrá, že ji bolí bříško, tak jí udělá čaj a odveze do školky

později. Zatím co Eva odjela do školy s

Verčou, tak Natálka naléhala, abych to nějak s

mámou zařídila, aby

nemusela do školky. Ptala jsem se proč má ke školce takovou averzi? Prý tam furt něco musí! Chce se

trochu zamyslet, dívá se z

okna a šup, hned dostane od paní učitelky nějaký příkaz.

Z

jejího pohledu to má logiku. Eva se vrátila, já nic neříkala a Natálka skuhrala, že jí pořád bolí bříško a že

do školky nemůže. Eva se přišla zeptat, zda by mě nevadilo, když Natálku nechá doma. Samozřejmě

nevadilo, protože s

tou holkou se pobavím, není ani trochu protivná a vím, že chce být se mnou a pravidelně

ji bolí bříško vždy ve středu, když jsem tam já.

Sotva za Evou zabouchly dveře, tak Natálka rázem ožila a povídá:“ Vidíš, tak nám to vyšlo!“ Já šla třídit

prádlo ze sušičky, ona mě radila a skládala ponožky do páru, abych dlouho nemusela hledat. Vyndávala

jsem nádobí z

myčky, šla sama od sebe uklízet příbory. Zeptala se, zda neřeknu mámě, že ten čaj, co jí

uvařila, že nechutná, prý smrdí po vajíčkách a tedy ho vylije. Nosím si sebou Coca Colu a jestli jí naliju do

hrníčku? Proč né? Ale hned se ptala co jsem si přinesla k

svačině.

Sama šla do spíže a přinesla pytel čokolád, bonbonů, pišingrů a lízátek. Jestli si prý může dát? Prý ji v

noci

už opravdu bolelo bříško plakala a budila mámu, jenže ta prý spala jako dudek a nebyla k

vzbuzení.

Ptám se co tedy udělala. Na to odvětila:“Ale Vlaďko bude to jen mezi námi, takové tajemství. Vyhrnula

jsem si košilku a máma měla na nočním stolku nějaký krém, tak jsem jí ho vzala a bříško si namazala. Bylo

to lepší? Pomohlo to? Ptám se. Že váháš přišla odpověď. Řekla jsem jí že je nad všechny doktory. Ona

začala přehrabovat ty laskominy v

pytli a že jí už kručí v

bříšku, tak asi potřebuje něco sladkého, aspoň lízo!

Rozohnila jsem se, aby jí snad opravdu něco pak nebylo. Táta v

Singapuru, máma někde v

Praze, hned mě

napadla náhlá příhoda břišní a povídám:“To si snad děláš…ale už nedopověděla a nevěděla jsem, jak tu větu

dokončit. Pomohla mě sama, zahrozila na mě prstíčkem a povídá:“ Tak kozy si rozhodně nedělám!“ Žasla

jsem, jak to šestileté dítě umí přistoupit na mé myšlenky. To kolikrát dospělý nedokáže!

Natálka za mnou chodila po bytě, nosila magneťák a vyhrávala mě, hrála si na dýdžeje. Malovala, hrála na

piáno, zašla nahoru k

sauně, kde lehává Žanetka a šla se sní pomazlit. K

obědu chtěla udělat špagety, snědla

malou mističku, ale pak si nasypala do misky Mozzarelu, na kterou nalila Kečup.

Dopoledne nám spolu uteklo, jako voda a o půl druhé přijela Eva. Šťastná při pohledu na Natálku, že vypadá

zdravě. Bodejť by nevypadala. Dlouho nám to asi procházet nebude. Zdaleka jsem neměla hotovo, ale ať prý

všeho nechám, že zajedeme za dědečkem, který nás očekává, koupil dorty a udělá kafe. Má rozkopaný celý

byt, co zemřela babička, tak jako by ožil a dělá obrovské úpravy v

baráku. Bude nová koupelna, topení

v

podlaze, plovoucí podlaha bez šílených koberců, nová kuchyň, vestavěné skříně od Spilky, však si na to

všechno vzal půjčku.

Bude mu k

osmdesátce, ale nevypadá na to. Ještě je aktivní, je to pěkný chlap a zřejmě na něj letěly baby.

Bude pěkně ješitný, schválně mě dává pusu na rozloučenou před sousedkami. Ale co? Když mu to dělá

dobře?! Je vždy hladce oholen, čistě a moderně oblečen, třeba ještě udělá díru do světa. Přála bych mu to.

Nevím, jak moc si v

životě užil, ale ona byla taková myška u plotny, viděla se ve vnoučátkách, on byl spíš

do světa. Píši často o Louňovicích a o Natálce, je pořád co psát a za ty čtyři roky se toho tolik nahromadilo,

ale zase se vrátím víc do vzpomínek a následující řádky budou zas o příbuzenstvu.

Neumím psát chronologicky ucelené kapitoly a mám dojem, že ten celek bude mít větší půvab, když to bude

hop sem hop tam.

56

N

arodila jsem se v

porodnici v

Londýnské ulici a zprvu jsme bydleli na Pankráci, Na Paloučku.

Když mě byl jeden rok, udělala se výměna bytu do Navrátilky, kde tehdy bydlel dědeček Anders.

Protože brzy ovdověl, měl u sebe hospodyni Boženku Plevkovou. Kde ji tenkrát schrastil nevím,

nikdy mě to nezajímalo, jen vím, že měla pracovní knížku, kde byla jen ta nejlepší doporučení. Byla to stará

panna a silně věřící. O dědečka se starala perfektně a dokonce docházela i k

nám, pomáhala babče hlavně

s

žehlením prádla. Milovala Evičku a já jí k

srdci nijak nepřirostla. Byla osamělá a k

naší rodině přirostla

jako zadek na hrnec. Sloužila u nás celá desetiletí.

K

stáru byla dost nemocná, měla silné astma. Zařídila jsem jí pobyt v

domově důchodců na Praze šest

v

Thákurově ulici, kde byli důchodci ještě pohybliví a uměli se o sebe v

podstatě postarat. Dováželo se tam

jídlo ze Šolínovy ulice a sestra tam docházela jen udělat převazy a napíchat injekce. Boženka tam byla

spokojená.

Byla víc než skromná, uzavřená do sebe a k

Bohu. Za svého života si našetřila na pohřeb a do poslední vůle

napsala, že by byla ráda, zda by pohřeb zařídil pan ředitel Miroslav Kaňka. Pohřbena chtěla být do hrobu na

Olšanech ke své mamince a ještě za života si nechala vyrýt od kameníků své jméno. V

domově důchodců

také zemřela a pozůstalost byla mizivě skromná, což se jen tak nevidí. Obnošené šatstvo, náramkové

hodinky, pár svatých obrázků a Pražské Jezulátko. Já na její hrob chodím vždy o vánocích, hrob je zpustlý,

trochu se propadá, koupím jmelí a zapálím svíčku.

Nikdo tam nechodí, není kdo. Eva zaplatí hrob vždy na deset let dopředu. Měla jí ráda, tam to bylo

vzájemné.

Boženka nebyla sama, koho jsem dostala do domova důchodců. Byl to taky strejda Karel, bratr babči. Bydlel

též v

Navrátilce, hned proti nám v

čísle deset. Za ženu měl tetu Mílu a spolu měli tři děti. Honzu, Káju a

Dášu. Ta je jediná, která z

příbuzenstva ještě zbyla. Léta jsem ji neviděla, jen na pohřbech. Byli to moji dva

bratranci a jedna sestřenice.

Strejda Karel byl muzikant tělem i duší do poslední chvíle. Ještě když byl v

domově důchodců a nemohl

chodit, odvezla jsem ho do společenské místnosti, posadila k

piánu a on rázem ožil, hrál bez not a zpíval.

V

takovém společenství starých lidí byl nesmírně oblíbený, protože ostatní aspoň na chvíli přestali myslet na

neduhy a vzpomínali na mládí. Strejda byl obrovský bohém, věčně bez peněz, dokázal platit za celou

hospodu a co chvíli si chodil půjčovat k

naší babče.

Ta mu vždycky půjčila, vždy všechno vrátil, ale přiváděl ji k

šílenství, protože bydlel v

ulici, ale peníze

posílal pouze poštou a ona si musela chodit do Příčné a vystát frontu. Při každé půjčce mu kladla na srdce,

aby jí to přinesl domů. On slíbil, ale stejně zas musela na poštu. Hrál na piáno v

různých barech, na

tancovačkách, měl podlomené zdraví, dost pil, málo a špatně se stravoval.

S

tetou Mílou se rozvedli a on bydlel v

jedné díře, v

temném bytě na Malé Straně . Z

pavlače se vešlo

rovnou do takové temné ratejny, byla to šílená špeluňka, nic tam nebylo, vše stačil rozprodat a přikrýval se

kabátem. V

domově důchodců měl aspoň svoji postel a čistě povlečený polštář s

dekou.

Teta Míla jezdila na tramvajích jako průvodčí. Když jsem byla malá, poměrně často jsme se stýkali,

návštěvy jednou u nás, po druhé u nich.

Ona byla zručná na ruční práce, pořád něco šila a jednou měla rozebraný šicí stroj a na stole v

misce

všechny šroubky. Děda našel v

kapse jakousi matku a do misky ji přihodil. Pilo se pivo, povídalo, teta dala

stroj dohromady a pořád jí nešlo do hlavy, kam patří ta matka, co přebývá. Když to chtěla rozebrat po druhé,

tak vzal děda matku do dlaně a vyhodil ji z

okna. Když jí stroj šije, tak je matka zřejmě zbytečná. Ona se

divila, ale myslím, že jí to neřekl, jak to bylo.

Byt měli taky pěkně ponurý, okna do dvora, kde byly stromy a stínily. V

jednom pokoji bylo obrovské

křídlo a v

tom bytě snad nikdy nebylo ticho, strejda pořád hrál. Mezi dvěma pokoji, kde byly dvoukřídlé

dveře visela houpačka a já se tam ráda chodila houpat. Dáša je asi o tři roky starší než já, kluci byli asi ve

věku Evy. Čím se vyučil Honza si nepamatuju, ale Kája byl knihař a do pozdního věku vázal knihy. Babče

nebo Evě krásně svázal jednu kuchařku.

Někdy v

šedesátých letech byl nábor do dolů, kde se daly vydělat pěkné peníze. Ze všech plakátů se zubil

černý horník s

bílým úsměvem s

kahanem a pod ním slogan: Já jsem horník, kdo je víc?

57

H

odně mladých kluků se na to tenkrát chytlo s

vidinou peněz. Na tehdejší dobu to byl skutečně zlatý

důl. Tak se Honza s

Kájou trhli od rodiny a začali fárat do dolů. Jednou si oba dva vyměnili službu,

protože museli na nějaký ouřad. Zrovna v

tu dobu došlo k

výbuchu a celá jejich parta tam zařvala.

Oba zděšení kluci šli večer do hospody zapít kamarády a své druhé narození. Přehnali to s

chlastem a

z

hospody jeli na motorce, řídil Kája. V

noci měli bouračku s

tragickými následky.

Kája byl na tom sice o něco líp, ale když se dozvěděl, že Honza zřejmě přijde o pravou ruku, tak přes noc

zešedivěl. Oba si pobyli měsíce v

nemocnici, pak následovala dlouhá rehabilitace v

Kladrubech.

Honza měl přerušené nervy v

ruce, do smrti měl brnění, ale ruku si dal vždy do kapsy a nenechal si ji

amputovat. Když se z

toho vylízal, učil se psát levou rukou a našel si místo svačináře. Často chodil za

babčou, když už ovdověla. Oženil se a bydlel v

Nerudovce. S

Buršíkem jsme u nich strávili jednoho

Silvestra. Dost pil, pravidelně chodil po hospodách, rozvedl se a jeho konec života bych nikomu nepřála.

Měl rakovinu jazyka, který mu pak na obličejové chirurgii Na Karlově vyřízli jako Nepomuckému. Užil si,

jen co je pravda. Nemohl mluvit, krmili ho sondou, pak se rozjely i metastázy a on zemřel.

Kája byl bezdětný, odstěhoval se do Teplic a dělal na nádraží posunovače. Ten kluk byl mimořádný v

tom,

že byl jako ženská. On uměl plést svetry se složitými norskými vzory, tkal koberce, uměl háčkovat a to co

uměl on, nedokázala leckterá ženská. Když měla babča osmdesátiny, tak ji přijel pogratulovat a ona si toho

nesmírně považovala. Jeho žena byla těžká diabetička, nikdy jsem ji ale neviděla. Do Prahy jezdil vždy sólo.

Dvakrát se za mnou zastavil v

domově důchodců a sondoval, co je potřeba aby se do takové instituce dostal,

dokud mu to ještě bude myslet. Bál se stáří a nemohoucnosti.

Rakovina hrtanu ho předběhla a zemřel v

nemocnici na popáleninách. Vařil si šípkový čaj, neudržel balanc a

obličejem do něho spadnul. Všechno vím od Dáši, s

kterou se v

poslední době stýkám.

Ona si přivydělává k

důchodu a prodává v

obuvi na Vinohradské. Občas se za ní se Žandou zastavíme.

Vždycky jí něco přinesu, má malý důchod a boty prodává ve kšeftě, který patří nějakému Libanonci a platí jí

padesát korun na hodinu. Takového vydřiducha bych poslala někam.

Dáša bydlí v

Braníku, je vdova, má pejska z

útulku a spoustu vnoučat od svých tří dětí. Jednu dceru jsem

viděla na Malvazinkách, když jsme ukládali urnu s

Kájou do hrobu. Když jsme byli všichni malí, jezdili

jsme často s

rodinou Andersovou do Vokovic, kde bydlela tetička Jindra, což byla sestra mojí babičky,

kterou jsem nezažila, zemřela, když bylo babče šestadvacet. Ani její svatby se nedožila.Tetička Jindra měla

za muže Aloise Hodače, vojáka tělem i duší, ten se snad už jako voják narodil.

Cestou od tramvaje se šlo poměrně dost daleko podél vilek a z

druhé strany bylo pole. Vila se jmenovala po

ní Jindra.Ona byla dříve učitelka ručních prací. Co ta všechno dokázala! Háčkovat všechny možné vzory, o

pletení ani nemluvím, ale ona uměla síťovat a paličkovat. V

pokoji stálo houpací křeslo a na stěnách visely

šavle z

dřívějších dob. Na zahradě bylo pár ovocných stromů, jablka, hrušky, špendlíky, meruňky a podél

plotu byly keře červeného rybízu.

Andersovi i my jsme měli po třech keříčkách. Jak mě tenkrát nebavilo jezdit tam drbat ty mrňavé kyselé

kuličky. Dostala jsem do ruky takovou stařičkou mísu, na které už byl vyšisovaný dekor. Já se jednou pod

keřem o tu mísu opřela a ona se rozpůlila. Domnívala jsem se, že už nebude do čeho trhat. Další víkend jsem

dostala tu samou mísu, jenže sdrátovanou. Tenkrát chodili dráteníci a myslím, že měli i dost kšeftů.

Halekali: drátovat, letovat a lidi vylézali a zahrnovali je rozbitým nádobím, které oni zachraňovali. Tohle

řemeslo naprosto upadlo v

zapomnění a dokonce takový dráteník chodil i do Navrátilky , dole u schránek

postavil na kozy prkno a už to kydlil.

Tetička Jindra Hodačová byla malá drobounká, dobrosrdečná a já ji znala už jako dost starou. Byla to taková

šmudla, když jsme měli přijet, napekla tvarohové koláče, v

tvarohu byly napíchané třešně, ale bohužel i

s

červy. Asi už na to neviděla, ale radost chtěla udělat za každou cenu.

Nikdo to nechtěl jíst, tak rodinu naši i Andersovu spravedlivě podědila a my to pak cestou k

tramvaji svorně

vyhodili.

Když už byli hodně staří a nemocní, tak jim tam babča jezdila každé pondělí pomáhat s

úklidem. Nanosila

jim uhlí ze sklepa, povlékla postele, zametla, vytřela a hlavně natahovala obrovské pendlovky, na které si

musela vzít židli.

58

S

trejček Alois byl takový nohsled, všude babču sledoval, jestli to dělá dobře. No byl to voják. Ona

vždycky ze sklepa s

putnou utíkala po schodech, aby stihla natáhnout bicí hodiny bez jeho asistence.

Nikdy totiž nezapomněl říct:“Mařenko nepřetáhni péro, ať nepraskne!“ Nebo dohlížel, jak rovná

třásně u koberců, muselo to být pomalu na milimetry, jinak by prý zavadil holí.

Úklid ji nevadil, ale ostříží vojenské oko ji dost ubíjelo. Babča za tu službu tenkrát dostávala pětadvacet

korun. Když se sedělo v

pokoji u kamen, tak to ještě šlo, ale jinak tam všude byla hrozná zima.

Do koupelny se šlo po schodech a hned vedle záchodu byla ve svícnu zapálená svíčka, aby voda nezamrzla.

Jak umřel strejček Alois si ani nevybavuji, ale docela zřetelně se pamatuji, jak jsme jezdily s

babčou za

tetičkou do Motola, měla rakovinu střev. Když zemřela, v

závěti vše věnovala babče a strejdovi Karlovi.

Svoje děti neměli. Sehnal se jakýsi kupec, vilu koupil a peníze se rozdělily rovným dílem mezi jejich neteř a

synovce.

Vím jen, že strejda Karel to záhy prošustroval, a že mu to babča vyčítala. Ještě jsem si vzpomněla, že tetička

Jindra měla snad sestru? Nějakou Betynku a my k

ní šly s

babčou na návštěvu. Bydlela v

nějaké honosné

čtvrti, jako Ořechovka, nebo tak něco. Na rohožce, ještě než babča zabouchala na klepadlo na dveřích, tak

mě kladla na srdce, že se musím poklonit a říct rukulíbám. Já na to neřekla nic a když ta Betynka otevřela

dveře, já to ze sebe nevypravila. Prostě nešlo mě to z

huby. V

tu chvíli jsem oněměla. Babča mě kopala pod

kulatým stolem s

těžkým vyšívaným ubrusem. Betynka řekla, aby Mánička nenaléhala, že se Vláděnka nají

a přijde na jiné myšlénky. Ty dvě si onikaly.

Za chvíli přišla Betynka do pokoje se stříbrným tácem, na kterém byla nějaká tepaná konvice s

čajem, hrnky

s

podšálky se silným zlaceným okrajem a na talíři hafo malých koláčků s

různými náplněmi. Podívala se na

mě, pokynula rukou směrem ke koláčům a řekla:“Vzala si!“ Voněly, vypadaly nádherně, byly s

mákem,

tvarohem a ta vidina, že se nebudu muset dělit s

Evou! Jedla jsem jeden za druhým a Betynka občas

prohodila:“Nestyděla se a jedla!“ Mě bylo nějakých sedm osm let a ona mě též onikala. Já se nestyděla, ale

jak mě pak bylo špatně! Příšerně jsem se u ní přežrala a dlouho jsem pak nejedla žádné koláče.

Jednou bylo namrzlo a šíleně kluzko, že obyvatelé domova důchodců měli zákaz vycházení a bylo slyšet na

ulici jen houkání sanitek. Lidi padali jako švestky. Já šla ráno z

domu se sousedkou a když jsme tu hrůzu

viděly před barákem, ona se vrátila se domů pro popel z

kamen a házela to před námi, jako když sype

slepicím. Dostaly jsme se na autobus, ale jeli řidiči jen kaskadéři. Horko těžko jsem se dopravila do práce a

volám babče. Telefon vyzvání a nikdo ho nezvedá! Opakuji to co chvíli a konečně to zvedla. Ptám se co se

děje, proč nezvedá telefon?! Její odpověď byla odzbrojující. S

klidem řekla, že musela jít koupit náhradní

žárovky, aby byla doma rezerva, kdyby zase nějaká praskla. Když jsem se rozčilovala, tak řekla co šílím, šla

s

holí, opatrně, kolem ní všichni padali, ale ona to zvládla a pak řekla:“No jaká jsem?“

Když jsem se zmínila o tom drátování, ještě s

tím souvisí obory, které vymizely. Ve Smečkách měla krámek

nějaká paní Malá a my k

ní chodily s

babčou dávat brousit nůžky. V

jámě vedle Keramiky byl krám, kam

ženské nosily děravé silonové punčochy a nechávaly si tam vychytávat oka. Punčochy byly drahé, málo kdy

k

dostání, tak se to tak řešilo. Byly tam dost často i fronty a já to pak vyřešila po svém. Měla jsem dlouhé

vlasy, vytrhla jako dědovi Vševědovi, navlíkla do jehly a silonová punčocha byla zcelená, že by nikdo

nepoznal, že na ní kdysi utíkala oka.

Taky jsem babče vyráběla knoflíky. Eva jí poslala látku na kostým, paní Vrbová nastříhala, babča si ušila

pěkný kostým a já prala broskvové pecky, aby na nich nebyla žádná vlákna. Pak jsem je dala do svěráku a

utahovala. Pecka praskla a půlka se rozdrtila. Do druhé půlky jsem navrtala dvě dírky, přelakovala

nitrolakem a babča honila parádu. Když jí někdo kostým pochválil, tak řekla, že dostala látku od dcery ze

Švédska. Když někdo chválil knoflíky, tak to že jí udělala zase druhá dcera. Ještě někde je fotka babči v

tom

kostýmu.

Zpět do reality. Tři roky jsem chodila uklízet do Castingu Barrandov do Karlína. Na jednu stranu bylo

ideální, že jsem tam docházela pouze přes víkend. Na druhou stranu, když bylo krásné počasí a my chtěli

k

vodě, tak jsme se honili, aby byl po ránu úklid za námi.Když jsem tam chodila sama, trvalo to necelé dvě

hodiny. Když s

Myslivcem nebo s

Vojtou, za hodinku bylo hotovo.

Oni vyluxovali, já vynesla koše, umyla pár hrnků od kafe, přetřela povrchy a umyla dva záchody, celkem

slušně udržované.

59

N

ejhorší byla velká bílá plocha, která se jmenuje grabolet a používají ho baletky. V

ateliéru se na té

ploše fotilo a natáčelo.

Někdy to stačilo jen setřít vodou, jindy se černé šmouhy musely drhnout ručně

houbou a pískem.

Zvykla jsem si, že se musím vyhýbat různým stojanům na kamery, už vím co jsou fabiony nebo negry.

Jednou mě Petr volal, abych se přišla podívat, že se tam bude natáčet lev. Myslela jsem Český lev, ale šlo o

opravdického lva. Dovezli ho autem, a chtěli, aby lezl po schůdkách. Na grabolet položili silný modrý papír.

Natáčení se protáhlo na několik hodin a lva lákali na šlehačku ve spreji. Než bylo natáčení u konce, sežral

jich osmnáct. Lva zase odvezli, modrý papír vyhodili, jenže od té doby měl grabolet modré skvrny, které

nešly ničím zlikvidovat. Bylo to od jeho agresivní moče a on to tam postříkal, kde se mu zlíbilo. Když jsme

tam pak jeli se Žandou, ta byla úplně nepříčetná, všude ho cítila a jezdila tam jak fretka.

Tu agenturu vlastní dva společníci rovným dílem, kteří se navzájem nemají rádi, dělají si naschvály a co

chvíli se hádají a to dost na fest, sama jsem byla svědkem.

Volal mně Petr, že by chtěl přijít k

nám domů a něco vysvětlit a vyřešit. Z

jeho hlasu jsem vycítila cosi a

povídám:“Budu končit?“ A on na druhém konci drátu mňouknul, že jo.

Ti dva se děsně rafli a protože jsem kůň Petra, našel si uklízečku pro změnu ten jeho společník a řekl mu, že

teď bude po jeho. A vůbec, po mě tam byly pavučiny! Petr přijel k

nám, já mu dala klíče na stůl a jen trochu

jsem nad tím přemýšlela, rozhodně si z

toho nedělám těžkou hlavu.

Sice u nich přijdu o patnáct set, které si vydělám jinde, ale jde mě hlavně o ten způsob. Dva dospělí chlapi,

z

toho jeden má titul inženýra a oni mezi sebou řeší spory přes uklízečku?! No Boží mlýny melou pomalu,

ale jistě! Druhý den za námi Petr přijel na Berounku na ryby, koupil pizzu a dorty. Celou tu situaci si bere

hůř než já. Ale co? Já mám Myslivce, ale oni hlavu v

pejru a furt je něco žere. Čert je vem, když nejsou dva

lidi schopni spolu bez afektu komunikovat.

Když jsme u té reklamní a komparzní agentury, zmíním se, jak jsem k

tomu vůbec přišla. Jak jinak? Opět

sehrála roli náhoda. Kadlecová sháněla nějaké místo ve stavebnictví. Jejich firma krachovala, ona má ještě

pár let do důchodu tak tedy co dál? Celý život dělala sekretářku, nemá ani maturitu, jazyky nezná a

s

počítačem možná trochu něco málo.

Co jí jde dokonale, je vyhledávání psích výstav doma i v

zahraničí, kde jsou jaké chovné stanice, bonitace,

svody podobně. Po prvé v

životě jsem koupila annonci a hledala pro ni volné místo sekretářky. Při té

příležitosti jsem našla Louňovice a Agenturu Vouge, která hledá modelky. V

dovětku stálo, že věk

nerozhoduje a to mě trochu zaskočilo.

Spíš ze srandy jsem tam zavolala, hned řekla kolik mě je a oni, abych i tak přišla. Myslela jsem si, že se

chtějí podívat na drzou babu, nicméně jsem do Vodičkovy ulice jela, kde agentura sídlila. Následovalo

focení v

Daibenu a postupně jsem dostávala adresy různých agentur, kde jsem se zaregistrovala. A světe div

se, ono to nějakým způsobem začalo fungovat a zvali mě na natáčení reklam, filmů a chodila jsem i na různé

televizní soutěže do publika.

Za tři roky jsem měla kolem stovky natáčení, poznala jsem při tom nejen zákulisí, ale spoustu zajímavých

lidí. Peníze z

natáčení dávám stranou a pak je roztočíme na dovolené. Nezapomenu na mé úplně první

natáčení. Byl chladný listopad, už poletoval první sníh. Sraz na place byl večer v

devatenáct hodin

v

Břevnově. Kostymérka napsala v

esemesce, že mám mít na sobě kalhotový kostým temnější barvy. To

problém nebyl. Vzala jsem si hnědý, lodičky na podpadku, krokodýlí kabelku a poměrně tenký svetr na tu

slotu. Vůbec jsem nečekala co se bude dít. Přijela jsem na místo určení, vidím přenosové vozy, osvětlovače,

kamery a všude byla spousta lidí, jak od štábu, tak komparsistů. Přihlásila jsem se u takového maníka, on si

mě odškrtl a že mám čekat. Nevěděla jsem jak dlouho.

To už dnes vím, že natáčení čehokoli je jenom o čekání. Komparsisti se znali, kdákali mezi sebou a byly to

otázky typu:“Už máš zpátky propité papíry? Vzali tě na tu reklamu? Už poslali peníze? Vnučka už je

z

nemocnice doma? Vzal od tebe fundus ty uniformy?“ …atd. Pak si mne všimla jedna z

nich, viděla jak

zimou podupávám a povídá:“To se příště musíte pořádně oblíknout! Já mám pod kalhotami punčocháče a

legíny! Na nohou měla kozačky a přes kostým zimní bundu, šátek a rukavice.Jak já jí záviděla, sama jsem si

připadala jako modelka, která má přejít po molu v

teplé místnosti. Člověk sbírá zkušenosti po celý život! Po

dvou hodinách, kdy se vůbec nic nedělo ke mně přišel chlap v

džínách a v

zástěře, jestli nechci polévku?

60

B

ylo mě divné, proč si vybral z

toho chumlu zrovna mně a zatvrzele jsem řekla, že děkuji, ale co

kdyby mě potřebovali a někam bych měla jít s

tím davem?

Prý nemám mít strach, on ví kde se co právě děje. Mám jít s

ním do autobusu, že mě delší dobu

sleduje jak se klepu. Byl to majitel cateringu zvaný Charlie.

Uvnitř autobusu posedávali známí i méně známí herci a popíjeli. Dáša Bláhová měla před sebou na talířku

párek, který přisunula přede mne a povídá:“Tak to sněz, musím na plac, dám si pak teplý. Charlie mě přinesl

kuřecí vývar, myslím, že jsem lepší nejedla. Pomalu jsem roztávala, sledovala cvrkot a seznamovala se

s

různými lidmi. To je pane osudů! Přisedl si ke mně malý starší zavalitý chlap, který dělal celý život

kuchaře na zaoceánských lodích. Je v

důchodu, financí málo, tak si přivydělává komparsem.

S

Charliem se znal, mrknul na něj a poručil mě grog, prý abych opravdu roztála. Ale pravý námořnický, halb

und halb, přes okraj sklenice kolečko citronu, do kterého byly zapíchané voňavé hřebíčky.

Super zábava, nic mě nescházelo, odkudsi přišel grog ještě druhý a třetí. Já pomalu, ale jistě dokonale

rozehřála a když zaveleli, že se jde na plac, tak jsem málem z

toho autobusu vypadla. Nicméně jsem to

ustála a vrzli mě do davu do vchodu domu, odkud vynášeli na nosítkách nebožtíka a my se měli zvědavě a

nevěřícně koukat a sledovat pohřebáky. Točila se jakási detektivka. Párkrát se to zopakovalo a před půlnocí

režisér poděkoval, že mu to stačí a že končíme.

Najednou vidím, jak se ten dav komparsistů dal do pohybu, byl to úprk za asistentem pro peníze. Šli jsme

tedy s

námořníkem ještě do autobusu za Charliem, tentokrát už jenom na kafe. Než prý vyplatí, máme čas si

kafe vypít. Měl to zmáknutý a měl pravdu.

Byly to tenkrát moje první čtyři stovky na ruku, ale sakra hřály v

té zimě! Chtěla jsem jít na tramvaj, ale

Charlie zamkl autobus, zavolal taxíka odvezl mě domů, dal navštívenku a zase se vrátil do Břevnova, musel

přemístit cateringový autobus do jiné lokace, kde se mělo následující den natáčet, ale tentokrát už beze mne.

Při mém prvním natáčení jsem byla vnímavá, sledovala co jak kde chodí, abych snad někdy příště nebyla za

blba. Všichni si mezi sebou tykají, při příchodu na plac se objímají a navštívenky se rozdávají na potkání.

Však si komparsisti mezi sebou i volají a dávají si typy mezi sebou.

Od té doby se ozývala jedna agentura za druhou a bylo mě divné, že i ty , u kterých jsem nebyla

zaregistrovaná. Posílají si fotky mezi sebou, to jsem nevěděla. Dneska, když mám přes stovku natáčení za

sebou už jsem tak trochu mazák, už i já mám mezi komparsisty své oblíbence a těším se na setkání s

nimi.

S

některými obzvlášť ráda točím. Někteří se rekrutují z

řad intelektuálů, umí několik řečí, jezdili po světě a

za komunistů zastávali významné posty. Pak je tam pár nemakačenků, kteří nemají žádné školy, nic neumí,

obcházejí agentury, jen mají štěstí, že jsou vhodnými typy pro filmaře a tímto způsobem si vydělávají na

živobytí. Je to ale způsob riskantní, nejistý a dočasný. Jsou vlezlí, kradou v

cateringu i sáčky s

čajem,

odsypávají si kafe, aby bylo na doma. Mezi normálním komparsem oblíbeni nejsou, ale nikterak je to

neirituje.

Převážná většina to dělá kvůli financím. Skoro s

hrůzou jsem zjistila, kolik jich je v

částečném nebo plném

invalidním důchodu. Během čekání na záběr vyslechnu spoustu osudů, od zapeklitých rodinných vztahů až

po rozmanité pracovní příležitosti. Od někoho se to dozvím přímo, o někom zas vím z

druhé ruky. Někdo

nemá doma nikoho a potřebuje se vypovídat. Já nikoho nezpovídám, nenaléhám, jen naslouchám a leckdy

nevěřím vlastním uším, jaké niterné záležitosti z

těch lidí padají.

Komparsisti jezdí do Prahy z

různých měst republiky. Z

těch bližších Praze je třeba Kladno, ale žasnu, že

někdo jede pro pětistovku třeba až z

Kolína, Liberce, ba dokonce z

Ostravy. Z

vydělaných peněz moc

nezbude, protože musí platit vlak nebo autobus. Samozřejmě všechno je o štěstí a nejsou všechny role jen za

pár stovek. Dostane li někdo epizodní roli, nebo dokonce účast v

reklamě, pak se honorář pohybuje

v

desítkách tisíc. Záleží na fyziognomii, na typu, který se právě zamlouvá režisérovi.

Velmi blízký mě byl jeden komparsista výjimečného vzhledu. Bohaté bílé kudrnaté vlasy a obličej

lemovaný bílým vousem. Vždy elegantní, zábavný, nikdy vlezlý, nechodil klepat na dveře agentur, on to

neměl zapotřebí. Každou chvíli ho obsazovali do pohádek i do reklam. Vypravoval o své chatě na Orlíku a

jak hlídá vnoučata v

rozmezí tří až patnácti let. Vymýšlel pro ně různé bojové hry, vařil a když je večer

uložil ke spánku, sedl k

počítači a psal knihu o povodí Vltavy. Čas s

vnoučaty si užíval, ale když přišla

SMS, že bude natáčení, rád přijel do Prahy, že zase chvíli bude mezi dospělými.

61

N

ikdy neměl žádné zdravotní problémy, na nic si nestěžoval, nebral léky. O to větší byla rána pro

všechny, když se rozneslo, že Franta je po smrti. Přes víkend ještě točil reklamu, v

pondělí jel

s

vnoučaty na svůj oblíbený Orlík a když jel v

lese na kole, skolil ho infarkt.Bylo mu šedesát let.

A už jen proto, že člověk neví dne ani hodiny, je třeba užívat si každého dne a žít na plné obrátky.

S

ukončením pracovního poměru jsem si ještě víc uvědomila, že je škoda každého promarněného dne a pro

pocit dokonalého sebeuspokojení je potřeba žít na plné obrátky. Raději vstanu ráno v

šest nevyspalá a

rozlámaná, než bych ležela celé dopoledne v

pelechu. Však se ta únava během dne rozplyne, přijdu na jiné

myšlenky a aspoň je za mnou něco vidět. Pokud nemám v

plánu něco konkrétního, doma je vždy co dělat,

musím se Žandou a při té příležitosti si někam zajdeme, ať už je to pizzerie, zahrádka, kde dám malé pivo,

Žandě koupím zmrzlinu a pak mám dobrý pocit na duši a večer vypravujeme, jak proběhl den.

Včerejší úklid na Žernovce byl obzvlášť mimořádný. Ráno jsme přijely se Žandou před barák, já si otevřela

branku, pomazlila se s

Dorinkou, dala tašku před dveře a vyzvedla Žandu z

auta. Šly jsme do ranního lesa a

těsně po půl osmé zvoní telefon a on to Robert…prý kde jsme? V

lese, kde jinde? Čeká na mně se snídaní,

nespěchá, do školy nejede, Terezka je ve škole v

přírodě. Na stole prostřeno, přebohatá snídaně chleba

z

domácí pekárny, tousty, sýry, salámy, šunka, paštika, žervé, nakrájená rajčata, džus a nezbytná káva. Já

přinesla reveňový koláč, tak jsme posnídali, popovídali a on odjel do Robdesignu. Pak volala Eva

z

Louňovic a děsně se děkovala za prvotřídní úklid, protože jsme se ve středu odpoledne už neviděly. Na to

volal dědeček a děkoval se za jídlo, které jsem mu nechala v

lednici a Eva mu ho předala až v

ten čtvrtek.

A zas vyzvání telefon. Číslo neznámé a já se zprvu domnívala, že jde o jakousi agenturu. Byl to mužský hlas

a představil se jako Panenka. Ptám se, zda je aspoň Antonín? Mňouknul, že je Arnošt. Co mě může Arnošt

Panenka chtít? Když řekl, že je z

T

–

Mobilu, hned jsem opáčila, nechť zabrzdí, že žádný paušál nechci a ani

žádné výhody, že jsem spokojená s

tím co mám. Řekl, abych nebyla tak rázná, má pro mne výhru. Vyhrála

jsem už Myslivce! Nechápal, nevadí. Počítač mne vyhodnotil a v

pondělí přijede kurýr a přiveze mě mobil

Samsung 1120 s

MP3 a smlouvu, kde bude napsáno, že třicet šest měsíců budu mít 20% slevu z

provolaného

tarifu. Každý měsíc mě bude chodit složenka na pět set. To není špatné, jestli to bude fungovat opravdu tolik

měsíců.

Žanetka ležela v

hale v

křesle, mě se dobře dělalo a když byla na teploměru voda dvacet osm celých šest,

vzala nově zakoupené plavky v

Luhačovicích a šla jsem je do bazénu zasvětit. Krásný pocit. Venku pršelo,

ale nálada nádherná.

Za sebou jsem měla uklizený barák a bylo mě dobře na duchu i na těle. V

celém domě jsem zatáhla žaluzie,

paní domu si to tak přeje. Ovšem, když tam přijdu, všechny žaluzie roztáhnu, byt se tím úžasně prosvětlí,

odnikud tam není vidět a pohled na rozkvetlou zahradu je úchvatný. Jak tahám za šňůrky, je to taková

asociace a vždycky si vzpomenu na pionýrské tábory, kdy se ráno po rozcvičce vztyčovala vlajka a večer

zase dávala dolů.

Večer jsem Vojtovi sdělila, že dostanu mobil a jak proběhl den. Vůbec nechápal. Prý myslel, že tam chodím

uklízet a ne hodovat, koupat se a ještě mám štěstí na počítač, který mě vyhodnotil.

Taky si někdy sama říkám, jak v

poslední době všechno vychází a jak se při té práci cítím svobodná a na

každém úklidu to vřelé přijetí! Peníze vždy leží na baru, nestane se, že by zapomněli a já je musela uhánět.

Večer pak přišla SMS od dědečka: Můžeš se vdávat! Plněné papriky byly božský a po zbaštění guláše

nemám jinou možnost než závidět Myslivcovi a jeho předchůdcům. Děda Roman.

V

pondělí večer přijel kurýr a chtěl na mně kopii občanky, že to tak vyžadují a uvnitř je smlouva. Šlo tedy o

paušál, který jsem si nepřála! Balíček jsem nepřijala a v

úterý volal Panenka, že to pošlou znovu. Poslala

jsem Panenku i s

mobilem někam. Mám svoji Nokii a kredit si budu platit ze svého tak, jak to bude

vyhovovat. Není všechno zlato, co se třpytí!

Jó, jó, s

věkem přibývá neduhů, ale zatím si mohu gratulovat, že se cítím dost dobře. Když jsem unavená,

stačí spánek spravedlivých a druhý den je zase dobře.

Zatím po doktorech nechodím, jen pravidelné prohlídky na gyndě a u zubaře.Celý život mě trápily migrény

a přepadaly z

ničeho nic. Nedalo se vypozorovat, kde je zakopaný pes.

Už v

době, kdy jsem dělala ve Vojenské nemocnici zkoušeli na mě páni doktoři všechno možné, jako EEG,

akupunkturu, což bylo v

té době cosi tajemného, mimořádného převzatého od Asiatů.

62

B

rala jsem různé prášky i preventivně. Při záchvatu nešlo vzít nic, to jsem se hned dávila , chtělo to

jen ticho, tmu a ledový hadr na hlavu.

Všichni v

mém okolí si v

tomto ohledu se mnou užili. Někdy jsem měla i výpadky vidění a nešlo to

nijak zakrýt, každý to na mě hned poznal, protože jsem byla bílá jak stěna. Vzpomínám, jak jsme jednou šly

s

babčou do cirkusu Busch, který byl vždy na Letenské pláni.

Když jsme přišly a zasedly, nic mě nebylo. V

cirkusu byla mimořádná vystoupení artistů. V

manéži stáli dva

sloni proti sobě, gumová artistka vyskočila jednomu slonovi na hlavu, který jí pomohl chobotem. Pak dala

jakýsi povel, sloni od sebe pomalu začali couvat a ona mezi jejich choboty dělala provaz. Zase se sloni

k

sobě přiblížili, ona seskočila a to už jsme se s

babčou draly za burácejícího potlesku ven, protože mě

přepadla migréna.

Všude samá světýlka, blýskavé flitry, hlasitá hudba a ta vypjatá atmosféra asi vyvolala záchvat. Doma ve

tmě se studeným hadrem záchvat odezněl a ráno jsem šla do školy, jako by se nechumelilo.

Jak příšerná bolest přišla, tak zase odešla a já byla zase člověkem. Někdy to trvalo hodinu, jindy víc, někdy i

celou noc. Bohužel v

tu dobu na migrénu absolutně nic nezabíralo a v

době záchvatu jsem vůbec nemohla

fungovat. Odříznutá od světa a nepoužitelná.

Když mě migrény přepadávaly na praxi v

různých nemocnicích, párkrát jsem strávila v

lékařském pokoji

v

křesle. Ležet nešlo, žaludek se obracel naruby.

Někdy v

sedmdesátých letech jsem se seznámila s

docentem Synkem z

Thomayerovy nemocnice. Byl to

úžasný diagnostik a měl ještě lékařské knihy po svém otci, dědovi i pradědovi, všichni byli lékaři. Ten mě

tenkrát vymyslel recept na rozepsané čípky, které zmírnily bolest a záchvat netrval tak dlouho. Já je

opatrovala v

lednici jako oko v

hlavě. Měla jsem je pořád v

kabelce, vozila si je na dovolenou. Alpa a čípky,

to byla moje lékárna. S

přibývajícím věkem intenzita záchvatů měla sestupnou tendenci, ale i tak to

dokázalo pořádně potrápit a vzít chuť do života.

Někdy kolem roku devadesát byl vyvinut a hlavně u nás k

sehnání zázračný lék Imigran. Tablety různé síly,

nebo ve spreji který se vstřikoval do nosu. Nesměl ho psát kdejaký lékař, pouze neurolog. Já měla to štěstí,

že mě ho dodávala naše dvorní psychiatrička z

důchoďáku. Konečně to byl lék, který zabral během dvou

hodin. Dva prášky stály osm stovek. Skoro jsem se před každým spolknutým předem pomodlila. Když

záchvat migrény odezněl, měla jsem po Imigranu vždy polykací potíže, jako by obsahoval šípový jed curare,

ale dalo se to vydržet. Ještě pořád mám doma dostatečnou zásobu. Kdyby snad rezerva došla, není problém,

protože se už stalo tradicí, že vždy před vánoci zvu na návštěvu všechny doktory, s

kterými jsem dělala.

Udělám občerstvení, poklábosíme, dáme navzájem dárky a slíbíme si, že zase za rok….

Jednou jsem jela na natáčení a v

šest hodin ráno už byl nástup na plac.Zjistila jsem si tramvaje, lehce po páté

stojím na refýži a cestou z

domova ani na stanici nebyla živá duše. Kontroluji, zda tramvaj číslo dvacet dva

skutečně v

určený čas přijede a v

tom kde se vzala tu se vzala přišla ke mně snad třicátnice, žoviální a trochu

nametená. Nebyla mě nepříjemná a hned spustila:“Tak co? Kdy nám to jede?“ Než přijela tramvaj, tak ze

sebe stačila vychrlit,že večer jde pracovat do baru a to poprvé po deseti letech. Těch deset let strávila v

Itálii.

Itala si vzala v

Praze a když s

ním jela domů, zjistila, že Ital bydlí v

Alpách a má obrovské hospodářství.

Čerstvě zamilovaná se učila dojit krávy a kozy, ovečky vodila na pastvu nejmíň na čtyři hodiny. Krmila

králíky, slepice a prasata. Naučila se italsky, Ital byl s

ní spokojený, ona vyvařovala, jenže on začal pít, což

v

začátcích nedělal. To jí vadilo a ani se nedivím. Párkrát navštívili Prahu, kde se mu nesmírně líbilo, jenže

po tu dobu museli někoho sehnat a tvrdě zaplatit, aby se jim někdo o tu veškerou havěť postaral. Ital se

zamiloval v

Praze do casín a jednou prohrál pětapadesát tisíc a nezbylo už ani na cestu zpět. Půjčila si peníze

od maminky. Představila se že je Silva a má vystudovanou Obchodní akademii. Když na štědrý večer

připravila slavnostní tabuli, Ital byl natolik ožralý, že se ani k

tabuli nemohl dostavit a o nějakém dárku

nebyla ani řeč.

V

tu dobu se Silva rozhodla, že se vrátí do Prahy a posléze se rozvede. Rozvod bude řešit až našetří nějaké

peníze, ve skrytu duše doufala, že najde nějaké slušné místo a bude si k

tomu přivydělávat učením italštiny.

Nic kloudného v

Praze nenašla, tak zatím sáhla po místě v

pochybném podniku, kde tančí u tyče spoře oděné

děvuchy.

Majitel jí bude platit keš každé ráno po službě. Byla bych ještě naslouchala, ale přijela tramvaj.

63

R

áda poslouchám cizí osudy. Každý má něco na hrbu. Povídaly jsme spolu ještě v

tramvaji cestou

k

Náměstí Míru, kde vystoupila a jela za maminkou, která bydlí na Bílé Hoře. Jen jsem se otázala,

kde se vyprdla v

noci ve Vršovicích?

Prý ji kamarádi pozvali na panáka, sice zaplatili, ale po chvilce se vypařili, tak popíjela sama dál a hodnotila

svůj život. Jela se vyspat, vybalit z

kufru věci a hodí se do gala, aby oslnila pana majitele. Popřály jsme si

navzájem hezký den a vystoupila. Do tramvaje stačila zahalekat, že ve mně našla dobrého posluchače.

Já cestou na Karlák přemýšlela, jaké jsou někdy cesty osudu. Proč se narychlo vdávala a nejela se předem

podívat kde Ital bydlí? Jestli všechno byla pravda, obdivuju takovou holku, která přijede do hospodářství a

vydrží deset let! Pro městského člověka je to přece šílená změna. Alpy jsou krásné, ale podívat a zase se

vrátit zpět do civilizace. No každý to jinak bere.

Na jednom natáčení jsem se seznámila s

holkou, poměrně nevýraznou čtyřicátnicí. Jednoduše oblečená, bez

šperků, neměla ani hodinky. Zeptala jsem se co dělá a ona že si vydělává muzikou. Působí na říčních a

zaoceánských lodích jako houslistka. V

době, kdy se v

komparsu jen čeká a čeká mě vypravovala a já ráda

naslouchala.

Vypravování bylo nesmírně poutavé a zajímavé, protože se hned s

někým takovým nesetkám. Ve smlouvě

mají napsáno, že se na lodích hraje převážně večer, ale aby agentury vydělávaly, tak musí muzikanti hrát

podle přání hostů. Dokonce museli podepsat, že budou k

dispozici hostům, kteří nemají na palubě žádného

partnera a chtějí hrát různé hry, bude jim některý z

muzikantů přidělen, aby se nenudili.

Dříve nemuseli platit za jídlo a pití, ale v

dnešní době se jim všechno odpočítá z

karty. Na lodích jsou různá

lákadla, můžou si koupit co chtějí, ale zaplatit to samé jako hosté. Tak se může stát, že při výplatě se protočí

panenky, protože na kontě zbude nemalý obnos.

Dokonce se jeden kapitán zastřelil v

přístavu, ale neví se kvůli čemu. Co mě udivilo, že se na lodích

nesmírně chlastá. Že pijí pasažéři mě neudivuje, ale že i posádka?

Dvakrát se jí stalo, že opilý kapitán drhnul kýlem o mělčinu a to je sakra blbý pocit. Kapitáni nejsou jen

Rusové, pije se všeobecně!

Projezdila toho hodně, provozuje to sedmým rokem, ale z

pevniny toho moc nezná, je málo času. Její přítel

je též muzikant, tak se spolu plaví po mořích. Kde taky jinde by někoho našla? Už se třetím rokem

domlouvají, že zakotví někde na souši, ale pořád je láká exotika a výdělek.

Jsem ráda, když na natáčení potkám pár známých, s

kterými se dá mluvit, nebo někoho cizího a zajímavého.

Za tu dobu už jsem pár osudů vyslechla a bylo by to na romány.

Nenávidím komparsisty, kteří mluví jen o sobě a o svém natáčení, ukazují fotky společně s

herci a sami si

hrají na to, že vyfasovali aspoň pár Oskarů. Jedním takovým je nějaký Jarda Jodl, který dělá v

komparsu už

nějakých třicet let.

Já ho jednou vyfasovala jako manžela na svatbě, když se točila reklama na Blesk v

psychiatrické léčebně

v

zámečku. Když se zeptal jak dlouho točím a slyšel, že pár měsíců, hned se mě jal poučovat co můžu a

nemůžu. On je starý mazák a mám si nechat od něj poradit. Jelo se na ostro a v

tom Jardovi začal zvonit

mobil, protože ho zapomněl vypnout. Na to jsou ze štábu zvlášť alergičtí a vůbec se jim nedivím. Kompars

hází do jednoho pytle, je to pro ně nenažranej póvl. Hlavně, že si někdo hraje na herce mazáka, chce

poučovat ostatní a pak kvůli němu zkazí záběr!

Už jsem zažila několik českých i cizích režisérů, náš i cizí štáb. Proti Rusům jsem zaměřená, stále ve mně

přežívá osmašedesátý a když slyším ruštinu, vaří se ve mně krev a připadám si jak na Rudém náměstí.

Jednou mě volala agentura, že Rusové natáčejí film Oficíři, který běží v

Moskvě ve formě seriálu a má

obrovský úspěch. Vzala jsem to jen proto, že nešlo o žádnou davovou, ale chtěli pouze dvě manželské

dvojice. To je vždycky něco úplně jiného.

Já měla za manžela opět Wälzera, což mě vyhovovalo. Sraz byl před Izraelským vyslanectvím. Stavěl se

cateringu, autobus fungoval za kostymérnu. Po parkovišti pořád někdo pobíhal a ke mně přišel takový

střihounek v

kravatě, elegantně oblečený a ptal se, co se tam bude dít, že jde přímo z

vyslanectví. Já věděla,

že se bude točit válečný film, tak jsem z

hecu řekla:“Jo, tady se bude střílet!“

64

K

dyž jsem viděla, že to vzal vážně raději jsem ho poslala za štábem, aby na nás nenastoupila URNA.

Ale při žádném natáčení jsem nezažila větší pohodu a takové souznění duší. Štáb se skládal

z

Arménů a Moldavanů. Nikdo z

nich nevypadal jako typický Rus. Přicmrdovali naši technici a

náramně si navzájem rozuměli. Byla vybraná ta nejkrásnější lokace. Točilo se v

Hanavském pavilonu. Praha

jako na dlani, sluncem ozářená Vltava se všemi mosty.

Jen Karlův most se hemžil pod masou turistů. Pohodový režisér z

Kišiněva a měl jméno něco jako

Rosenbaum. Vypadal jako Pánbíček z

filmu Stvoření světa od Jeana Effela. Menší, zavalitý s

opálenou pleší,

kterou lemovaly bílé vlasy. Na sobě červené tričko a plátěné kalhoty. Obrazy byly dlouhé, točilo se v

kuse

třeba čtyři minuty. Když se točilo na ostro, tak jednomu ze štábu zapípala vysílačka. Režisér jen rozpřáhl

ruce, zařval stop a s

úsměvem zahalekal:“ Pačemů?“ Catering byl mimořádný a společné jídlo herců

s

komparsem. Nikdy se mezi štáb necpu, znám své hranice a vím, jak je všeobecně kompars oblíben!

Někteří si hrají na veliké herce, nezřízeně žerou, protože to je zadarmo, ale to pak padá špatné světlo

šmahem na všechny komparsisty.

Byla doba oběda a já postávala na trávníku vedle cateringu.Pan režisér přišel pro mne, dal židli vedle své a

pravil, že dáma je jedna z

nich. Spadla mě čelist. Docela jsme si rozuměli a mě nenapadlo, že po čtyřiceti

letech budu v

mozkových závitech oprašovat školní ruštinu a hledat slovíčka.

Začátek natáčení byl pro mne trochu kontroverzní a já se ptala sama sebe, co tam vlastně dělám?! Když

měla běžet kamera, ozvalo se z

tlampače:“ Vnimánie, vnimánie, prigatóvili, motor iďót!

Během dne se blbé vzpomínky ,vzpomínky rozplynuly a já se tam cítila víc než dobře. Byla tam jakási Lena

a ač Ruska, měla nádhernou češtinu. Uměla čtyři řeči a k

filmu se dostala úplně náhodou díky tlumočení.

Jezdí se štábem skoro tři roky, při tom studuje vysokou školu, baví ji oboje a kupodivu obé i zvládá. Práce u

filmu, škola a jazyky, klobouk dolů! Vyprávěla mě o jednotlivcích ze štábu a ptala se, zda toho režiséra

znám? Prý je ve světě docela uznávaný. Řekla jsem jí, že znám jenom Kotěnočkina, který dělal Jen počkej

zajíci a ona se smála. Natáčení Oficírů nemělo chybu.

Týden na to se točilo v

Milovicích, kompars hrál mrtvoly, ve vedru je vojáci v

protichemických oblecích

dávali do igelitových pytlů, odkud pak vylévali pot. Všichni byli z

natáčení rozčarovaní, ale já si to užila.

Natáčí se v

různých lokalitách a já mám tak někdy možnost prohlédnout si zákulisí. Mám prolezlé skrz

naskrz třeba celé Rudolfinum, na letišti nejrůznější salonky, kam se dostanou jen ti vyvolení.

Nádherný byl zámek v

Ploskovicích, kde se s

odstupy natáčela reklama na Max Factor. Tam jsem byla nejen

ve vedru, ale i v

dešti a zimě. Pak to byly lokace v

Obecním domě, v

Kolbence, Hostivařských a

Barrandovských ateliérech, fabrika Rudý Letov, Komořanské ateliéry, Lucerna, Kavčí hory, parníky,

Hrzánská pasáž, Vinohradské divadlo, restaurace Fregata, noční natáčení na Karlově mostě, bylo toho dost,

snad ještě nějaký čas bude, ale dost se taky jezdilo po republice. Jen namátkou Třinec, Třebíč, Chomutov,

Beroun, Kladno, Průhonice, už zmíněné Ploskovice a jiná další.

Většinou jde o kompars v

davu, ale párkrát jsem byla vybraná do restaurací jako host, nebo jako pacientka a

mrzí mne, že jsem mohla být v

Psychiatrické léčebně celý natáčecí den v

posteli. Sama jsem to pak musela

zrušit, protože jsem slíbila v

Louňovicích hlídání holčiček.

Nemusím vždy všechno a za každou cenu. Když už je něco dohodnuté, nerada to měním. Jsou komparsisti,

kteří koukají především na výdělek. Já to nedělám. Mám něco dohodnutého za čtyři stovky a i když se

vyskytne další nabídka a honorář je dvojnásobný, neruším to a jdu na tu méně placenou. Umím držet slovo a

snad to někdy některá z

agentur i ocení, nevím, ale já sama mám dobrý pocit.

Mám za sebou veškeré tleskací pořady, čumily kdesi vzadu, kteří absolutně v

televizi při promítání nejsou

vidět. Mě to nevadí, hlavně že je za to nějaká kačka.

Ale znám ty frontové bojovnice, co se derou do studia a zabírají první řady, jen aby je pak poznali příbuzní a

známí. Jednou jsem byla pozvaná na natáčení pořadu Pošta pro tebe. Nikdy se předem neptám co za to bude.

Točilo se v

Komořanských ateliérech celý den hned několik dílů najednou.

Kompars seděl na schodech bez možnosti opření, bylo to krajně nepohodlné a když se na konci dne

vyplácelo a já dostala na ruku necelé tři stovky, řekla jsem, aby už mne na tento pořad nezvali, že je to pro

mne ztráta času a i ve svých letech bych si vydělala rozhodně víc v

Perlovce.

65

P

rý Česká televize nemá peníze. Kdo je má? Tak ať nic netočí, když neumí ohodnotit kompars? Beztak

jsou to stupidní náměty, druhořadí herci, kompars se skládá z

takového obludaria, že se nevidí tolik

rozdílných fyziognomií na jednom fleku. V

tu chvíli mne napadlo, že Quasimodo by byl zvolen mezi

tolika ošklivci zaručeně králem neodolatelných krasavců.

Jednou se točila v

Holešovické tržnici reklama na anglické sušenky. Hala byla uzpůsobena jako stará

fabrika, kde chlapi v

montérkách vozili na vozíkách krabice zmíněných sušenek a v

části haly byly

vytvořeny jakoby kusé pokoje, kde vévodila stará pohodlná křesla, stojací lampy a staré ženské patřičně

vymóděné měly vedle sebe jakýsi kolovrátek a ty sušenky jsme jako pletly a házely do prázdných

připravených krabic.

Chlapi je od nás brali a tahali hupcukem nahoru do patra. Byla tam nesmírná sranda a tam jsem se poprvé

viděla s

Boženkou. Když byla pauza na oběd, všichni se vrhali ke cateringu. Já si šla zatím zakouřit a

Boženka se mnou postávala opodál, než se ti nenažranci zasytí. Některé baby mně byly tak z

duše protivné,

že mě to odpoledne při pauze venku nedalo a zařvala jsem:“Svačina“!

Jako když střelí do holubů, v

mžiku ten dav nemohoucích bab se řítil ke cateringu, kde dlouhé stoly zely

prázdnotou. To bylo rozčarování, leč s

Boženkou jsme se nesmírně pobavily a od té doby se setkáváme. Je

tam jakási stejná krevní skupina a stejská se nám oběma, když se delší čas nevidíme pro zaneprázdněnost.

Při různém natáčení jsem se dostala do blízkosti herců, zpěváků, moderátorů a tam se pozná, kdo jak se

chová. Někdo zaleze do autobusu a vylejzá na scénu jen při samém natáčení, někdo rypák nahoru, jiný se jde

pobavit i s

komparsem. Nemám ráda komparsisty, kteří se chtějí fotit se známými lidmi, aby se pak mohli

chlubit.

Některým hercům to evidentně vadí a to bych se asi propadla. Zajímavé zážitky mám v

hlavě a nemusím se

nikde ukazovat, jak jsem stála vedle nějakého herce našeho, nebo cizího. Možná by byl výjimkou Banderas

a to si ani tak nejsem jistá. Ani bych se s

ním nedomluvila… Při natáčení mám ráda bezvadnou společnost a

teplé počasí. Nejvíc teploučka jsem si užila v

létě při reklamě na Vodafon. Točilo se celý den na Strahově,

na stadionu Rošického. Seděli jsme na tribunách, mávali vlajkami, řvali a oceňovali výkony sportovců.

Teploměr se šplhal ke čtyřicítce, výheň obrovská, nikde ani náznak stínu a co půl hodiny jsme dostávali

láhev s

dobrou vodou.

Kompars padal jako švestky, ale tam jsem si prohřála staré kosti dokonale a bylo to i lépe placeno. Když

skončilo natáčení, zatáhla se obloha a než jsme došli na autobus tak přišla buřina. Nikdo s

tím nepočítal,

všichni tedy bez deštníků ale všichni rádi zmokli. Ten déšť byl nesmírný balzám na spálené tělo.

A jako protiklad největší zima byla na natáčení v

Průhonicích, zase nějaká stupidní reklama na Bingo. Sto

padesát bab v

koktejlových šatičkách, ozdobených co nejvíce blýskavou bižuterií. Točilo se v

noci. Přiletělo

UFO a my ve tmě ve vysoké mokré trávě s

vyfasovanýma baterkama se šly na to UFO podívat. Vlhko,

nevlídno, mokro, zima, tam nás zase pořád napájeli horkým čajem z

várnic, které neustále doplňovali.

Takový náhončí mezi štábem a komparsem byl jakýsi Jugoslávec, který měl neuvěřitelnou sloní paměť a

všechny nás znal podle jména. Něco neuvěřitelného a nikdy se nespletl. Z

výšky si na nás zašajnil

světlometem a zařval:“Vlaďka dva kroky doleva“! Já se v

té tmě otáčím a on haleká znovu:“Vladimíro

neotáčej se, to platí na tebe a prosím dva kroky doleva“. Svážel nás autobus do civilizace k

metru, které

stejně ještě nejezdilo, ale tenhle Jugoslávec se nabídnul, že mě odveze domů, že sám bydlí na Vinohradech.

Nesmírně jsem to uvítala a cestou jsme si i pěkně popovídali. Ráda jsem dala horkou sprchu a vlezla do

postele, zatím co ostatní ještě tou dobou čekali až začne jezdit první metro.

Ráda točím s

šikmookým štábem. Ať už jsou to Japonci, nebo Korejci. Jsou maximálně pracovití, nemají

zbytečné prostoje, práce odsejpá, jsou vděční komparsu, za všechno děkují, na cateringu nešetří a i slušně

zaplatí. Při takovém jednom natáčení jsem se seznámila s

vietnamskou manželskou dvojicí. Taky to byla

shodou okolností noční, taky se skončilo dříve a nic nejezdilo. Hledat složitě noční autobusy se mě nechtělo

a najednou se manželé nabídli, že mají na parkovišti auto a že mě odvezou domů. Ve čtyři ráno mě vysadili

v

Sevastopolské. Nádhera!

Takové věci nejdou předem naplánovat, to se všechno vyvrbí během natáčení. Slovo dá slovo, nikomu se do

auta necpu, ale když se někdo nabídne, ráda té služby využiji.

66

D

obré natáčení je taky v

létě, když se ale vše situuje do zimy a pokud možno i s

umělým nafoukaným

sněhem. Pořád lepší, než v

zimním období točit reklamu na plavky.

Zažila jsem už několik takových natáčení, ale nejlepší bylo v

Kutné Hoře. Na náměstí sníh, stánky,

kádě plné kaprů, prostě vánoční atmosféra jako vyšitá. Z

nebe padaly mobilní telefony a my je jako chytali.

Dokonce jsme si mohli vzít domů živého kapra. Odmítla jsem. Přece nebudu vozit dříví do lesa a co by

tomu řekl můj rybář? A že jsme se trochu zapotili? Co na tom? Stálo to za to. Reklama na vánoce pak

proběhla v

pidisekundách.

Jednou večer mě volali z

Barrandovských ateliérů, že by potřebovali můj typ na reklamu Pantene. Vzápětí

volala kostymérka, zda mám sukňový tmavší kostým? Mám všechno. Ráno sraz u Smíchovského nádraží a

přijede pro mne auto. O.K. Auto přijelo do ateliéru, pan režisér si mne prohlédl a kroutil hlavou.

Byl to Američan polského původu. Přišla za mnou nešťastná kostymérka, že si pan režisér raději přeje,

abych měla černý kalhotový kostým s

bílou halenkou. Zda ho vlastním, ptala se. Jasně! Tak jsme zase

s

řidičem ve špičce jeli do Vršovic, kde jsem se převlékla a přijeli zpět, to už režisér jásal, že to teprve teď

bude to pravé ořechové.

Na plac přišla Američanka s

dlouhými vlasy, přijde k

ní amant, hrábne jí do vlasů a je okouzlen! Nojo

Pantene! A já měla za úkol je sledovat a závidět tu nevšední krásu Pantene. Hodně reklam se natáčí u nás,

ale pouští se pak někde ve světě. Myslím, že bych záviděla i v

tom tmavě zeleném kostýmu, ale režisér má

jiné oči. Po skončení se,se mnou přišel rozloučit a poděkovat.

Každou chvíli přichází SMS během dne i někdy těsně před půlnocí, že by mohli dát k

dispozici mé

fotografie na to a to, zda souhlasím a budu mít v

určený termín i čas.

Podívám se do diáře a když to jen trochu vychází, tak na to kývnu. Ne vždy to vyjde, ale nezoufám,

neobcházím agentury, netelefonuji, aby mne někam obsadili. Je mě to proti srsti. Když něco vyjde, jsem

ráda, ale v

opačném případě mě to skutečně nevadí a vždy najdu náhradní řešení a nikterak se nenudím.

Jsem zaregistrovaná v

několika agenturách, jiné nové už nevyhledávám, už tak bych musela ten čas

nafouknout.

Při zaregistrování se vyplňuje podrobný dotazník. Chtějí vědět všechno. Míry, váha, výška, tetování, barva

očí, vlasů, zájmy, jazyky, pohybové schopnosti, sportovní výsledky, zkušenosti v

reklamě a modelingu atd.

Vždycky jsem na závěr napsala, že dosud se nepomočuji. A je na nich, jak dalece mají smysl pro humor.

Když se konečně nachýlil den „D“ a já byla poslední den v

práci, procházela jsem branou s

náručí plnou

kytek a absolutně bez nostalgie. Někteří obyvatelé i zaměstnanci mně přesvědčovali, abych ještě zůstala,

tvářili se, že mě mají rádi, ale kdepak, bylo to silnější! S

některými jsme si pobrečeli, ale ta vidina, že si

konečně můžu dělat co chci, že už nebudu dělat měsíc co měsíc výplaty zaměstnancům, nemusím honit

termíny, kdy jaký nesmyslný canc musí být včas na Magistrátu, na Hygieně či na Ministerstvu.

Nemusím už řešit různé stupidní požadavky hamižných příbuzných, usměrňovat vášně a vyhrocené

mezilidské vztahy na stanicích. Byla jsem vnitřně vyrovnaná a pyšná na sebe, že jsem se už nenechala

zviklat. Nevěděla co chci, ale za to věděla co nechci. Nedošlo mně, že finance budou tristní.

Začala jsem zase po letech malovat, ale nabylo to z

dlouhé chvíle, byl to spíš letitý půst. Dříve nebyl čas, ani

nálada, s

nemocným Honzou to dost dobře nešlo. Začala jsem s

větším gruntováním, vyhazovala nepotřebné

věci, které se lety nahromadily. Rozešité věci jsem buď došila, nebo zlikvidovala a hřála mě představa, že

nakoupím zásoby na zimu, přežiju ji doma v

teple a na jaře zas vylezu. Jenže ono je všechno jinak. Nejen že

vylejzám, ale dokonce sedám v

tom marastu do auta a jezdím za výdělkem. Jezdím nerada a se strachem,

šílenců jezdí víc a víc, ale když dojedu na místo určení, spadne mě kámen ze srdce.

Ona taková ranní procházka se Žandou v

zasněženém lese, kde si děláme první stopy má taky něco do sebe.

Zimu jsem neměla nikdy v

oblibě, sice jsem chodila bruslit a byla párkrát na horách, leč nevidím v

tom

žádnou seberealizaci.

Plácnout sebou u moře, kdy se vzduch tetelí vedrem, to je jiný kafe! I rozpálené ulice mají své kouzlo a

nemusí to být ani u vody.Takových dní je v

roce vskutku málo, tak se snažím co nejvíc načerpat paprsky.

Zřejmě jsem byla v

minulém životě ještěrka. Čím větší vedro, tím víc mám energie.

67

K

dyž všichni vzdychají a mouchy padají vedrem, já nadělám nejvíc práce. Práci přizpůsobím

podmínkám. Jak je parno, vezmu na Žernovce plavky a jdu mýt okna kolem baráku. Co na tom, že

ze mne stříká pot? Pak se v

baráku osprchuji a hup do bazénu, který je kolem dokola prosklený a

svítí slunce i do vody, z

které je nádherný pohled do rozkvetlé zahrady.

Když prší a déšť bubnuje na střešní okna v

mansardě, podlaha je teplá, vytápěná pod povrchem, v

krbu

praskají polena a na baru leží tisícovka, kterou nikdy nevezmu dřív. Až při odchodu, když mám všechno

hotovo.

Babča vždycky měla u postele nějaký krém a mazala si důkladně nohy. Tehdy jsem si říkala, že je dobře,

když tak o sebe pečuje. Dneska sama poznávám, že to nebyl žádný rozmar, nebo cílená péče, ale nutnost.

Dělám to taky, i když ne tak pravidelně. Stárnoucí kůže je suchá a tak usedám a vtírám krém do chlupů, na

kterých jsem si vždycky zakládala. Pořádnou srst jsem měla vždycky a dá se říct, že jsem na ni balila i

chlapy. To nebylo jako dneska, kde jsou v

každé koupelně různá holítka a odchlupovací papírky.

Celosvětový trend je oholit každý chlup. Jednou to narostlo, tak to má zůstat. Líbí se mně, když je znát, že

chlap pochází z

opice. Mít v

posteli vyholeného lesklého chlapa, připadala bych si, že spím s

úhořem fuj!

Bezděky jsem si vzpomněla na Jelena, který je takovým úhořem. Volal v

týdnu, že půjde na operaci

s

vyhřezlou ploténkou a chtěl se mnou prodiskutovat lékařské zprávy, které se mu zatím nahromadily. Hodil

klíče z

okna, já vcházím k

němu do bytu a co nevidím? Jelen ve vytahaném obstarožním pyžamu, čerstvě

vyholená lebka jak po chemoterapii a dokonce byl bez zubů! Mimoděk jsem vzpomněla na dobu, kdy

zemřel Honza a Jelen mě držel nad vodou, jezdili jsme na výlety, vyvařoval a my k

němu se Žandou

chodily.

Jednou prohlásil, že k

vršovické bohyni si nikdy nic nedovolí, aby ji neztratil, ale přeci jenom, když budu

chtít, abych dala impulz! Bože! Kdyby byl jediný chlap na světě, tak by k

žádnému impulzu nemohlo dojít.

Mrňavý, vyholený, s

panděrem, ukecaný, hlučný, leč zábavný a mě v

té době dost pomohl. Jezdili jsme

spolu na hrobeček, k

Toničce na chalupu, na výlety a vždycky jsme se někde zastavili na pohár.

Kdysi jezdil po Evropě s

nákladními auty a rozvážel zboží. Mám ráda dobré řidiče, kteří se vyznají v

každé

situaci, jsou vesměs společenští a není s

nimi nuda. Stále si vykáme, občas zatelefonuje někdy jen tak

prohodíme pár slov, jindy se ozve, že chce půjčit peníze, které vždycky vrátí. Poslední dobou ale stále víc a

víc mluví o chorobách. Je toho plný a myslí si, že se musí svěřovat bývalé zdravotní sestře.

Taky jsem mu chodila dělat převazy a píchat injekce. Věřím ale, že kdybych mu zavolala o půlnoci, že něco

potřebuju já, že by určitě pomohl. Je dobré mít okolo sebe takové lidi v

záloze. Jako kamaráda ho mám ráda,

ale impulz? To rozhodně v

žádném případě!

A zase středa a Louňovice…Gary v

Singapuru, Eva odvážela Veroniku do školy, Natálka si mě chce užít,

odveze ji tedy později do školky. Jsem ráda a nic nenamítám. Odvedla jsem Žanetku do patra, odložila tašku

a šla dolů za Natálkou. Sotva za Evou a Verčou zaklaply dveře, společný čas teď patřil jen nám dvěma. Ptala

se, zda si pamatuju, jaké sny se mě zdály, když mě bylo šest let? Trochu přemýšlím a říkám, že určitě nějaké

zlé sny byly, ale s

odstupem času detaily vymizely. Lehly jsme spolu v

jejím pokojíčku na obrovský kulatý

polštář v

průměru asi metr a půl na zem, ona se mě schoulila do náruče a jala se vypravovat svůj

hrůzostrašný sen, z

kterého se před pár minutami probudila.

Přitom se mě držela jako klíště. Honil ji vysoký pták s

velkým zobákem a s

dlouhýma oranžovýma nohama,

ze zadu ji chytil za vlasy a chtěl škrtit. S

hrůzou se probudila, posadila na posteli, budila mámu, která ovšem

nebyla k

vzbuzení, tak si poplakala a zase usnula. Bylo na ní vidět, jak se snaží si ten sen vybavit a náhle

přejde do reality a pokračuje:“Tak jsem si Vlaďko myslela, že bychom spolu přemluvily mámu, že bych

nešla do školky a pomáhala ti tady třeba třídit ponožky…jak to vidíš ty“?

Říkám, že to pravděpodobně neprojde, ale Natálka nereaguje a hned pokračuje, že táta není doma, máma jde

večer do divadla a holky mají spát u kamarádek. Proč by Natálka nemohla spát u nás, když jsem taky její

kamarádka. Zahřálo to u srdce, ale vím dopředu, že ani tohle neprojde.

Aby nebyla zas až tak moc zklamaná, říkám, že doma nemám nic k

jídlu. Vůbec ji to nerozhodí, prý se nějak

odbudem…Je to pro mne obrovská pocta, že u toho bezelstného prcka vyhrávám na celé čáře. Eva vchází do

dveří a Natálka haleká, že něco s

Vlaďkou vymyslely. Ta to sice mezi dveřmi vyslechla, ale myšlenkami je

úplně jinde, na druhý den dělá zkoušku ze sociologie, tak ten výmysl zavrhla hned v

prvopočátku.

68

P

rý až někdy jindy. A bylo vymalováno!

Natálka byla jen pár minut smutná, že nevyšel plán, ale já jí slíbila, že to určitě zas někdy vyjde,

pomohla jsem s

oblečením, učesala a ona odhopkovala do školky.

Eva se pak zavřela se sociologií do pracovny a já řádila po baráku. Pak jsme si udělaly přestávku a šly na

terasu na kávu a jakýsi vynikající americký čokoládový dort.

Odpoledne Eva přivezla Natálku ze školky, já byla v

zadní místnosti a povlékala postele. Čekám, ale to dítě

za mnou nepřišlo! Myslela jsem, že se zlobí, protože jsem se ráno málo přimlouvala. Pak přišla, klepe si na

čelo a povídá, že za mnou nemohla přijít hned, protože už by hlady nedošla a musela to tedy vzít přes

lednici.

Žanetka mě ten den pěkně vyplašila. Šla jsem se za ní během dopoledne podívat a já ji nikde nenašla. Všude

hledala, volala a nakonec jsem ji našla v

sauně na horním patře ležela rozpláclá na osušce. Evidentně měla

radost, že jsem ji našla až po dlouhé době. Škoda, že jsem neměla při ruce foťák!

Kozoroh a astrologie…

J

emný zdrženlivý člověk vyšší postavy s

utajenou krásou.To je Kozoroh!

Na první pohled vypadá nepřístupně, odtažitě až chladně. Nedejte se mýlit, v

jeho těle dřímá horké

srdce plné vášně.

Jeho šarm Vás na první pohled neoslepí, ale proniknete

–

li Kozorohovi pod kůži, zjistíte, že je jedním

z

nejzajímavějších znamení zvěrokruhu.

Je pedantický, přesný, samostatný a iniciativní. Je ze všech nepraktičtější a nejpohotovější. Jste

–

li v

louži,

pomůže Kozoroh jasně, prakticky a účinně.

Kozoroh velmi dobře zná cenu úspěchu, ví, že ke štěstí je cesta dlážděná potem a krví. Klíčem k

tomu, jak

se dokonale prosadit, je podle Kozoroha plánování. Jsou to stratégové, kteří chtějí vnést strukturu a systém

do všech aspektů svého života. Disciplína je jejich přirozeným kladem. Svou velkou pílí, ctižádostí a

neúnavnou prací postupně dosahují velkých úspěchů. Alespoň tak jim to prorokuje klasická astrologie.

Jejich život provází málo příznivých náhod, o své štěstí se musí zasloužit. Též je jim prorokován nesoulad

v

manželství. Štěstí potkávají až ve druhém manželství.

Ke stáří dosahují klidu a vyrovnání. Milují samotu a nesnáší hloupé lidi. Jsou pracovití, mají skvělý

organizační talent a smysl pro detail.

Jsou vytrvalí a nikdy nepodléhají depresím. Nikdy po úspěchu nezačnou být samolibí. Kozoroh zdolá vrchol

hory, rozhlédne se a začne zase stoupat na další vrcholek. Vypadá to, že jsou dokonalí, ale jen my ostatní

však víme, že jsou nesnesitelní, ale mají okamžiky, pro které se vyplatí s

nimi žít!

Konečně po roce jsem se objednala na pravidelnou preventivní prohlídku na gynekologii. Doktora

Rákosníka znám dlouho, chodím k

němu snad třicet let, protože nastoupil do Palacké hned po Dr Horové,

která bydlela v

Navrátilce.

Bylo ten den poměrně vedro, já měla na sobě letní šaty. V

kabince jsem odložila kalhotky, otočím se

směrem ke dveřím a čtu: Do ordinace vstupujte pouze v

kalhotkách, nebo v

sukni bez kalhotek! V

tom mně

sestra vyzývá, abych vstoupila.

Pootevřela jsem dveře do ordinace, strčila hlavu a říkám, že nevím, zda mohu vstoupit. Nemám ani

kalhotky, ani sukni, mám jenom šatičky. Dr Rákosník se smál, že mě domů nepošle, ať jdu i v

těch šatech.

Jak už jsem řekla, známe se dlouho, měl svého tatínka v

domově důchodců, docházel za ním často a párkrát

byl dokonce i u nás na kafi. Žandě vždycky přinesl pytel piškotů, čímž si u mne náramně šplhl. Probrali

jsme i politickou situaci, pak mne vyšetřil a já seskakujíce ze stolu se ptám co jsem dlužna? Podotkla jsem,

že před týdnem jsem se vysypala u zubaře, tak mě toho moc nezbývá. Líná huba, holé neštěstí! Zřejmě jsem

zaplakala na tom správném hrobě a pan doktor řekl, že ze známosti nemusím platit nic. Zajásala,

poděkovala, rozloučila, oblékla a zase bude na rok pokoj.

69

P

o doktorech nechodím, nebaví mě to a bohatě stačí jednou za rok absolvovat gyndu, mamografii, oční

a zubaře. I tak je toho dost. Oči se horší, ale jinak si všude libují, jak mám všechno v

pořádku. Těší to

samozřejmě i mne!!!

Ono ale když něco je, dá se zvyknout jak na pobyty v

nemocnici, tak na časté kontroly. S

Honzou jsem si

toho všeho užila až do aleluja.

Krátce po svatbě jsme ještě dodělávali byt a jemu se špatně dýchalo. Byla zima, přičítal to jakési skryté

chřipce. Nic nepomáhalo a stav se zhoršoval. Honza tedy zašel k

obvodní doktorce, která si s

ním nevěděla

rady a ptá se:“ Kouříte?“ A Honza při pohledu na její plný popelník na stole pronesl:“ No tak jako Vy

rozhodně ne.

Jí to naštvalo a řekla, že neví co s

ním. Honza se nenechal jen tak odbýt a řekl, že by ho snad aspoň mohla

poslat na EKG. Když jí poradil, vypsala žádanku a poslala. Jenže z

EKG ho rovnou vezli do Obloukové, kde

byla nemocnice pochybné pověsti.

Dneska je z

toho prvotřídní eldéenka. Jak jsem se to dozvěděla, hned letěla za ním a mluvila s

ošetřujícím

lékařem Dr Ivo Joklem. Řekl, že tuší, že se domnívá, že by mohlo jít….lezlo to z

něho jak z

chlupaté deky.

Mluvil o dilatační kardiomyopathii. Je to nemoc, o jejímž původu se v

té době zas až tak moc nevědělo.

Přechozené anginy, stres, alkohol. To první přecházel, toho druhého si v

Benzině užil dost, ale alkohol? Ten

nepřicházel v

úvahu. Napil se, ale vzhledem k

tomu, že dříve sportoval, tak tomu alkoholu moc nedal. Uměl

se napít až po závodech, zvlášť, které vyhrával. Jezdil silnici na dvěstěpadesátkách a úspěchy měl. Dotáhl to

na mistra republiky. Se Svazarmem byl ale věčně na kordy pro jeho nevymáchanou hubu.

Ale abych se vrátila k

tomu osrdí. Dr Jokl objednal Honzu na sonografii do Vinohradské nemocnice. V

té

době nic takového nebylo a sono vlastnila ještě kromě Vinohradské Ústřední vojenská nemocnice. Sono

potvrdilo Joklovu předtuchu, ale já tomu věřit nechtěla a zařídila kontrolní sono ve Střešovicích.

Jednoznačně byla diagnoza potvrzena. Ale co dál?

Profesor Vidimský mě řekl, že by to chtělo transplantaci, ale oni ty možnosti nemají, abych si to nějak

zařídila. Bože, teď když si na to zpětně vzpomenu! Nejprve jsme se potřebovali dostat na IKEM. Ale jak?

Neznámého pacienta a bez doporučení? To se s

námi nikdo nebude bavit!

Na hematologii dělal v

té době primáře Dr Horák, který mě na zdrávce učil internu. Objednala jsem se

k

němu a když jsem vešla do pracovny, říkám, že nevím, zda mě ještě pozná, že jsem nechodila na srazy. On

mě šel vřele přivítat se slovy:“ Bože, Vlaďka Pichrtová! To mě vzal vítr z

plachet. Řekla jsem mu jaký mám

problém a on hned přede mnou zavolal na IKEM a už bylo vyhráno.

Několikrát tam byl Honza hospitalizován a prošel si všemi vyšetřeními, aby zjistili jak na tom je a zda ho

vůbec můžou zařadit do transplantačního programu.

Abych byla co nejvíc s

ním, tak jsem to vždycky nějak zařídila v

práci a já si Honzu sama vozila mezi

pavilony a vyšetření jsem absolvovala s

ním. Zásadně jsem chodila v

sesterském a doktoři přede mnou ani

před ním nic neskrývali. Honza byl hrdina každým coulem, nikdy neskuhral, ale poslední dny před

očekávanou transplantací jsem už myslela na nejhorší. Denně jsem mu na noc píchala do žíly Syntophyllin,

aby se aspoň trochu vyspal. Jednou jsem si ho vzala na víkend domů, v

neděli jsme povečeřeli kuře a večer

volá Dr Gebauerová, že už můžu Honzu přivézt, vrtulník s

dárcem je na cestě.

V

tu chvíli se mě zastavilo moje srdce v

krku. Vůbec si nepamatuju jak jsem ho tam odvezla, kde jsem

zaparkovala, jak jsem zase odjela domů…po tu dobu mám okno jak výkladní skříň. Byla jsem na to sama,

jen se Žandou číslo jedna. Nechtěla jsem to ani zavolat babče, abych ji nestresovala. Nespala jsem celou

noc, ve čtyři ráno mě volala sestra, že už je po operaci a odvezli ho na pokoj.

Já ráno uřvaná do práce a vrchní mě poslala domů, že tam stejně nebudu nic platná. Jela jsem na Karlovo

náměstí, hned vedle mléčného baru byl vyhlášený krám, kde měli dárkové balíčky, dárkové koše a na přání

zhotovili to, co si zákazník přál. Obrovský dárkový koš mě dali do pytle, abych to mohla odvézt tramvají,

byla jsem bez auta. Přijela jsem s

tím balíkem za profesorem Kočandrlem a jala se mu to cpát.

Řekl, že to dáme sálovým sestrám, že si vezme jenom láhev něčeho dobrého, ale až bude Honza opouštět

špitál. Prý abych šla za sestrami, ony mě obléknou a my se spolu půjdeme za Honzou podívat, že by už mohl

být probraný z

narkózy.

70

V

ešli jsme tedy do místnosti, kde postel byla v

prostoru, Honza ležel na zádech, dosud zaintubován a

kolem něj samé hadičky a pípající přístroje. Vzala jsem ho za ruku, probíral se a chtěl odstranit

intubaci. Kočandrle ho zachránil, zbavil ho té šílenosti a první slova byla, zda nesu něco k

jídlu?!

Nejprve mu přinesli plzeňské pivo, to dávali každému po transplantaci. S

chutí se napil a já mu dala

broskvový kompot, který jsme vyndali z

toho dárkového koše. Už to dopoledne seděl v

křesle napojen na

přístroje a s

brýlemi na očích si četl knížku.

Byla jsem na něj strašně pyšná, když ho všichni chválili, jak to statečně bere. Jedna doktorka prohlásila, že

pan Beran je biologický zázrak. Měla pravdu, velmi statečně nesl svůj úděl a transplantací to nekončilo. Pak

ještě následovala operace žlučníku, prostaty, kýly, kterou si vysmál v

oblasti šití kolem sterna a v

roce

devadesát tři mu přišli na nádor na ledvině. Konzultovala jsem to s

Kočandrlem, který už ve špitále nedělal a

on mu zařídil toho nejlepšího operatéra, primáře Vomáčku. Když už byl Honza po transplantaci na

normálním pokoji, chodilo se za ním v

empíru a s

rouškou na hubě.

Chtěl vidět mermomocí Žandu a já mu chtěla vyhovět. Vzala jsem ji do auta a když jsme projížděly bránou

nemocnice, řekla jsem jí, aby se schovala. V

tu ránu ležela na zemi za sedačkami, aby nebyla vidět. To byl

inteligent! To se jen tak u psa nevidí. Šla jsem za sestrou, že si vezmu Honzu jen na chvíli před pavilon. Ona

souhlasila. Přišli jsme s

Honzou do auta a ona měla obrovskou radost, však všechno prožívala se mnou.

Vůbec na něj neskákala, oba byli šťastní, že se po tak dlouhé době zase vidí. On se s

ní pomazlil, já ho

odvedla zase zpět na pokoj. Canisterapie pomohla a já si Honzu odvážela a ještě neuplynul ani měsíc po

operaci srdce. Měl sníženou imunitu a musel se vyvarovat jakéhokoli nachlazení a chřipek. Den před

Honzovi byl transplantován jeden Slovák, Pepík Haviar. Děsně si spolu rozuměli a dokonce jsem je jednou

oba ukradla z

oddělení a odvezla si je domů v

županech na knedlo vepřo zelo. Po obědě jsem je odvezla zpět

a vůbec nikdo to nezaregistroval. Oba na to pak rádi vzpomínali.

Byli ve styku, volali si, psali maily a dokonce jsme za Haviarem jeli na dovolenou.

Bylo to v

září 2004 a v

listopadu Honza zemřel. Haviar žije dosud a jsem s

ním ve spojení už jenom já. Je na

tom celkem dobře, do Prahy už nejezdí, co se rozdělila republika, starají se o Slováky v

Bratislavě. Buď píše

dopisy, nebo maily, párkrát i zavolal. Je už dědeček a to by Honzu nejvíc pobavilo.

Na hrobě u Marie jsem nebyla aspoň dva roky. Jeli jsme s

Myslivcem na ryby směr Líšno, Slapy, Rabyně.

Jelo se přes Netvořice, kde měli Kavanovi chatu a my u nich byli velmi často. Za Netvořicemi je Vysoký

Újezd, kde je kostel s

přilehlým hřbitůvkem, kde je Marie pochovaná. Při zpáteční cestě jsem se na hrobečku

zastavila. Byl už večer, po silném dešti a šílené bouřce. Hřbitov je otevřen pořád a mně udivilo, že je na

parkovišti poměrně dost aut. Vzala jsem z

auta malovanou sklenici, do které jsem dala svíčku a otevřela

vrzající těžká vrata. V

kostele byla právě mše a ovečky seděly v

lavicích. Do kostela jsem nešla, měla jsem

kraťasy a byla promoklá a špinavá.

Zamířila jsem rovnou k

hrobu, který je nedaleko vstupní brány. Žasla jsem nad tou nádherou. Před žulovým

náhrobkem byl obrovský trs levandulí, které mně vehnaly slzy do očí. Rázem jsem si vzpomněla, jak Marie

byla přímo posedlá levandulí a z

každé dovolené, ať ze Španělska, nebo z

Francie vozila obrovské kytice.

V

Žuku na zpáteční cestě se nad námi vždycky houpaly.

Ale ta atmosféra! Liduprázdný venkovský hřbitov, vsakující se voda po dešti, vlhký ale teplý vzduch, den na

rozhraní s

večerem, taková hodina psů a vlků. A do toho ticha pohled na rozsochatý keř aspoň metr vysoké

rozkvetlé levandule, jejíž květy byly plné včel a čmeláků. V

tom hrobovém tichu se rozléhalo po hřbitově

hlasité bzučení. Levandule jako by se celá hýbala při tom čmeláčím hemžení. Působilo to blahodárně na

moji duši i city. Vyvolalo to ve mně vzpomínky na společně prožité dovolené s

Marií a Honzou.

Nejvíc jsem se pozastavila nad přilepenou malovanou dřevěnou beruškou, kterou jsem dala na náhrobní

kámen těsně po pohřbu. Po devíti letech je sice beruška už téměř bílá a bez teček, leč stále přilepená.

Od hrobu jsem odcházela sice ubrečená, ale blažená a spokojená, že hrob vypadá tak nádherně a že venku

před branou na mě čeká milující Myslivec se Žandou. Cestou domů mě nebylo dvakrát do řeči, vzpomínky

se příliš vracely, ale o Marii se v

průběhu psaní ještě zmíním v

ucelenější formě.

Nechci, aby v

mém povídání a vzpomínání byl nějaký větší smutný celek. Proto je to tak proházené, smutné

s

veselým, jako samotný život.

71

T

eď je na čase zmínit se trochu víc o cestování. V

době největší totality se hodně jezdilo do NDR,

Německé demokratické republiky, což byla ta půlka Německa, s

kterou jsme mohli kamarádit. Druhá

část Německa byla spolková, která se vyznačovala imperialistickými živly, s

kterými nebylo radno

se jakkoli stýkat.

Proto jsem tenkrát nemohla za Katkou ani za nic! Zájezdy do NDR pořádaly různé podniky, já tam jezdila

ráda a často. K

vidění bylo něco jiného než u nás, bylo lacino a hlavně ceny se mě dobře počítaly.

Východoněmecká marka s

kružítkem byla naše tři koruny. Měli laciné boty echt Leder, nádherné umělé

hmoty různých barev. Každá ženská si vybrala barvu a tou si zařídila celou kuchyni. Od džbánů, misek,

umyvadel,cedníků přes trychtýře, příbory až po koupelnové skříňky, které máme dosud. U nás nic takového

nebylo.

Jezdila jsem s

důchoďákem, ale i sólo, často s

Hankou Havlíkovou, s

kterou jsem se seznámila v

lázních. Ta

tenkrát dělala v

Autoturistu, měla známosti, znala se i s

celníky a to byly úžasné dovolené.

Dvě tři noci jsme přespaly v

hotelu, zašly do sauny, zaplavat si, na prohlídku města jsme měly dostatek času,

ale co bylo zvlášť senzační, bylo to, že ona tam tenkrát postupně zakoupila celý cibulový servis. Předem

zjistila kdy který celník má službu a nikdy nikdo nás na hranicích neobtěžoval. Já si při jedné takové

dovolené s

klidem zakoupila dvoje troje kozačky a nepočítaně párů bot. Samozřejmě z

každé návštěvy NDR

jsem přivezla dvě štangle métského salámu.

Nebyla to jenom nákupní horečka, ale byly jsme i v

muzeích, v

galerii, zašly jsme tedy i za kulturou.

Jednou jsem do Drážďan letěla za holkou, s

kterou jsem se poznala v

Polsku a ona mě pozvala. Cena letenky

byla v

té době směšná.

Když jsem byla s

Mirkem, jezdili jsme pravidelně rok co rok do Jugoslávie. Jen jednou jsme letěli do

Titogradu, jinak to byly cesty autobusem. Když jsme jeli po prvé, ptal se Tomáš kdy už budou konečně ty

moře?! Byly mu tři roky a cestování v

autobusu čtyřiadvacet hodin bylo náročné pro dospělé, ne ale pro

Tomáše.

Buď pozoroval ujíždějící krajinu, nebo mě pospával na klíně, ale jinak bavil všechny sedící okolo nás.

Nejprve plaval s

dvěma nafouknutými rukávky, pak jen s

jedním a jak se přetáčel pod vodou, vypadal jako

leklá ryba, kterou nadnášejí vlny. Po prvním splývání přišel vodě na chuť a do nekonečna piloval jak

splývání, tak se snažil skloubit tempa. Z

počátku si pletl ruce a nohy. Nechtěl ani z

moře ven a záda měl

opálená do černá, jen čuma byla bílá. Nevydržel ležet.

Za těch třináct let jsem dokonale poznala pobřeží Jugoslávie, od severu k

jihu. Dělali jsme výlety do

nejrůznějších známých i méně známých měst, ale i lodí na ostrovy.

Muselo se žádat o vycestování a nikdy do poslední chvíle nebylo jisté, zda přijde kladné vyřízení. Byl

omezený počet dinárů, cifra byla zaznamenaná v

pasu a bylo toho neskutečně málo, že bychom si nemohli

pomalu koupit ani zmrzlinu ve slastičarně.

Tak jsem vždycky sehnala marky, složitě dělala ruličky a zašívala do menstruačních vložek. Ty byly silné a

papírová rulička se zavrtala do vrstev buničiny. Okraje vložky jsem slepila k

sobě a prošila mým vlasem,

aby to nebylo znatelné. Dnešní vložky s

křidýlkama by nebyly nic platné Marky by prosvítaly jak ruka

manželky z

nejznámějšího roentgenova snímku. Když jednou celníci vytáhli na hranicích z

celého autobusu

jenom mne, měla jsem ještě za podprsenkou nějaké marky. Při vstávání ze sedadla jsem je rychle dala

Tomášovi do zadní kapsy kalhot. Musela jsem vybalit můj krásně složený kufr a celníci profilcovali úplně

všechno, leč nic nenašli. Zřejmě byli zklamaní, tak mě zavedli do prostorné kanceláře, kde byl jen stůl, židle

a v

rohu místnosti obrovský fíkus. Ani po tolika letech se na to nedá zapomenout!

Komisní slovenská celnice v

tesilové uniformě si sedla za stůl, opřela bradu o ruku a pravila: „Zosvlečtě sa!

A všetko! Třeba byla lesba a kochala se, nevím. Já ji ale předvedla takový striptýz, že na něj do smrti určitě

nezapomněla! Já se nesvlékala, já ty svršky odhazovala a myslím, že to byl striptýz profíka. Sice pokořená,

nasraná, plná beznaděje, ale divadlo to tedy bylo.

Když žádné peníze při svlékání nevypadly odnikud, tak ještě poručila, abych se otočila a předklonila. Ač

jsem ji neuspokojila, směla jsem se obléknout, vzít batožinu, dala mě pas do ruky a že můžu do autobusu.

72

C

estou po dlouhé chodbě jsem si aspoň zašla na záchod. Cestující

autobus nesměli opustit a už křížili

nohy. Jak jsem tak vláčela kufr z

celnice k

autobusu, při pohledu na něj jsem se musela usmát.

Přilepené nosy na oknech, lidé seděli ve vedru, měli zákaz opuštění autobusu, před sebou vidina

vytoužené dovolené a nějaká ženská je zdržuje! Čekali jen a jen na mně. Rozhodně jsem nebyla jediná,

kterému někdo z

rodiny emigroval. Snad to bylo na udání…Je ale pravda, že od té doby jakmile jsme se

blížili k

celnici, tak jsem to odnesla migrénou. Bohužel to bylo jak při cestě tam, tak i zpět.

Ubytování jsme si vyzkoušeli jak v

hotelu, tak v

soukromí. Obojí mělo svůj půvab, bylo dobré jídlo, víno při

jídle na stole, hodně ovoce a hlavně Jugoslávci měli Čechy rádi. Záměrně říkám Jugoslávci, tenkrát se nijak

nezdůrazňovalo, zda jde o Srba či Chorvata.

Téměř v

každém autě i autobusu byla fotografie Jozipha Broze Tita, který silou a mocí stmeloval celou zemi

a lidi ho milovali, protože se dokázal vzepřít Brežněvovi a Jugoslávie byla odlišná od ostatních lido demo

států.

Přírodní scenérie byly úchvatné, skaliska, pláže oblázkové, které nebyly nikterak na závadu, borové lesy,

moře rovné jako zrcadlo, někdy i vlny na kterých se dalo houpat. Hlavně se dala najít i mini plážička jen

pro dva.

Bílé hory a bílé i domečky, které pak majitelé mohli přistavovat a zvedat patra skrzeva cestovní ruch a

dostávali na to i dotace od státu.

Při mém dalším cestování s

Honzou jsem toho viděla dost, ale na Jugoslávské pobřeží se nedalo zapomenout

a vždycky vedlo.

Dnešní dovolená v

Chorvatsku mě už dávno neláká, protože po její válce už je všechno jinak. Pobřeží plné

rozeřvaných a nenažraných Čechů, všude draho a vůbec! Už není nic, co bývalo. Když jsme ale přijeli do

hotelu,sebrali nám pasy, aby je uložili v

hotelovém sejfu. Prý, abychom je neztratili. Houby neztratili!

Vedoucí zájezdu se chtěla posichrovat, aby jí někdo ze zájezdu neemigroval přes Terst do Itálie, měla by

z

toho polízanici a příště už by nejela.

Jenže, Eva i Katka mě posílaly do tamější banky peníze, to nikdo nevěděl, nikde se to nezaznamenávalo a

tudíž veškeré doklady z

převodu jsem vždy před zpáteční cestou vyhazovala, aby nebyl důkaz při eventuální

prohlídce.

Jenže já ten pas do banky potřebovala, tak jsem si vždy vyhlédla sympatického recepčního a když byl sám,

šla jsem ho o můj pas požádat. Oni samozřejmě věděli jak na tom jsme, byli vstřícní a šli nám na ruku.

Od Němců měli marky, od nás nic a přesto nás měli rádi. Tak to rok co rok vycházelo a nevím, co bych

dělala, kdyby mě pas nevydali a já musela peníze v

bance nechat?!

To byl pocit, když jsem vycházela z

banky do sluncem zalité ulice, v

tašce už dináry a mohlo se utrácet. V

té

době to vypadalo, že jiná místa na zeměkouli ani nepoznám, ale protože mě Jugoslávie učarovala, tak jsem

to neřešila.

K

jednačtyřicátým narozeninám jsem dostala od Honzy auto, starší ojetou Škodovku stodvacítku. Ještě před

tím mne učil jezdit, ale řidičák, podle babči vůdčí list jsem si dělala v

té nejméně vhodné době.

Byla jsem v

práci přesvědčena a více méně donucena znovu po letech zasednout do školních škamen.

Pomaturitní specializační studium jsem dělala v

Brně, v

Praze to bohužel nebylo. Učení náročné, dojíždění

do Brna, k

tomu učení pravidel silničního provozu a to jsem ještě docházela na angličtinu na Ministerstvo

práce a sociálních věcí.

Aby toho nebylo málo, tak v

té době jsme budovali byt. Úžasně plodné a náročné období a já se divím, že

jsem to přežila bez úhony i v

práci.Tak jsme domluvili první společnou dovolenou. Čedok měl slogan: za

hranice všedních dnů, s

Čedokem do světa! My si to upravili po svém. Za hranice všedních dnů, se Žukem

do světa. Zažádali jsme úřady o vycestování do Řecka a ono to vyšlo.

Vůbec jsem nevěděla, jak co připravit, Honza jen řekl, že mám mít všechno, co budeme potřebovat. On že

se postará o auto, náhradní díly, trasu, pojištění, prostě vše kolem auta a já budu mít na starosti to ostatní.

Začala jsem dělat v

pokoji různé hromádky a když viděl na té mé hromádce zlaté boty, skoro štítivě je vzal

do ruky, položil opodál a řekl, že zlaté boty opravdu potřebovat rozhodně nebudu.

73

N

achýlila se vytoužená dovolená a my vyrazili. Stále jel on a já myslela, že to tak zůstane. Vždyť

jsem měla ještě skoro mokrý řidičák. Vlastně měli jsme každý dva, protože Řecko vyžadovalo

především Mezinárodní řidičský průkaz.

Někde před Salzburkem zastavil a řekl, že se vystřídáme. Myslela jsem, že zešílel. Myslel to vážně, sedl si

na místo spolujezdce,mapu položil na klín a pravil:“ Máš řidičák? Máš“! A auto jako auto. Každý má

volant,pedály a šaltpáku. Neměl pravdu! Není auto jako auto. Tohle byla velká kráva, vysoko nad silnicí,

obrovský volant jako v

autobusu a já před tím těžkým, dlouhým a vysokým monstrem měla nesmírný

respekt. Nicméně jsem zasedla a pomalu jela. Když jsem zastavila na neosvětlené křižovatce, rozhlížela se a

stála déle, než je zdrávo, tak procedil mezi zuby proč čekám na auta, která se teprve vyrábějí.

Nebo se mě zdála silnice příliš úzká a já byla přesvědčená, že se tam nevejdu. Prý nemám mít strach, vejde

se tam cisterna i s

návěsem. Jen ať na to šlápnu a předjedu ty líné lemry. Neposlechla jsem.

Srdce mě tlouklo hrůzou a já počítala kilometry, kdy se už zase vystřídáme. Z

počátku vedle mě Honza seděl

a ostřížím zrakem všechno sledoval. Nikdy cestou nebylo puštěné rádio, abychom slyšeli jak přede motor.

Na rozdíl od něj mně předl pořád stejně, za to jeho ucho poznalo jakékoliv výkyvy.

Veškeré dovolené se Žukem byly víc než kouzelné. Nikdy jsme nestavěli v

žádném kempu, prostě kde se

nám líbilo, tam jsme se uhnízdili. Bylo to taky v

době, kdy policajti nenaháněli do kempů, jezdili kolem nás,

zdravili, někdy zastavili, prohodili pár slov a spíš byli zvědaví, jak vypadá vnitřek auta.

Karavanů tolik nejezdilo a tak bylo zvykem, že se potkávající karavanisti na silnicích zdravili. Troubili,

svítili, mávali. Na odpočívadlech si mezi sebou ukazovali interiéry, navzájem se vařila káva a blafalo

pomocí rukou.

Některé vnitřky aut byly přímo šílené, uprostřed vévodily plyšové klubovky, na oknech silonové záclony,

nebo těžké závěsy. My všude zastavovali v

karavancentrech a sbírali různá moudra, opisovali vychytávky,

abychom se pak opičili.

Když Honza udělal volant a šaltpáku z

olivového dřeva přivezené z

Mallorky, bylo to něco, co vskutku

nikdo neměl. I odborníci nad tím žasli.

Od roku osmdesát sedm do roku dva nula, nula šest mám popsané veškeré dovolené a po letech, když v

tom

pročítám, má to každopádně svůj půvab, připomenu si a vybaví se i neskutečné situace. Třeba když jsme jeli

v

lednu dvakrát po sobě za Evou a Honzou na Mallorku, všude sníh a led, cestou bylo vidět i zmrzlé

vodopády a my měli v

kabině auta minus deset stupňů. Cestou na Grossglockner dávali všichni na osobní

auta řetězy.My je měli taky pro strejčka Příhodu, ale vyjeli jsme jako téměř jediní bez řetězů! A to se Honza

dmul pýchou.

Nejdelší naše dovolená byla do Portugalska, kde jsme se v

Lisabonu sešli po třiadvaceti letech s

Evou a

Honzou. Jsou to všechno nezapomenutelné zážitky a já jsem za ně neskonale vděčná.

Všechny cesty byly zajímavé a nemusela to být zrovna cesta do Afriky přes Gibraltar. Jen o našem

společném cestování by mohla být samostatná kniha.

Někdy mám pocit,že nestihnu udělat to, co jsem si předsevzala. Ale zase při pohledu zpět mne vůbec

nemrzí, že mám za sebou tak přepestrý život. Někdo ho má sice ještě pestřejší, jiný ale neprožil ani desetinu

toho, co já.

V

životě hraje roli náhoda, osud, naturel, geny a nejrůznější setkání, které nejdou dopředu naplánovat.

Především by měl každý člověk vědět co chce, čeho chce v

životě dosáhnout. Ne vždycky jsem to věděla,

žila jsem bez cíle, ze dne na den, ani trochu ctižádostivá a ambiciózní. Nejvíc ze všeho jsem preferovala

partnerské vztahy a musím uznat, že vycházely! Nikdy nikdo mně nedal kvinde.

Jen jednou se to stalo, když mne opustil Honza a to jednou pro vždy. Říká se, že jednou všechno skončí, ale

zase něco začíná. A začalo!

Nevím, co to bylo za prozřetelnost, která mě nastrčila do cesty Myslivce, který mě Honzu nahradil. Oba

narozeni ve Vodnáři, diametrálně odlišní a přesto spoustu společného a v

sobě něco, co mě vyhovuje.

Plnohodnotně prožitý život byl od mých čtyřiceti a pak v

důchodu. Jsou to prakticky celá desetiletí, kdy

jsem s

jednou přestávkou prázdna po Honzovi byla šťastná, spokojená a maximálně vyrovnaná.

74

C

ítím se báječně, právě tak, jako jsem se cítila na našich cestách se Žukem. Teď by zřejmě mělo přijít

na řadu vyprávění o dovolených.

Na předešlých stránkách jsem se už zmínila, že první dovolená byla v

Řecku. Jeli jsme přes NDR,

NSR, Rakousko, Itálii a z

Brindisi trajektem do řeckého Patraje.Zpáteční cesta vedla přes přechod Evzoni do

Jugoslávie a Rakousko domů. V

roce 1987 se fasovaly v

bankách a různých Reisebüro bloky na benzin.

Celníci nás nepustili přes přechod Duderstadt a napsali nám poznámku do výjezdní doložky, což zavánělo

průšvihem na hranicích při zpáteční cestě. Šetřili jsme každou kapku benzinu a nechápali tu byrokratickou

mašinerii. Museli jsme si zajet hodný kus cesty. Kdybychom mohli jet podle našich plánů, byli bychom u

Katky už cirka za hodinu. Ale! Předpisy jsou předpisy, my byli nuceni se vrátit a přijet na přechod Wartha,

kde to bylo bez problémů.

Přes tři bezpečnostní pásma se konečně dostáváme z

východní hranice na západní. Pane ta změna!!!

Východní celníci by nás nejraději sežrali, západní se usmívají, nebuzerují, nechtějí po nás ani pasy a přejí

šťastnou cestu.

Konečně vytoužený večer v

Bad Gandersheimu a setkání s

Katkou a Petrem. Dvě noci jsme u nich přespali a

během dne nám chtěli všechno ukázat. Školu Katky, kde učila, vězení Petra, kde dělal kurátora, hřbitov, kde

je pochovaný kromě maminky Katky i jejich tříletý Rafael, prolezli jsme město, lázně, parky a restaurace.

Bylo nám u nich báječně, zůstali bychom klidně i déle, jenže nás tlačil čas a my museli pokračovat

v

naplánované cestě.

Odjíždíme od nich na Göttingen, je cítit guma, tak stavíme na parkovišti a Honza pod autem zjistil, že je

zničená levá zadní poloosa, je rozpadlé ložisko a z

kuliček je kaše. Cestou to byla první závada a já se

bláhově domnívala, že už nás nic nezaskočí…

Byl srpen, tudíž teplo, ale před námi se tyčil zasněžený Grossglockner. Nahoře v

horách bivakujeme, pod

námi mraky jako v

letadle a vůbec není vidět na cestu dolů.

Tam jsem si po prvé všimla, že Honza těžko dýchá. Šlo i o klidovou dušnost, která něvěstila nic dobrého.

Padla na mě úzkost ze všeho. Z

té mohutnosti, i z

toho, že bych měla eventuálně sjet sama dolů do

civilizace.

Okolo nás se rozhostilo hlasité ticho, v

noci nespím a pozoruju Honzu, jak dýchá a představuju si, že každou

chvíli budou kolem Žuka běhat vyjící vlci. Rychle jsem tu představu zavrhla a usnula.

Ráno bylo kouzelné, vrcholky hor zalité sluncem, modrá obloha, zvědavé krávy přišly až k

nám. Já je krmím

ztvrdlou houskou a jedna kráva dokonce olízla Honzovi z

tváře pěnu na holení. Ráno je oproti noci

v

naprosté pohodě, tak stoupáme ještě výš na Edelweisspitz, který je ve výšce 2579 metrů a já si v

krásném

horském krámku kupuji perleťové náušnice, které byly jako náhražka za strach z

předešlé noci.

Dalekohledem pozorujeme nejen horské sviště, ale i horolezce na štítech ve sněhu. Cesta dolů byla

nekonečná, klikatá, jelo se pořád na dvojku, samá zatáčka a nám praskla pravá zadní pneumatika. Byla to

v

těch horách rána jako z

děla a samozřejmě se to stalo v

tom nejméně příhodném místě.

A aby toho nebylo málo, začal nám vytékat benzín, neboť bylo čerstvě natankováno. Honza nahodil

montérky, já vyletěla s

trojúhelníkem, aby do nás za zatáčkou nějaký blb nenarazil. Rezerva v

cuku letu

namontována a my jeli do první autoopravny přezout gumu. Pro tyhle případy jsem měla karton plzeňského

piva a každý, když dostal pixlu, tak zajásal. Pokračujeme v

cestě a žasneme v

Cortině d´Ampezzo. Desítky

krámů, kde je k

mání jen a jen lyžařská výzbroj a výstroj. Směrem na Longarone stavíme u řeky, nikde

nikdo, panenská příroda, čistá voda, písek a my plaveme, jak nás Pánbůh stvořil.

Po očistě pokračujeme, před námi Venezia a konečně moře! Parkoviště vhodné na přespání jsme nenašli,

jedeme se tedy vyspat na letiště.

Procházíme letištní halou, prohlížíme vzlétající i přistávající letadla a žasneme, že desítky letadel jsou

neustále v

pohybu. Z

Ruzyně jsme znali něco jiného. Pár Tupolevů na ploše a jedno letadlo za hodinu ve

vzduchu. Cestou z

letiště do Žuka se chci ještě zastavit na WC, kde zažívám šok v

tom kapitalistickém

světě. Na dveřích vidím holčičku, chci je otevřít, ale jdou ztuha. Opřu se víc, dveře otevírám a nevěřím

vlastním očím. Na zemi v

chodbičce hned za dveřmi leží na zemi souložící dvojice.

75

N

echci je přeskakovat, vycouvám a suverénně vcházím do dveří s

chlapečkem. No a co? Střetávám

se s

vycházejícím Honzou a on se mě ptá, zda umím číst?! Bodejť bych neuměla, leč na správném

mě nebylo umožněno, hledám tedy nejbližší východisko. Jiný kraj, jiný mrav!

Ráno jsme jeli lodí po Grand kanálu na náměstí svatého Marka. Loď stála tři tisíce lir, ale zpáteční cestu

jsme neplatili, protože se nám podařilo vstoupit na palubu se skupinou Japonců. Blažilo nás každé ušetření

jakékoli měny.

Přišli jsme na parkoviště, já vzala kartičku, šla zaplatit, jen jsme se v

Žuku ještě jaksi zdrželi a při výjezdu

z

parkoviště nás nechtěla závora pustit.

Holt blbí a neznalí! Museli jsme hned po zaplacení odjet a to jsme neudělali. Šla jsem do kanceláře za

mladíkem a pomocí němčiny jsem si zahrála na mima a předvedla co se stalo a závora je neoblomná.

Asi jsem hovořila dost dobře italsky, mladík vše pochopil, smál se a vyšel směrem k

závoře. Vylezl na

rampu, otevřel budníček, s

něčím zašteloval, přístroj byl spokojen, dal pokyn závoře, ta se zdvihla a my

mohli projet. Zase nějaká ušetřená lira.

V

noci jsme zastavili v

Raveně, kde zemřel básník Dante. Před námi se vyloupla malinká osvětlená

cukrárnička, která byla celou noc otevřená a já po prvé v

životě viděla ve vaničkách vedle sebe čtyřicet osm

druhů zmrzliny. Bože! Ale teď kterou? U Honzy vždycky zvítězila citrónová, já hledala druhy, které u nás

nebyly k

mání a těch bylo hodně. Dala jsem si Malaga. Republiku San Marino jsem viděli z

Rimini v

noci

pěkně osvětlenou.

Je to v

podstatě kopec plný krámů, lákadel pro turisty, kde jsou úzké uličky a jezdí tam spíš motorky než

auta. Zaparkovali jsme dole u skály nikomu tak nepřekáželi, nikde nebylo místo k

zaparkování ani na

malinkého Smarta, natož pak na Žuka.

San Marino jsme si prošli, pokoukali, nakoupili a protože mají svoji měnu, na mincích, které vypadají jako

liry, ale je na nich vyraženo Republika di San Marino. Hned jsem si dala pár mincí stranou s

tím, že budu

mít náušnice jako raritu. Tu raritu mám dodnes v

podobě náramku, náušnic a San Marino visí i na krku.

Trochu ušlí, ale spokojení přicházíme k

přilepenému Žuku ke skále a vidíme za stěračem pokutu od místních

policajtů. Cifra čtyřicet tisíc lir nás nepotěšila. Co teď?

Honza měl v

těchto případech bleskové nápady. Jen řekl: Hlídej a eventuálně zabav policajta! Vlezl do Žuka

postranními dveřmi, nastartoval já k

němu skočila a my z

místa ujížděli co to dalo. Policajt se mohl upískat,

zvuk píšťalky se vzdaloval a my jen doufali, že se mezi sebou nedohodnou přes vysílačky.

Dopadlo to dobře a my s

perfektním pocitem zašli do krámu, kde si Honza za ušetřené liry koupil startovací

pistoli, která byla i na prasečí náboje.

V

noci bylo v

autě neskutečné množství komárů a nezabíral ani sprej. Museli jsme mít pod prostěradlem i

hlavu. Ráno bylo to prostěradlo celé krvavé od zabitých much a komárů. Na příště jsme uvažovali i o

moskytiéře. V

Riccione jsem zavzpomínala na babču, ráda tam jezdila s

dědečkem Andersem ještě dávno

před válkou.

Tam po prvé Honzu bolela ruka při plavání a to byla předzvěst blížící se kardiomyopatie, což nikdo z

nás

ještě nevěděl. Cestou vypadl sací ventil od benzinového čerpadla. Pro Honzu nic nebyl problém, ale mě

každá taková patálie na chvíli vyvedla z

rovnováhy. Říkal, že je to jenom auto, které bohužel přes rok stojí,

ač na něm v

průběhu roku pořád něco dělal, stejně se stále něco objevovalo, což mě zaskočilo.

Ventil opravil na dvoře u nějakých kulturistů, byla už tma a já svítila baterkou. Po opravě jsme se

osprchovali hadicí, která byla skoro pro nás připevněna na zdi a ani nevadila studená voda.

Vše uklizeno, převléknuto, chceme odjet a nic, auto ani neškrtlo. Znovu vyndat montérky a pracně uložený

vercajk před několika minutami, svítím baterkou, tahám za pumpu, aby Honza zjistil odkud kam závada

vede. Ještě ke všemu byla prasklá hadička. Opraveno a odjezd hluboko po půlnoci.

Čeká nás Řím. Ve fontáně di Trevi si ve vedru máčíme nohy. Slunce praží, leč karabiniéři jsou neoblomní a

zakazují osvěžení. Projíždíme Římem, něco v

autě škytlo a motor se nechytá. S

bídou jsme najeli

k

chodníku. V

tu ránu kolem nás samí policajti v

neprůstřelných vestách, houkání, pískání a na nás jsou

namířené odjištěné kvéry.

76

N

ezávidění hodná situace, jen co je pravda! Dodatečně zjišťujeme, že stojíme u vchodu banky a

kolem nás projížděl pancéřový vůz s

hotovostí. Honza uléhá pod auto a je to celé jako z

filmu o

přepadení banky. Pancéřové auto odjelo, policajti se uklidnili, kvéry zastrčili, hlídací počet se

zmenšil, ale stejně pořád Žuka obcházeli kolem dokola, jako pešek. My jim z

pod auta viděli jen nohy

v

kožených holínkách. Po opravě jsme zajeli ke Coloseu. Z

té mohutnosti na nás dýchla historie.

Ve Vatikánu bylo úmorné vedro, lilo z

nás, tak se chceme ochladit, leč dovnitř nás nepouští, protože má

Honza kraťasy a já šaty na ramínka, holé ruce a nic na hlavě. Kašlem tedy na celý Vatikán, ani nás to nemrzí

a hlavu rozhodně nevěšíme.

V

plánu máme Neapol. Vidět a zemřít. Před cestou Honza ještě naléval benzin z

kanystru do nádrže a

vystříklo mu to do obličeje. Nevidí a řve na mě, ať ho poleju vodou! S

ním je samé vzrůšo a jeden se

vskutku nenudí! Je to holt nátura a po chvíli je jako rybička, která sedá za volant.

Říkám, že k

volantu nemám slepeckou hůl, ale noční Neapolí jsem jet nechtěla. Za to on za tím volantem

prozřel. Po ulicích korzují nahé šlapky jen ve vysokých kozačkách. Příšerný dojem, špína, prostitutky,

pasáci, všelijaká lůza a verbež. Báli jsme se zastavit. Za okny v

úzkých uličkách jsou vedle sebe vidět

krucifixy, svaté obrázky, ale i srpy s

kladivem s

obrázky Stalina. Ujížděli jsme odtamtud hodně rychle.

Cestou ještě vidíme na ulicích jeden pohřební ústav vedle druhého, haly honosné, náhrobky z

prvotřídního

mramoru a nad nimi se tyčí vysoké palmy.

Před námi kouzelné noční Palermo, nádherné zátoky a shora vidíme stovky nových aut jako krabičky od

sirek, které jsou připravené na lodě. Pokračujeme v

cestě na Tárantó.

Trochu bloudíme, mapa mě ukazuje jiný směr a tak se domlouvám s

Italem o směru naší naplánované cesty.

Honza žasne, jak nám to jde, ale hodí se slova z

latiny, jako dextra, sinistra a já navádím na správnou cestu.

Ač se mu to nezdá, nedůvěřuje, leč rezignuje a jede podle mých rad. Za pár kilometrů mě dává za pravdu,

protože se vyloupne Brindisi.

Moc času nebylo, aby nám neujel trajekt. V

cestovní kanceláři je třeba vyřídit formality, nechat si potvrdit

jízdenky na loď a zajít s

pasy ke carabiniérům pro razítko. Když jsme vše absolvovali, pomalu jsme se

sunuli k

lodi Flavia. Nejprve se naloďovaly vozy TIR, pak karavany a naposledy osobní auta. Prohlížíme si

celou loď,nahoře jsme si dali kávu a připadalo nám, že nám patří celý svět.

Na WC byla k

dispozici i sprcha, noc byla teplá, a plavba klidná. Na lodi všichni spí, kdo nemá kajutu,

pospává ve spacáku na zemi, nebo v

křeslech.

Jsme snad jediní kromě kapitána, kdo nespí. Chceme si to všechno vychutnat a užít a ne to zaspat. Ráno

bereme plavky a jdeme se vykoupat na horní palubu. Slunce praží, ale pofukuje vítr, tak je to snesitelné. Po

obědě už je vidět pevnina, přístav Patras.

Nezbytná celní prohlídka, kterou zajímají jen videokamery. V

bance měníme liry za drachmy.

Jedeme směr Kata Aktavia, krámy zavřené a nám chybělo pečivo. Stavíme před jakýmsi hotelem, já jdu do

hotelové kuchyně na žebrotu. Dali chleba zadarmo a ještě jsme se mohli osprchovat. Úžasná vstřícnost!

Jak tak jedeme večerním městem, otevřeným oknem ucítíme libou vůni. Honza hned zavětřil, zastavil a

v

průjezdu se rožní sele, už je z

poloviny do zlatova upečené. Koupíme s

hořčicí a křenem, v

papíře to ještě

pálí, ale neseme si do auta večeři. Vezeme si vepřo bez knedla a zela a sjíždíme do noční Olympie.

Všude živo, krámy otevřené, korzující lidi, mámy vozí mrňata v

kočárcích, které ku podivu nespí a pozorují

ten noční mumraj. Zajeli jsme do pomerančového sadu a zalehli. Ráno nás vzbudil krocan, který stál pod

schůdky, strašně řval a dožadoval se nějakého žrádla. Cosi dostal, ale my už neusnuli a pokračovali na

Tripolis.

Stavíme u hnědé řeky jako Ganga, ale i tak osvěžující, nikde nikdo, tak do ní lezeme jako Adam s

Evou.

Uplavali jsme pár metrů od břehu, když mě Honza řekl, že není vidět skrz tu barvu ani na krokodýly. Vrátila

jsem se rychle ke břehu a měla po náladě. Ale scenérie tam byla jako v

nějakém mexickém kaňonu. Kouzlo!

Trhám si ze stromu vlašské ořechy, kolem nás se pasou osli, kozy a ovce. Člověk v

dohlednu žádný.

Nádherná vegetace, obrovské kaktusy s

jedlými plody, ale pro jistotu ani neochutnávám, nemusím mít

všechno.

77

C

estou hodně včelích úlů. Však také na tržištích prodávají nepřeberné množství sklenic s

medem, ve

kterém jsou naložena jádra vlašských ořechů.

Šla jsem si odskočit do lesa a jak tak sedím na bobku, kde se vzal, tu se vzal projel kolem mě ztepilý

Řek na bílém koni. Nikterak jsem nevyvedla z

míry ani Řeka, ani koně. Silnice je samá zatáčka nad srázy, a

dole vidíme vraky aut, která zatáčky nezvládla a popadala dolů. Během cesty vidíme velmi často pomníčky

s

rozsvícenou lucernou, vedle stojí plná láhev nějakého alkoholu a leckde je i plný talíř, nebo nějaký balíček.

Pozůstalí tak nosí nejen svíčky, ale i jídlo s

pitím. Pomníčků jsou po celém Řecku desítky a někdy tak blízko

sebe, že se až zdá osvětlená silnice.

Směřujeme na Korintos a Athény. Už z

dálky vidíme jakési atrakce, kolotoče, střelnice, světelné laserové

paprsky běhají po noční obloze. Dohadujeme se, zda zastavit, nebo si to necháme ujít.

Právě v

onen okamžik jsme se znovu narodili, protože se uvolnil pravý rejdový čep. Jsou stržené závity.

Oprava na rušné silnici, jezdí auto za autem, já opět svítím a trnu. Potřebujeme nový speciální šroub, který

sebou nemáme a nemají ho ani řidiči, kteří zastaví a chtějí pomoci. Dáváme tedy náhradní šroub, který je ale

z

nápravnice. Cestou všude sháníme šroub o průměru dvanáct milimetrů a ještě je závit ve Witwortu. Ptáme

se všude, kde si myslíme, že nějaký takový přeci musí vyhrabat.

V

Korintu jsme jeli přes most kolem kanálu, který je vytesaný ve skále, kde projíždějí lodě, pouze pomocí

lodivoda. Z

té výšky jsou lodě jako krabičky od sirek, je to pěkná hloubka. Kanál je příliš úzký, ale ze skály

nádherně osvětlený. Stojíme na mostě, díváme se do té příšerné hloubky a máme pocit, že jsme na

trampolíně. Příšerně se pod námi všechno třese pod projíždějícími auty.

Cestou do Athén stavíme v

každé dílně, v

každém servisu a ptáme se po šroubu. Všude kroutí hlavou ale

nakonec je vše korunováno úspěchem a šroub dostáváme zadarmo, ač bychom platili v

tu chvíli třeba

zlatem. Dokonce máme do foroty čtyři na víc. Po obou stranách hlavní třídy jsou ve výlohách jen samá auta

a motorky. Mají zde zastoupení všechny značky, dokonce i Škodovka.

V

Pireu jsme zastavili, já se šla vykoupat a Honza zvládnul opravu bez mé asistence a pak přišel za mnou

k

moři. Večer stavíme už za tmy kdesi v

polích v

jakémsi podhůří absolutně mimo civilizaci.

Když se ráno probudíme, zjistili jsme, že stojíme uprostřed melounového pole.Kolem nás je ale soustava

zavlažovacího zařízení, která pracuje na plno. Stát tam jen o trochu dýl, tak už nevyjedeme. Honza vzal

hned nůž a dva přinesl. Jednoho jsme snědli hned, druhý se kutálel v

Žuku. Meloun je nad všechna diuretika

a tak stavíme skoro na každém rohu. Bylo to jako na blatech, kola už se bořila do promáčené půdy. Rychle

jsme odtamtud ujížděli.

Směrem z

Larisy na Tesaloniky stavíme na jídlo, ale chceme dohnat denní příděl kilometrů, tak na dlouhé

vyvařování není čas. Dělám jen míchaná vajíčka se salámem. Když myl Honza pánev odkudsi přiběhli

hladoví, ale přítulní psi. Dáváme jim salám a dokonce meloun. Jeden z

nich byl obzvlášť vděčný a pomáhal

Honzovi mýt pánev dlouhýma ušima.

Tak jsme projeli Řecko skoro křížem krážem až jsme se dostali k

Jugoslávské hranici. Projeli Skopje,

Prištinu, Ržaje, Ivangrad, Pjoču až k

Titogradu. Na ten jsem měla z

dřívějška rozporuplné vzpomínky.

Letěla jsem tam tehdy s

Mirkem, přistání se mě ani trochu nelíbilo, vypadalo to z

té výšky, že padáme do

moře a hlavně kolem letiště byly v

té době obrovské požáry. I na tu dálku na nás funěl pekelně horký vzduch

a požárníci hasili ze země i ze vzduchu. Nebylo to ani trochu příjemné a dokonce se mluvilo o tom, že se

bude evakuovat letiště.

Večer za tmy sedíme v

Žuku, kolem les, popíjíme a kocháme se krásně umytým předním oknem, které nám

umyl hošík u pumpy.

Na stěrači sedí obrovský chrobák a já poňoukám Honzu, aby ho zhoupl. On poslechl, zapnul stěrače, jenže

my v

té tmě neviděli mraky malinkých mušek na skle. Ta havěť šla za světlem, narazila na sklo a už tam

zůstala. Jak Honza na sklo nastříkal a pustil stěrače, vzápětí se udělala na skle hnědá muší kaše, že nebylo

skrz to umyté okno vůbec vidět. Přidělala jsem si práci, protože jsem si to celé vymyslela, tak jsem to šla i

umýt.Zůstali jsme na tom místě déle než bylo zdrávo, ale udělala jsem v

autě pořádek, u potoka vyprala a

Honza zase dělal údržbu na autě. Za to všechno mohl ten chrobák.

V

Tovaru jsme koupili kuře, že si ho večer ogrilujeme.

78

A

ž v

autě jsme zjistili, že kuře smrdí na sto honů. Honza se do kšeftu vrátil, vyřval je, oni kuře

vyměnili za to nejčerstvější, které měli a my jeli trajektem přes Boku Kotorskou a v

Herceg Novi

kuře tak chutnalo…Honza miloval tu atmosféru, kdy sestavoval gril, vynášel stoleček, židličky a při

samotném grilování se popíjelo a dělali jsme plány a těšili na výsledek kuřete.

Nikdy jsme to neuspěchali a tak vůně se linula dlouho do noci, jižní obloha plná hvězd, z

blízkého kamene

nás pozoruje ještěrka a veškerá křídlatá havěť se slétá za světlem. Pouštíme italské kazety, zpíváme, jsme

sami a těšíme se, až budeme trhat do zlatova upečené kuře a kosti házet za sebe. Tenkrát po prvé a naposled

jsme spolu snědli celé kuře na posezení.

V

Dubrovníku obdivujeme muzea a mořské akvárium. Pak následovala Rjeka, Postojná, Lublaň a jak tak

ukrajujeme kilometry, najednou jsme se ocitli na jugoslávsko rakouské hranici.

Vše proběhlo bez problémů a bez razítek. Cesta z

celnice úděsná. Sedmnácti procentní klesání, před námi

kolona obrovských vozidel, stojíme pořád na brzdách, které jen hoří. Mám strach o brzdové destičky.

Před námi je Vídeň a nenecháme si ujít návštěvu Prátru. Honza si sedl na motorku a před sebou na displeji

ubíhala klikatá silnice. On se do té jízdy tak vžil, až z

motorky spadnul. Smála jsem se mu a nevěřila, že je

mistrem republiky.

On se mě chtěl zřejmě pomstít a zaplatili jsme si jízdu na bobové dráze, což byla v

podstatě horská dráha.

Posadil si mě před sebe, já nic netušila a na jízdu se těšila. Sotva jsme vyrazili, došlo mě, že vystoupit už

nemůžu. Prudký vítr ve výšce nadouval tváře, že nešlo ani zavřít pusu, nešlo se ani nadechnout. Připomínalo

to výcvik kosmonautů. Když jsme se přiřítili na konec roviny, boby padaly téměř kolmo dolů. Byl to

příšerný a nezapomenutelný zážitek. Vylezla jsem v

cíli skoro po čtyřech, ochraptělá a s

krvavými koleny,

jak jsem cestou brzdila, leč zcela zbytečně.

Dovolená pomalu ale jistě vypršela a my se přiblížili k

hranici, kde jsme zažili šok. Celníci na nás doslova

řvou, proč jsme jeli do Řecka přes NDR?! Nepříčetný celník se vřítil do Žuka a sledoval, čmuchal, všechno

otvíral a klepal do bočnic auta. Nevím co hledal a co nenašel, ale chtěl na Honzovi, aby vymontoval přední

sedadla.

Ten mu opáčil, že nic montovat nebude, ať si je chytrý celník vymontuje sám, ale že pak musí dát vše do

původního stavu, jinak si na něj bude Honza stěžovat u náčelníka. Jestli se toho celník zalekl, nevím, nic se

nemontovalo, ale po krásné dovolené to na náladě nepřidalo. Ti celníci snad byli školení, jak vytočit lidi,

kteří jedou na dovolenou a z

dovolené zase zpátky. Byla to snad závist, že sami nemohli vycestovat? Tolik

zloby a arogance! Co asi dělají dneska tehdejší celníci? To byla důležitost sama a mysleli si, že si mohou

skutečně všechno dovolit. No na každou svini se vaří voda. Jen někdy než přijde k

varu to trvá na můj vkus

příliš dlouho.

Jelikož jsem vždy a všude všechno zapisovala včetně najetých kilometrů, tak dneska vím, že do Řecka a

zpět byť i přes NDR do NSR za Katkou to udělalo 6750kilometrů.

Další naše dovolená byla vymyšlená a připravená víc než dokonale. Naplánovali jsme Portugalsko, pokud

ovšem dostaneme vízum a hřebem programu mělo být setkání v

Lisabonu po třiadvaceti letech s

Evou a

Honzou. Dovolená začala v

červnu a trvala měsíc.

Nechci psát žádný cestopis ale přeci jenom bych se ráda zmínila o některých momentech na našich cestách

a podělila se tak o zážitky. Přípravy byly sáhodlouhé několik měsíců předem. Zvolili jsme tu nejkratší

možnou cestu, abychom mohli pobýt v

Lisabonu co nejdéle. Jeli jsme po placených dálnicích, kde se platilo

nekřesťanské mýtné. Jelikož nám Eva slíbila, že vše bude sponzorovat, tak jsme si to mohli dovolit. Sami

bychom na takovou dovolenou těžko ušetřili, protože jsme v

té době komplet zařizovali nový byt.

Podrobné mapy v

té době u nás nebyly k

sehnání, ale dostali jsme od Katky krásný atlas, podle kterého jsme

se roky orientovali. Je pravda, že za tu dobu se leccos změnilo a já pak do map dokreslovala už nově

postavené dálnice.

Měla jsem od Evy několik pohledů Lisabonu, které nám při hledání na cestě pomohly. Mobily nebyly a

Honza vypočítal, kdy asi budeme na místě určení. Eva v

dopise napsala adresu jejich hotelu, jen nám kladla

na srdce, abychom se vyhnuli Madridu, skrzeva bloudění a zbytečné ztrátě času. Měli jediné přání, chtěli

přivézt Olomoucké syrečky.

79

Z

prvu jsme se domnívali, že to nemůže být takový problém. Syrečky byly zavřené ve šroubovací

sklenici, ta byla zabalená do několika vrstev novin a to celé v

igelitovém pytlíku a přelepeno

leukoplastí. Honza pak sklenici upevnil pod autem. Cestou se ale uvnitř auta intenzivněji a

intenzivněji vznášel takový odér, že si laik při vstupu do auta musel myslet, že převážíme mrtvolu.

Když celníci chtěli vidět vnitřek Žuka, spíš jen ze zvědavosti, nikdy se nezdrželi a vypadli ven. Cestou jsme

chtěli sklenici kolikrát vyhodit, respektive já to chtěla, jenže budoucí švagr chtěl dostát slibu a syrečky

přivézt. Tak jsme vydrželi cestu ve smradu, rádi sklenici předali a při pohledu, jak oba sedí na útesu a

debužírují delikatesu, kterou desetiletí neměli, bylo vše zapomenuto.

Ale postupně! Jeli jsme opět přes NDR do NSR, kde byla nezbytná přestávka v

Bad Gandersheimu. Jeli

jsme se Žanetkou číslo jedna a už v

začátku dovolená skýtala nevšední zážitky. Trochu jsme bloudili po

Stuttgartu, kde začaly zlobit brzdy. Na parkovišti Honza vstříkl olej pod manžetu brzdové pumpy a zase je

vše zažehnáno a brzdy chodí jako z

partesu. Ve Švýcarsku jsme vyměnili peníze, aby bylo na mýtné. Pro ten

účel jsem měla několik peněženek a v

každé jiná měna podle států.kterými jsme projížděli. Dnešní euro

v

tomto případě leccos řeší.

Švýcarsko je z

velké části pod centry měst podtunelované, vše nádherně značeno a tunely široké, někde i

čtyřproudové. V

Zurichu a v

Bernu byla pauza, pěšmo jsme si udělali prohlídku a jen zírali. Pro nás draho,

ale čisto, samá banka, téměř jedna vedle druhé. Lidi vstřícní a usměvaví, ochotní a laskaví. Na dálnicích

vofuk, řady aut, ale řidiči si vycházejí maximálně vstříc. Nikdo není nervózní, nikdo netroubí, neukazuje

z

okénka na prstech parohy, když se motáme v

jiném pruhu a hledáme ten správný směr.

Kolem dálnic jsou ploty kvůli zvěři a nad dálnicí jsou postaveny úzké mosty, aby zvěř mohla přecházet na

druhou stranu a nedošlo k

úhoně. Mosty jsou využity, srnky si zvykly a kolikrát jsme je viděli, jak štrádují a

dívají se dolů na auta. Všude stáda čistých a zřejmě spokojených krav. Krávy jsou bílé nebo černé, hnědých

je pomálu a fialovou Milku jsme neviděli ani jednu.

V

Bernu jsem obdivovala v

krámě šperky, ale zdály se drahé. S

obchodníkem jsem dala řeč s

mojí chabou

němčinou a když se dozvěděl, že jsem z

Československa, tak mě dal výraznou slevu.

Honza byl pyšný, jak dokážu šetřit rodinný rozpočet a že vymámím z

jalové krávy tele. Před Ženevou bylo

střídání za volantem, chtěla jsem zase pozorovat okolí a když řídím, nestíhám už na nic jiného koukat.

To Honza byl jiný kádr. Ten za jízdy viděl i veverku na stromě a houby v

lese. Ptala jsem se, zda byly

červivé.

Už jsem se zmínila, že nám na cestách učarovaly letiště a přístavy. Nenechali jsme si tedy ujít letiště

v

Ženevě. Vstup na terasu byl jeden švýcarský frank na osobu a dokonce se smělo fotografovat.

Byla nezbytná kontrola a procházelo se rámem. Honzovi pípala kovová spona od opasku

.Létalo jedno letadlo za druhým a když letělo portugalské, uvědomili jsme si, že nemůžeme otálet a cesta do

Lisabonu byla ještě před námi dlouhá.

U pump jsem se postupně učila, jak se v

které řeči řekne bezolovnatý benzin. Ten se už snad dnes nikde ani

nevyskytuje. Blei frei v

Německu, sans plomb ve Francii a ostatní jsem už zapomněla. V

Ženevě jsme měli

štěstí a před námi přecházel silnici Jean Luis Trintignan. Honza zastavil, on se na nás usmál a zamával nám.

Taky zážitek! Hodně filmů s

ním jsme viděli.

Cesta přes Švýcarsko byla téměř celá deštivá, ale vidíme nádherná jezera v

oparu a na nich stovky

plachetnic. Cesta na Grenobl je dost hrozná, klikatá, na jedné straně hory a na druhé hluboké srázy. Někde

dokonce úseky bez svodidel. Když je na víc deštivo a pošmourno, je to skoro deprimující. Ale představa, že

za pár dní uvidíme Evu s

Honzou nás žene dopředu. Cesta je celá prošpikovaná tunely a tunýlky a jsem ráda,

když už sjíždíme do údolí.

Chceme sice na Nice, ale směrovka na Monaco nás přesvědčila a míříme tedy do lůna her a vášní. Bouračka

v

tunelu, policajti, odtahová služba, mraky aut a my se suneme krokem. V

Monacu parkujeme hned u moře.

Prohlídka přístavu, nádherné luxusní obrovské jachty, kde stojí na palubě vysoké vzrostlé stromy. Před

jachtou je taková velká ošatka plná bot, protože na loď se nesmí v

botách. Ptáme se místních na casino a

oceánografické muzeum Jacka Coustoa a na palác knížete Rainiéra III. Před casinem je pěkně rušno a těch

nádherných bouráků a motocyklů!

80

J

e to úplně jiný svět. Přijíždějí pánové v

kabrioletech, zaparkují, klíče od auta hodí liftboyovi, bafnou

dámu v

róbě, která se paří s

liškou na krku, snad aby bylo vidět, že na to má a spolu kráčí po schodech

do casína.

Honzovi se tam moc nechtělo, ale zase když už jsem u zdroje, tak si to nenechám ujít. V

hale visí

přepychové lustry a zrovna byla výstava soch Salvadora Dalího. Na ploše podstavce ležela kamenná hlava

ženy, místo vlasů břečťan a ze zavřených očí jí v

pramínkách tečou slzy do kašny

. Bohužel v

celém casínu je zákaz fotografování. Tam by byly žně!!! Honza vsadil sedm franků, vyhrál

sedmnáct, jenže já je v

cuku letu prohrála. Zanecháme hazardu a odcházíme okouzleni nádherou a

přepychem. Nad prohrou si vlasy nerveme.

Máme za sebou ten den čtyři sta padesát kilometrů, ale vůbec se nám nechce spát, chceme si všechno užít,

prožít a zažít. Parkujeme přímo u bazénu, který je známý ze závodů F1. V

půl třetí ráno slyšíme hlasy a

kdosi nám kývá autem. Honza otevírá dveře a tam stojí dva policajti. Nejprve zdvořile pozdravili bon joure a

zrovna tak zdvořile oznámili, že non parking.

Honza duchapřítomně řekl, že motor kaput! Usmáli se, zasalutovali a odešli. Žádná buzerace. Po snídani a

seřízení ventilů jedeme k

paláci. Další nádhera před námi. To ani nejde popsat, to se musí vidět.

Líbilo se mě, jak se mě podařilo nachytat Honzu. Šel se v

knížecím parku za palmu čůrat, já ho chvíli

nechala a zašeptala:“ Bacha, jde Rainiér“! Ačkoliv mě měl sakra prokouknutou, skočil na špek, spěchal

z

parku a při tom si pochcal nohy. Pak si je sprchoval před oceánografickým muzeem a já se bavila.

Dlouho jsem pak byla ve střehu a čekala, kdy mě to oplatí. Lístky do muzea stály osmdesát čtyři franků a

rádi jsme je dali, protože to byl mimořádný zážitek. Na prohlídku jsme sice měli jen pár hodin, chtělo by to

aspoň tři dny, ale nádhera podmořského světa stála i za těch pár hodin.

Pokračovali jsme plni dojmů přes Nice, Cannes a v

Marseille jsme museli chtě nechtě okouknout přístav.

Právě odplouvala loď Napoleon. Ani loď nepřipomínala. Byl to dvanáctipatrový barák, takové obrovské

monstrum.

Když jsme si vyšplouchli oko, pokračovali na Salon, Nimes, Montpellieres, Garbone, Perpignan a přes

přechod do Španělska. Jeli jsme přes Figueres, kde se narodil Salvador Dalí. Řekli jsme si, že až bude víc

času, určitě tam ještě zajedeme a při té příležitosti uskutečníme i návštěvu jeho muzea.

Těsně před půlnocí parkujeme u vodopádů, Honza vybral nádherné místo, jako by měl čuchometr na ty

scenérie s

panenskou přírodou bez lidí. Tam nebyla živá duše a my se ocitli v

úplné pohádce. Rekognoskuji

terén s

baterkou, tmu propichují jen hvězdy z

jižní oblohy. Svlékli se do naha a následovalo koupání.

Sice zuby nám drkotaly, voda ne studená, ale ledová a já marně hledala plovoucí kry. Honza říkal, že má

voda nejvíc osmnáct stupňů. Já mu to věřila, ale myslela pod nulou. V

posteli pod duchnou v

autě nám ale

bylo hej.

Za svítání pozorujeme ještě z

pelíšku bujnou vegetaci, stráně plné žlutých a fialových květů. Stoupáme do

hor, vzduch řídne, zaléhají uši a řídký vzduch je vidět i na plameni vařiče. Přijíždíme do Urgelu, kde sídlí

biskup, který spravuje Andoru. V

Andoře jsou na všem uvedeny ceny jak ve francích, tak v

pesetách.

Většina lidí hovoří španělsky i francouzsky. Koupili jsme si video, na které nám pak Eva napsala glejt, že ho

dostáváme jako svatební dar, abychom nemuseli platit zbytečně vysoké clo.

V

Andoře je pumpa vedle pumpy, dá se říci, že je přímo pumpama prošpikovaná. Benzin laciný a my

vždycky dojeli až do Andory, natankovali všechny nádrže a naplnili i kanystry, které ležely pod postelí.

Všechno mělo určité místo, před kanystry byly umyvadla a bedna s

ovocem a zeleninou. To celé ještě

zajištěno silným gumovým pavoukem. Aby nám náhodou při brzdění kanystry neskákaly na záda.

V

Andoře se hojně pěstuje tabák, kterému se v

těch podmínkách neskutečně daří. Listy tabáku zaplňují

kdejaké místečko a v

krámech je obrovský výběr různých doutníků. I balení doutníků je impozantní.

V

průhledné krabici leží v

dřevité vlně jeden doutník, který je spletený ze dvou. Jak se to kouří je mě

záhadou.

Když jsme se pokochali Andorou, ani ve snu nás nenapadlo, že v

těch místech budeme rok co rok tankovat a

že se do Andory podíváme ještě tolikrát.

81

V

e Valencii jsme blbli v

moři a já si v

písečných dunách udělala výron. Zabalila jsem nohu do

mokrých plavek, položila na palubku a pokračovalo se k

vytouženému Lisabonu.

Ačkoliv to bolelo jako čert, chtěla jsem kotník rozhýbat a sedla si za volant. Jedeme krásnou

krajinou a blížíme se k

Madridu, kterému se máme v

podstatě vyhnout.

Honza při mé jízdě nastavuje ucho a začíná být jaksi nervózní. Ptá se mě, zda slyším ten motor. Bodejť bych

neslyšela…přede. Prý hovno přede a jsem asi hluchá!

Zastavila jsem v

cedrovém lese, prý se na auto musí podívat, jinak mu to nedá spát. Zdá se mu, že to vypadá

na první prasklý válec. Nebylo mě jasné, o jakou závadu jde, co všechno to skýtá časově a ještě jsem si

myslela, že slyší trávu růst.

Žuk jde na hever, motor rozebrán,sundal vanu, vylil olej a začíná se stmívat. Já v

montérkách přicmrduju,

svítím a podávám nářadí jako instrumentářka na sále. Cestou jsem se už naučila rozpoznávat velikosti klíčů

podle čísel a souhra mezi námi byla i pod tím autem.

V

lese i v

širokém okolí ani živáčka. Auto rozebrané do mrtě, šroubky a matky se válejí a chrastí

v

poklicích. Co dál? Být na tomto místě s

kýmkoli jiným, tak už zpanikařím. Ne tak s

Honzou. Jeho

předpověď s

prasklým válcem se potvrdila a v

momentě se rozhodl.

Auto dá zase dohromady a pojedeme do Madridu na ambasádu a pak se teprve bude řešit co dál. Nesmíme

hned podléhat zkáze, vždycky se nějaké řešení najde. Byl v

tomto směru úžasný a já se o něj mohla kdykoli

opřít.

Nálada v

autě je sice na bodu mrazu, každý si přemýšlí po svém a hledá alternativy. Před námi se vyloupl

Madrid.To není město, to je Babylon a ještě ke všemu příšerné vedro. Ptám se taxikáře na československou

ambasádu. Koukl se do jakéhosi slovníčku, kroutil hlavou, že to je daleko a kreslil různé čáry, křižovatky a

semafory. Napsal, že to je ulice Pinar.

Samozřejmě došlo v

tom spletitém městě k

bloudění, vynervovaná jedním okem sleduji corridy, až jsme

zajeli k

univerzitě a ptám se mladých manželů s

vlčákem. Vyndali plán Madridu, složitě něco vysvětlovali a

když viděli naší bezradnost, sedli do auta a odvezli přímo před ambasádu.

Dala jsem jim pivo, jí šperk a vlčákovi žižlavou kost. Byli nám obrovským přínosem a dokonce nám dali

navštívenku, kdybychom cokoli potřebovali, že se máme ozvat. To se jen tak nevidí.

Na ambasádě jsme se dozvonili a my po dlouhé době slyšeli češtinu a slovenštinu. Diskutujeme s

kdekým,

každý nám chce pomoci, každý má nějaký nápad a nevadí, že třeba i blbý. Snad by se měl najít servis na

Volhu, uvidíme ráno, až přijde pan konzul Macháček. Ten pak obtelefonoval kdeco, ale naděje byla

pramalá.Volha není ve Španělsku zastoupena. Řidič konzula byl úžasný a nápady z

něj jen padaly. Co takhle

poslat píst z

Prahy? Jenže my spěcháme a letadlo z

Prahy do Madridu létá jen jednou za týden.

A další spásný nápad! V

centru Madridu je malá dílna, kde je jakýsi Španěl, který je ochoten vysoustružit

výlisek, ale musí vidět vymontovaný píst.

Ve 12.45hod jsme začali s

demontáží, v

15hod bylo hotovo a Honza jel s

konzulem do dílny za

soustružníkem. Věděla jsem, že to snad dobře dopadne, že by si eventuálně píst vysoustružil sám, pokud by

mu to Španěl dovolil.

Já hlídala auto, všude byly bandy zlodějů. Zalígrovala se a připravila pistoli. Ten čas než se vrátili byl

nekonečný.

Blíží se konzulovo stříbrné Scorpio a letím ven. Nepochodili nijak, protože už bylo zavřeno, musí tam až

druhý den.Pořád prší, je poměrně chladno, nemáme chuť k

jídlu, jsme rozladěni, padá na nás beznaděj, ale

navzájem se povzbuzujeme.

Před ambasádou už jsme známí, každý nás zdraví, mává, někdo přinesl koblihy, jiný coca colu. Ráno sedá

Honza s

ranečkem, ve kterém je píst do Scorpia a odjíždí s

konzulem.

Při návratu vidím úsměvy a konzul troubí a svítí dálkovýma. Máme radost, Španěl to udělá, bude to hotové

v

půl druhé za čtrnáct tisíc peset.

Když všechno dobře dopadne, mohli bychom ještě večer odjet od ambasády.

82

P

ozamykali jsme auto a já jela s

nimi. Jak nás Španěl viděl ve dveřích, položil hned píst na pult.

Konzul mu přinesl plnou tašku knih o muzice. Měli jsme štěstí, že vlastnil piano z

Československa a

byl na něj nesmírně hrdý. Prý až zanechá řemesla, bude se cele věnovat hudbě. Ukázal nám dílnu

trochu v

podzemí a tam si Honza pěkně vyšplouchl oko. Staré soustruhy, regály plné různých pístů i odlitků.

Rozloučili jsme se a nesmírně děkovali.

Před ambasádou v

patnáct hodin začali s

montáží. Souhra mezi námi neskutečná. Ledva Honza řekl něco

z

pod vozu, já už podávala žádané. Dokonce svítala naděje, že do Lisabonu stihneme přijet v

termínu.

Nejvíc času jsem strávila vystřihováním těsnění pod hlavu motoru malinkými nůžkami na manikůru. Byla to

práce pro vraha, ale stříhala jsem s

láskou a péčí. K

večeru byl Žuk zase pojízdný, konzul Macháček a řidič

Cetl se přišli rozloučit a popřát šťastnou cestu.

Konečně po nucené přestávce přede motor nejen mě, ale už i Honzovi a my můžeme pokračovat v

cestě.

Výron z

té hrůzy přestal bolet a my se zase střídali za volantem. Prvně jsem zajela ke stojanu u pumpy a

byla pochválena, čehož jsem si považovala. Druhý den Honza seřídil ventily a utáhl hlavu momentovým

klíčem.

Sjeli jsme k

řece El Tejo, kde byla očista, umyla jsem si i vlasy.Jak jsem stála v

předklonu a dlouhé vlasy

rozprostřené ve vodě, připlouvaly zvědavé rybičky.

Konečně přechod Badajoz, hranice španělsko

–

portugalská. Na hranicích jsme vyplnili nacionále, bez front a

bez komplikací odjeli k

první bance. Zavřeno!

Z

řeči jakéhosi turisty jsme vyrozuměli, že mají všechny banky zavřeno, protože je stávka. Co teď? Budeme

mít na mýtné? Ptám se tedy v

hotelu, studují dolary, ale escudos dali. Máme vyhráno.

Vzduch se teplem tetelí, cestou vidíme rozsáhlé šťavnaté pastviny, ale i vyprahlé trnovníky, kaktusy a

opuncie. Stříbrné lístečky oliv jsou průběžně všude. Vidíme po prvé na vlastní oči nahé oholené kmeny

stromů, ze kterých chlapi svlékají kůru z

korku.

Korkové zboží je nádherné, skoro jako z

olivového dříví. Pomalu ale jistě se blížíme k

Evě. Po delším

sondování a ukazování pohledů se konečně dostáváme na místo určení.

Jejich hotel je hned naproti bordel, kde postávají spoře oděné šlapky venku i za sklem. Honza se převléká a

v

tom někdo klepe na dveře. Eva! Po našem vřelém objetí praví:“ Zřejmě ten pán ve spodkách bude asi můj

švagr“! Nemýlila se.

Pak přišel Černoch, vybalili jsme dary a šli k

nim do hotelu. Nejprve sprcha, jídlo, pití a nekonečné

vypravování. Těch dvacet tři let půstu bylo znát.

Oni znali Lisabon dost dobře, oba státnici z

portugalštiny a to se nám to chodilo, jezdilo a hlavně koukalo!

Lisabon je známý výrobou nádherných dlaždiček, které jsou k

vidění na každém domě i dvorku.

Každá kašna je oblepená různě velkými dlaždičkami. Některé jsou přilepeny celá staletí a ani jedna

neodpadla. Muzeum dlaždiček je toho důkazem.

Starý Lisabon je dosti kopcovitý, jezdí krásně barevně pomalované tramvaje po úzkých kolejích.Jeli jsme

lanovkou na vyhlídku a celý Lisabon byl jako na dlani.

Následovala prohlídka Sintry, akvárium, muzea, univerzitní město Quimbra a jedeme po děravém mostě

k

soše Krista. Druhá největší socha po Riu de Janeiru. Vyjeli jsme výtahem, nahoře nádherná vyhlídka a

rozhled do široka i daleka. Nahoře i pofukoval vítr, dole bylo nedýchatelno.

K

dostání tam byly jen samé svaté obrázky, křížky, růžence, nic pro nás, ale byl to opět nezapomenutelný

zážitek.

Odtamtud výlet k

oceánu. Už jsme viděli tolikrát moře, mysleli jsme, že voda jako voda. Není to pravda,

oceán je něco z

čeho jde až mráz po zádech. To šplouchání vln a hukot je intenzivnější než u moře. Je vedro,

slunce praží, pláže poseté lidmi, ale nikdo se nekoupe. Nahý černoch na pláži se natírá olejem. Vlezla jsem

do vody a hned mě bylo jasné, proč lidi jen tak leží na pláži a vodu ignorují.

Skoro hledám na hladině kry. Nepředstavitelná ledárna. Do té by snad nevlezli ani zkušení otužilci, snad ani

tučňáci.

83

H

onza jel napřed autem a my tři šli pěšky asi dvě hodiny podél oceánu po pláži. Cestou vidíme

rybáře, jak tahají plné sítě ryb. Když jsme došli k

Žuku, nohy ledové skoro na upadnutí, ale krásný

pocit, tak jsem se dala do dělání oběda. Oni na pláži a já jim přinesla až pod nos slívové knedlíky.

Žasli a knedlíky měly úspěch.

Večer nutná údržba Žuka. Dotažení hlavy, seřízení ventilů,kontrola dotažení sběrného potrubí, kontrola oleje

a dolití vody do chladiče. Po několika nádherně prožitých dnech jsme jeli všichni čtyři na sever Portugalska

s

tím, že od hranic se vrátí Eva s

Honzou zpět vlakem do Lisabonu a my se budeme ubírat k

domovu.

Byla to nádherná dovolená a my už chtěli být s

Honzou v

důchodu, aby nás pořád tolik netlačil čas. Několik

nocí jsme přespali ve čtyřech. Není to zrovna pohodlné mačkat se jako sardinky, ale v

mimořádných

situacích to lze přečkat a zvládnout.

V

Gardě došlo k

nejhoršímu, a to k

loučení. Nikdo z

nás nevěděl, kdy se spolu zase setkáme. Koho by

tenkrát napadlo, že za dva roky přijde nějaká sametová revoluce, kterou nota bene prožiju s

Evou a Honzou

ve Stockholmu?

Z

Bilbaa jsem jela já, na dálnici vidím před sebou turnikety, kde bych si měla vzít z

přístroje kartičku, kterou

na konci dálnice odevzdám i s

příslušným obnosem. Mezi turnikety jsem se kupodivu vešla, lístek vzala, ale

už neodjela.

Pomohli nás odtlačit od turniketů a Honza opět natahoval montérky. Však taky byly na dobře přístupném

místě. To byl oděv, který nejvíc užil!

Jal se hledat příčinu a zjistil, že je vypadlá jakási svorka, která vede k

elektrice. Nechtěla jsem už za volant.

On svlékl montérky a šíboval se na místo spolujezdce a řekl, že kazisvět může jet klidně dál. Tak tedy jel

kazisvět až do San Sebastianu, kde byla zastávka na jídlo. Honza si nějak rychle zvykl, že řídím.

Žasnu, jak mě věří a při jízdě si čte, nebo dokonce i pospává na posteli. Na dovolených jsme toho moc

nenaspali, pořád nás honil čas a hlavně jsme toho chtěli hodně stihnout, hodně vidět a hodně prožít. To je

život! Já abych to odřídila a ještě vařila. Je pravda, že nikdy jsem nemyla nádobí, to byla jeho práce.

Ve Versailles jsme museli udělat pauzu a prohlédnout aspoň některé ze zahrad. Nedá nám to a míříme

k

letišti Orly. Kvůli teroristům je uzavřená vyhlídka.

Tak tedy následuje noční Paříž, která je ale tak osvětlená, že to zdaleka noc nepřipomíná. O nějakém

zaparkování jsme si mohli nechat jenom zdát. Všude tolik aut, že se už snad ani jedno nikam nevejde.

Neplatilo to ovšem pro mého drzouna, který zaparkoval přímo pod Eiffelovkou. Snad ani ještě nevyndal

klíček ze zapalování a už se hrnou policajti. Honzova okřídlená věta z

Monte Carla opět zafungovala. Motor

kaput nás definitivně nechal stát na místě. Policajti nám dali nějakou známku za stěrač, aby ostatní policajti

věděli, že je vše vyřízeno. Takové služby jsme ocenili.

Hned jsme koupili za osmdesát osm franků pro každého lístek na Eiffelku a to až nahoru. Výtah staví

celkem třikrát a podle toho se odvíjí cena. Nejsme troškaři, když už, tak už. Kolikrát pojedeme ještě na

Eiffelovu věž?

Byla právě půlnoc, když nás výtah vezl nahoru. Noční Paříž má svůj půvab a jsem ráda, že nám to nevyšlo

přes den. Tolik světel! Tam tedy neskrblili na nějaké reklamě! Nahoře sedí voskové figuríny Eiffela, Alberta

Schweizera a ještě jednoho dědka, jehož jméno jsem zapomněla. Vyspali jsme se v

tom autě co má motor

kaput, ještě jsme si udělali výlet lodí po Seině. Výklad byl v

angličtině, nic jsme z

něj neměli, ale pozorovat

krásu může i tupec, který se nedomluví.

Navštívili jsme Muzeum Invalides, Moulin Rouge, Napoleonův hrob a v

Paříži je pořád na co koukat,

dokonce i s

otevřenou pusou! Když jsme se náležitě pokochali, celkem bez problémů jsme našli směr Maux

Chalons.

Ve Verdunu chtěl Honza do podzemních chodeb, ale bylo zavřeno. Přespali jsme tedy a druhý den byla

prohlídka vojáčků. Pevnost plná hrobů, vojevůdců a spousta vojenské techniky. Honza ocenil, že jsme tam

přespali a počkali až otevřou. A už se pomalu blížíme k

naší hranici. Mannheim, Öhring, Nürnberg. Jedu já

a vidím nad sebou, jak létají samé helikoptéry a stíhačky. Pěkně rušno! A ještě ke všemu mě předjíždí

kolona vojáků, Američani ve vojenských Hummrech.

84

Z

astavili jsme v

Norimberku a šli koupit ještě pár ptákovin. Vracíme se k

autu a pilná policajtka nám

dala pokutu 10 marek za špatné parkování. To určitě! Ujeli jsme vždycky, tak kousek před Prahou si

nebudeme hrát na oslíčky, kteří se mají oklepat. Šla jsem se jí zeptat, kde najdu poštu a Honza mezi

tím nastartoval, ujel a čekal na mě za rohem.

Jedna z

posledních zastávek je Amberg. Nemůžeme sebou vézt zbytky různých měn, celníci by nám je

zabavili. Neriskujeme to a podle domluvy to posílám Katce. Ve Weidhausu Honza potkal spolužáka Vlastu

Přádu, který jezdí po světě s

historickým šermem. Celkem jsme najeli přes osm tisíc kilometrů a ač dovolená

trvala pouhý měsíc, vzpomínky nám zůstaly na celá desetiletí.

V

roce 89 byla naplánovaná krátká dovolená ve Stockholmu. Honza byl doma se Žanetkou a já letěla právě

v

onen osudný den sedmnáctého listopadu. O všech událostech jsem se dozvěděla následující den u

Černých.

Pak jsme byli s

Honzou denně v

kontaktu. Ten byl na všechno sám, v

tu dobu dělal v

Obzoru garážmistra a

ta překotná doba plná zvratů ho sice nadchla, ale s

klíčema zvonit nechodil. Stačila mu televize a mrzelo ho,

že to neprožíváme spolu. Já tam sice byla jen deset dní, měla se jako prase v

žitě, ale strašně se mě stýskalo

a těšila jsem se domů. Tam už bylo tou dobou pěkně nevlídno, napadl i sníh.

Vracela jsem se zpět akorát na generální stávku. To, co se dělo v

Ruzyni na letišti nejde ani popsat a já se

dosud divím, že jsme se vůbec našli. V

létě pak přiletěla Eva s

Honzou do Prahy.

V

roce devadesát jsme zvolili dovolenou v

Rakousku. Líbilo se nám, bylo blízko a aspoň jsem se tam

domluvila. V

první řadě nás vyvedla z

míry ta závratná změna v

chování celníků. Jak to tak rychle dokázali?

Rok po revoluci z

nich najednou byli mírumilovní beránci, hovorní, přátelští, cestu každému přáli, usmívali

se ale já to měla v

sobě zakořeněné a stejně čekala kudlu v

zádech.

Na to nelze zapomenout co dokázali udělat za peklo. Naplánovali jsme to tak, abychom toho co nejvíc

viděli, ale při tom žádný kvalt, měli jsme v

úmyslu denně najet kolem tři sta padesáti kilometrů. Není to zas

až tak jednoduché, když si chceme něco prohlédnout, nakoupit, natankovat, uvařit, umýt nádobí a k

tomu

připočíst i čůrací pauzy. Někdy ten limit nebyl dodržen, jindy byl překročen. Záleželo na různých

okolnostech.

Zvláště pak, když jsem seděla za volantem já a Honza cedil mezi zuby, že takhle nikam nedojedeme, že

jsem pomalá. Všude Rakušáci obdivovali Žanetku. Pár schnauzerů jsme viděli, ale žádný nebyl tak krásný.

Během cesty Honza zjistil, že se nenabíjí baterka. Ku podivu závadu nenalezl a vrtalo mu hlavou, kde je

zakopaný pes.

Jde snad o diodu v

alternátoru? Proč se zase něco rouchá? Ptáme se, kde nám zjistí závadu. Prý firma

Polstitz. Vousatý mladík přeměřuje, dílna plná diagnostických přístrojů a čisto, že by se dalo jíst z

podlahy.

V

zápětí hlásí, že Machina ist caput. Hrklo v

nás jak ve starých pendlovkách. Nejde o diodu, ale hned o celý

alternátor. Dohadujeme se o ceně a chce na nás tisíc devět set šilinků.My je ale nemáme, zbytek doplatíme

v

markách a on souhlasí. Kalkulačka byla nezbytnou součástí na cestách.

Honza pořád něco násobil a dělil a já jen vyndávala peníze z

různých peněženek. Necháváme to opravit.

Situace je vážná, nikoli však zoufalá.

Ležíme na posteli a měníme plány za chodu. Chtěli jsme zajet i do Jugoslávie, ale zvolíme jen severní část,

abychom tolik neutratili. Montér vyměnil alternátor a ještě dostal plzeňské pivo. Oči se mu rozzářili.

V

Jugoslávii stojíme na odpočívadle a nevšimli si, že je vůkol takový zelený mrňavý sajrajt. Záhy byla

Žanda obalená malinkejma kuličkami, byla zelená a vypadala jako strašidla ze Spessartu. To byl film, kde

lidi po požití čehosi mění barvy jako chameleón. Musela jsem ji důkladně pročesávat, kuličky byly i mezi

polštářky v

tlapkách. Vždycky začala někde kousat, aby mne přivedla na stopu a já jen česala a česala.

Pak jsme zajeli k

moři a kousek od auta zalehli na pláž. Honza sejčkova, že přijdou policajti a vyženou nás

do kempu. Jeho předpověď se naplnila měrou vrchovatou. Přijela milicija a chtěli vidět pasoš. Dala jsem

mu všechny tři, ale nad psím mávnul rukou. Policajt se divil, že nemáme v

pase razítko kempu.

Honza mu řekl, že jedeme na jih, pospícháme a nemáme čas hledat kempy. Odpověď mu stačila a odjel.

Moře je studené, není to na plavání, pouze na smočení ve vedru. Žanda má na teplotu vody jiný názor, nic jí

nevadí, plave, líbí se jí vlny, honí motýly a racky.

85

J

ugoslávie nás tentokrát nenadchla a vracíme se zpět do Rakous. Domníváme se, že vyměníme dinárové

šeky za šilinky.

Rjeka banka nechce vyměnit. Lublanská banka také ne. Jugo banka…kroutí hlavou. Proč? Kdyby měli

pořádný peníz, neměli bychom šeky. To už se nám nelíbí a chceme direktora. Snad se baba za přepážkou

lekla , začala šeky přepočítávat a skládat podle čísel. Konečně jsme dostali tři tisíce nových dinárů. Uklidili

mamon a jedeme k

Záhřebu. Tam platíme na dálnici devadesát nových dinárů, což je devět set starých. Tolik

nul na bankovkách mě nevyhovuje, počítání je příliš složité. Aspoň pro mne.

Z

Jugošky jsme rozčarováni, je nepořádek v

autě, Žanda nechce žrát potmě a nemůžeme rozsvítit, útočí na

nás komáři. Jsme spálení, je tma, dusno a blýská se. Rychle pouklidit a pryč od komárů směr Maribor.

Jela jsem já, cesta špatně značená, směrovky téměř na zemi u chodníku, nebo schované za stromem.

Kupujeme něco k

jídlu, ale všichni jsou otráveni, že platíme starými dináry. Tak honem do Rakouska, zbývá

už nějakých deset kilometrů. V

rakouské bance měníme zasrané dináry za šilinky. Dobrá výměna a Honza je

spokojenej.

Čeká nás fůra tunelů. Jedu já desetikilometrovým tunelem a Honza hlásí závist. Mně ovšem stoupá

sebevědomí. V

tunelu je hukot,auto za autem, všichni drandí osmdesátkou a při představě, že by došlo

k

bouračce, nebo nedej bože k

požáru mne polévá horko. Však jsem chtěla taky po tom tunelu vystřídat.

Smekám před řidiči profíky, kteří jedou sami ve velkém voze a ještě daleké trasy. Do Linze zbývá stovka

kilometrů a konečně Honza nemusí závidět ten můj dlouhý tunel. Jeho čeká taktéž, ale je pravda, že jen pěti

kilometrový.

Před námi se rozprostře malebné městečko Windischgarsten, kde jsou malé barevné domečky, hodně zeleně,

peřiny barevných kytek visí z

oken a rozmanité čisťounké obchůdky. Prodavači usměvaví, vstřícní a ani

trochu vlezlí. U skály je takový malý výhlodek a protože hledáme místečko na přenocování, hned tam

stavíme. Je tam kříž s

Kristem a dvě lavičky. V

protější příkré stráni se pasou krávy se zvoncem na krku.

Nádherně to zní a k

tomu hučí voda v

nedalekém potoku. Nádherný orchestr na spaní.

Honza namazal auto, dotáhl šrouby na skříni řízení a seřídil spojku. Rád se hrabal v

autě na cestách. Vlastně

nejen na cestách. Přes to nás na každé cestě něco překvapilo. Se Žukem se jezdilo jen jednou za rok a sice na

tom dělal každý víkend,ale stejně to bylo málo. Kovářova kobyla!

Pro další noc Honza vybral les, ale to se mu nepovedlo a mě se to místo nelíbilo. Jeli jsme za město,

k

tenisovým kurtům. Házeli Žandě balonek, grilovali a domnívali se, že si nás nikdo nevšimne. Chyba!

Všiml.

Přišel za námi správce kurtů a ptal se zda chceme nocovat na tom místě? To prý nemůžeme. To jsou kecy!

Dostal pivo a ukecala jsem ho, že brzy ráno odjedeme. Tak mu nezbývalo, než souhlasit a ještě se zeptal,

zda se máme čím umýt. Nevím, zda myslel vodu či mýdlo? Vzal nás do klubovny, kde byla sprcha. To se

nám potom spinkalo!

V

noci svítily světlušky a ráno bylo kolem auta plno zrzavých slimáků. Zprvu jsem myslela, že tam kdosi

poházel mrkve.

Žanda viděla bažanta a rozeběhla se za ním, jenže bažant uletěl. Vrací se za mnou a před čenichem jí

přeběhl zajíc.

Ráno se nás přišel správce kurtů zeptat, jak jsme se vyspali. Že by čekal další pivo? Udělali jsme kafe, on si

pochvaloval, rozloučili a odjeli.

Při našem cestování jsme narazili na nejrůznější lidi. Přijíždíme do Freistadtu a na náměstí je pěkně živo a

veselo.Vyhrává kapela, u dlouhých stolů se pije pivo z

vysokých korbelů, jsou tam koně, poníci,stánky plné

tretek, ale voní uzené a vepřové maso. To Honzu zvlášť oslovilo. Nakoupila jsem tedy něco na zoubek,

snědli to v

autě a Honza chce vzít ještě vodu, aby byla v

autě rezerva.

U jedné pumpy akorát stáčeli benzin, byla tedy zavřená a nechtěli jsme čekat. Jdu dozadu do dvora, kde sedí

chlap v

boudě a čte si. Bafla jsem na něj, sice sebou trochu trhl, ale smál se. Říkám mu, že potřebuju vodu.

On vstal, zavedl do čisté dílny, kde byl v

rohu vodovod. Zřejmě myslel, že mám žízeň a stačí mě sklenička.

Uvádím to na pravou míru, on souhlasí a já začínám nosit kanystry.

86

P

omáhá s

nošením a Honza sedí v

autě, má speciální tác, který se vejde do volantu, pochutnává si na

mase a diví se, že jsem zblbla a našla nosiče vody.

Chlapa zveme dovnitř, evidentně se mu u nás líbí, vařím pro všechny kávu a vyměňujeme si cigarety.

Ještě nám na rozloučenou přinesl popelník, abychom prý na něj měli památku. Loučíme se a jedeme na

Dolní Dvořiště.

Ve Volarech mě Honza špatně navigoval a já při couvání obtiskla modrou barvu z

auta, které stálo za mnou

na Žuka. Sice jsem do auta víc drcla, ale hlavu jsem si z

toho nedělala a odjela. Nějaký dobrák nás

vyfotografoval a přišlo předvolání k

policajtům. Honza to vzal na sebe, ale pak mu ukázali fotku, jak sedím

za volantem já. Platili jsme pokutu, ale už nevím kolik. No a co? Zkušený z

nebe nespadl. Ani jsem

nedostala vynadáno.

Jeli jsme do Arnoštova, kde byl Tomáš na brigádě. Tam jsme ho nenašli vzali jsme to přes Křišťanov do

Písku, kde sloužil.Má to být překvápko, tak jen doufáme, že nebude v

base. Bohužel nebyl ani v

Písku.

Vojáci si dělají co chtějí a Tomáše poslali do Vojenského rehabilitačního ústavu na Slapech vařit. Těšíme se,

že uděláme přepadovou. Stavíme v

Chotilsku, kde je kolem nás samý ječmen.

Žanetka se šla vyčůrat jen před auto, ale spolkla osinu. Byla hrozně neklidná, štěkala, dávila se, škytala a

kašlala. Byl to pohled pro bohy. Hltala suchý chleba a už jsme mysleli, že budeme shánět veterinu, když se

pomalu zklidnila. Jedla piškoty a chlemtala vodu. Trvalo to přes hodinu, pak usnula. Zůstali jsme přes noc,

ráno jsem ji odnesla na vyčůrání, dostala sunar a cítila se evidentně dobře. Na jazyku měla od osiny velkou

modrou skvrnu. Byla to modřina. Stojíme před Vojenským rehabilitačním ústavem chceme mluvit

s

Tomášem.

Po dlouhých telefonátech konečně přišel a jen zíral. Překvápko se podařilo. Šel se zeptat, jestli s

námi může

na oběd. Hmm, nemůže. Prý rodičům stačí, když ukáže areál. Komu to stačí? Vojákům? Nám tedy ne. Co

uvidíme na areálu. Rozloučili jsme se s

ním před vrátnicí a počkali za rohem.

Tomáš se zatím převlékl do civilu, prolezl dírou v

plotě a jeli jsme na oběd do Štěchovic. To bylo rozhodně

lepší než prohlídka areálu. Bože svět chce být klamán! Zase jsme Tomáše vrátili a jeli do Navrátilky

zvěstovat zážitky z

cesty.

V

říjnu devadesát byl Honza na IKEMu transplantován a my si oba mysleli, že je s

cestováním konec. Když

k

nám ale přišel prof. Kočandrle na večeři, sám se ptal, kam plánujeme dovolenou.Řekli jsme, že

s

dovolenými je zřejmě utrum.

Jen jsem se zmínila, že máme pozvání na Mallorku, ale bohužel to nejde uskutečnit. On se divil proč by to

nešlo? Prý je Honza teď mladý kluk, dostal srdce sedmadvacetiletého sportovce , tak ať nepodléhá zkáze.

Připili si spolu na to Whiskou, jen je potřeba naplánovat biopsie před a po dovolené a mít sebou rezervu

léků. Tak jsme si na rok devadesát jedna pošpendýrovali dovolené hned dvě. První byla v

lednu na

Mallorku, druhá v

srpnu do Vídně s

Evou a Honzou. Eva nám cestu opět hradila, zase jsme psali kdejaké

mýtné, benzin a trajekt. Vše bylo napsáno, na Mallorce proplaceno a to se to pak jezdí na dovolenou!

Tři měsíce po transplantaci jsme vyjížděli na měsíční dovolenou. Dokonce mě to přáli i v

práci a Tonička se,

se mnou podělila o svoji dovolenou a to se jen tak nevidí. Mezi častými biopsiemi následovaly nezbytné

přípravy a konečně nastal den D.

Přes Německo, Rakousko, Itálii, Francii, Andoru do Barcelony a trajektem do Palmy. Sice už jsme měli

leccos za sebou, ale absolvovat tak dlouhou cestu krátce po transplantaci srdce a po zmrzlé Evropě, to byl

zřejmě husarský kousek.

Opět aspoň na chvíli stavíme tam, kde už to známe a kde se nám líbilo. Nešlo nezastavit třeba v

Monte

Carlu.

Města vypadají zcela jinak v

parném létě a jinak v

zimě. V

Andoře nezbytné tankování do nádrží i kanystrů.

Je to velká zátěž, ale i úspora.

Z

Andory jsem měla hrůzu. Na vrcholcích se drží sníh i v

létě, tak jak to asi bude vypadat v

zimě? Tma,

zima, vítr,sníh, náledí a nás čeká jen stoupání. My to zdolali bez řetězů. Koupili jsme Evě malou kapesní

televizi Philips jak si přála.

87

Š

ílená cesta byla přes rozkopanou Barcelonu a konečně se dostáváme do Porta. Platíme ve všech

možných měnách a najíždíme na loď jménem Valencia. Platíme padesát osm tisíc tři sta dvacet peset za

auto a dvě osoby. Psa jsme zatajili, ten ležel na posteli za skříní a nikdo nesměl vědět, že tam je.

Na lodi rozčarování, pes nesmí na palubu. Spala v

autě v

podpalubí a my strávili noc na palubě. Noc ubíhala

pomalu a ta představa, že je Žanda bez nás a my na palubě bez ní nás iritovala a vymysleli jsme plán do

budoucna. V

Palmě na nás čekal Honza Černoch a jeli jsme do hotelu.

Osprchování, papání, povídání a hlavně vymýšlení výletů, abychom toho viděli a stihli co nejvíc. Však Eva

s

Honzou znají za těch třicet let ostrov lépe, než místní. Chodili jsme s

nimi i po návštěvách, což bylo velmi

zajímavé. Španěl si nevezme do baráku jen tak někoho a my díky Evě měli všude dveře otevřené.Trhali jsme

přímo ze stromů pomeranče i citrony.

V

lednu bývá na Mallorce kolem patnácti, dvaceti stupni. Na koupání to není, ale na procházky počasí přímo

ideální a hlavně v

tuhle dobu nejsou nikde davy turistů.

Je poměrně dost Němců, kteří tam jezdí s

pravidelností hodinového stroje na několik měsíců. Nejsou žádní

troškaři. My se chodily s

Evou koupat do hotelového bazénu. Navštívili jsme veškerá města i městečka, ale i

různá tichá zákoutí, kde lišky dávají dobrou noc.

Obrovské trhy se zvířaty, rybí restaurace, kde v

akvariu vyloví návštěvníkovi kraba nebo chobotnici a

během chvíle připraví delikatesu. Chapadla chobotnice jsem ochutnala od Honzy a zrovna jako delikatesa

mě to nepřipadalo. Připadalo mě to jako kyselá gumová froté žínka. Leželo to v

hlubokém talíři a zalité

citrónovou šťávou. Citrónem se nešetří, všude jsou obalené stromy.

Každé ráno při snídani se rozprostřela mapa Mallorky a někdo zabodl prst do určitého místa a tam se pak

jelo. Každý den jsme viděli něco nového a zajímavého. Převážně jezdil Honza, protože v

horách jsou úzké

serpentiny a cesty nemají krajnice a všude se sypou kameny. Honza měl rád adrenalin a ježdění v

takovém

terénu mu dělalo potěšení.

Do hotelu, kde byla Eva ubytována se nesmělo se psem To tak!! Přeci Žanetku nenecháme v

autě. Je to člen

rodiny, tak bude s

námi. Vyřešili jsme to následujícím způsobem. Dala jsem Žandu do velké tašky, hodila

přes ní osušku a řekla jí, že musí být zticha.

Prošla jsem tak kolem recepce s

nezbytnou dvacetikilovou taškou, která ani nedutala. Vyjely jsme spolu

výtahem a na pokoji Žanda vyskočila z

tašky, oklepala se a její vousatý úsměv nasvědčoval tomu, že tu hru

s

námi hraje moc ráda. Dělali jsme tento rituál denně a jak jsem řekla, že půjdeme do hotelu dát sprchu,

sama už vyhledávala otevřenou tašku. Jó byl to holt inteligent každým coulem!

Dovolená se rychle krátila a nás čekala ještě dlouhá cesta přes zamrzlou Evropu. Ale návštěva Mallorky

v

tomto období, kdy není tolik cizinců stála rozhodně za zhlédnutí.A tak byla za námi Palma, Palma

Nova,Calvia, Solitér, Espurlos, Waldemosa, Soller, Deia, Polensa, Alcudia a další města i městečka.

Ve Waldemose v

horách je speciální hospůdka, kde stojí vedle sebe asi třicet soudků a v

každém je nějaký

likér. Vedle soudků tác se štamprlaty. Příchozí projde, porozhlédne, vybere, ochutná a to, co mu nejvíc

chutná, pak zakoupí u pokladny rovnou celou láhev. Likéry chutnaly, což o to, ale byly zrádné.

Evin Honza ochutnal ze všech soudků, chutnaly mu všechny, nezakoupil nic a odpotácel se ven z

krámu.

Cestou z

Waldemosy jsme se zastavili v

klášteře mnichů. Na plácku před klášterem hráli mniši fotbal ve

svých kutanách, převázaných tkaničkou. Šlo jim to dobře a zjevně byli rádi, že mají čumily.

Byla tam též krásná vyhlídka a Mallorka jako na dlani. Zašli jsme do sklárny, kde nám místní ukazovali, jak

se fouká sklo, převážně malé figurky. Foukali různá zvířátka a já dostala na památku zeleného koně. Čas se

nachýlil a my museli počítat s

návratem. Tentokrát jsme jeli trajektem přes den. Vyjížděli jsme z

Palmy

v

poledne lodí Salamanca a kolem jednadvacáté hodiny nás přivítala Barcelona. Cestou zpět stavíme jen na

to nejnutnější. V

té době mě pořád ještě trápily migrény, jako vlastně celý život. Ležela jsem v

tu dobu na

posteli s

hadrem na hlavě, Honza řídil a na sedadle spolujezdce seděla spokojená Žanda, před sebou

rozloženou mapu a hrála si na důležitou.

Když záchvat pominul, vstala jsem z

mrtvých a za volantem bylo střídání. V

jednom dni jsem měla ráno

nohy v

moři a večer zachumlaná ve větrovce v

Alpách na sněhu a házela koule po Žandě, které za letu

chytala.

88

V

noci vidíme osvětlené sjezdovky, stavěli jsme pro Žandu iglů. Krásná, čistá příroda, ale ta zima!

Spali jsme v

autě navlečeni snad do všech šlupek, topení nebylo a Honzův Sandimmun jsem měla

mezi nohama.

V

noci byla Žanda ke mně přitisknutá, bály jsme se pohnout, aby nám zima nevlezla pod deku. Jak mě

funěla na krk, stékaly potůčky a děsně chladily.

Před Mantovou jsme zjistili, že je prasklé přední okno. Nebylo divu. Ráno jsme uvnitř auta naměřili minus

deset stupňů. Honza ač po transplantaci zvládal dobře, ale já zimou trpěla. Na oknech ledové květy, voda

pro Žanetku v

misce zmrzlá na kost. Vaříme často čaj a pozorujeme cestou bílá zasněžená města, městečka i

vesničky. Je to jako v

pohádce a má to půvab.

Do kostela kráčí babky zahalené do plédů, všude čisto, uklizeno, čiší z

toho pohoda, ale to bílé jasno strašně

bodá do očí. Cestu jsme přečkali ve zdraví, najeli přes čtyři tisíce kilometrů a ani ve skrytu duše nepočítali

s

tím, že si příští rok tuto cestu zopakujeme.

Když následující rok přišlo další pozvání a placení od Evy, začali jsme dělat plány, jak přežít v

zimě. Už

jsme věděli do čeho jdeme, tak to bylo snadné.

Honza vyplnil vnitřky dveří polystyrénem, namontoval jakýsi přímotop na zvláštní bombu a udělal do Žuka

díru pro rouru od topení. Druhá cesta opět v

lednu, to už bylo jiný kafe! Zima nás nemohla zaskočit. Před

odjezdem nezbytné prohlídky, nabrat dostatek léků a protože je po transplantaci snížená imunita, co chvíli se

něco nepředvídatelného objevilo. A tak jsme odjížděli a Honza ještě dobíral Penicilin. Denně jsem měřila a

zapisovala tlak a pulsy, protože po návratu chtěli doktoři podat raport. Tak tedy následující rok jedeme po

stejné trase, přes noc zapojíme kamínka a libujeme si, že jsme na tu zimu tentokrát vyzráli.

Ráno zjišťuju, že nemůžu polykat a v

zrcadle svítí bílá mandle. Je potřeba s

ní něco rychle udělat, nebo

nakazím Honzu a máme po dovolené. Hnis stírám štětičkou namočenou v

Ajatinu, preventivně beru Aspirin,

obklady, kloktám a na štěstí se obejdu bez horeček. Často měním Priesnitz, cucám nechutné bonbony, ale za

pár dní se angina vytratí do ztracena. V

Barceloně svítí slunce, je pět stupňů pod dvacítkou a Španělky se

halí do kožichů, aby si jich ještě užily.

Město je stále rozkopané před blížící se olympiádou. Už je nám leccos povědomé. Hlavní třída, kterou jsme

loni jeli k

přístavu je tentokrát odkloněná, ale Honzův instinkt nezklamal. Nervozita nabírá na intenzitě,

otevírá se pokladna a já kupuji palubní jízdenky.

Za ten rok pěkně podražili! Platíme o čtyři tisíce sedm set peset víc než loni. Všiváci! To se Eva prohne!

V

okénku pokladny sedí stejný pán jako loni, ba i ve stejné modré vestě. Já ho poznávám, on mě ne.

Zase mluvím Žandě do duše, že ji nesmí nikdo vidět a vypadá, že chápe. Dochází k

naloďování. Spousta

jakýchsi regulčíků diriguje kam které auto má najet. Nejprve vozy TIR,přívěsy, nákladní a na závěr osobní

auta. Mají to dobře zorganizované, ale na spodní palubě je neskutečný mumraj, lomoz řetězů, protože každé

auto musí být náležitě přikurtováno. Po tragédii, kdy se otevřela zadní vrata trajektu jsou zpřísněna pravidla.

V

nestřeženém okamžiku jsme se zamkli v

Žuku, zatáhli záclonky i přes přední okno, zalehli a šeptali

Žandě, že nesmí skákat, aby se auto nepohnulo. A když bude hodná, budeme s

ní přes noc v

autě. Hluk,

lomoz a halekání chlapů se uklidňuje a najednou slyšíme dunivé zabouchnutí těžkých kovových vrat,

slyšíme zaklapnutí závory a najednou se rozprostřelo ticho.

Všichni jsou na palubě, jen my tři zamknuti v

podpalubí. Děj se vůle páně, snad se ráno střetneme v

Palmě

s

Černochem?! Není to příjemné, ale v

objetí se to dá vydržet. Loď se houpá, různě naklání a my slyšíme,

jak se šoupou a převalují mohutné řetězy pod přikurtovanými koly aut. Jedeme poměrně dlouho a nezdá se

nám to. Vyhlížíme z

okénka Žuka, ale vidíme v

tom šeru jen siluety vozů. Konečně náraz!

Přistáváme a vzápětí slyšíme odemykání závory i vrat. Opět nastává hlahol, chlapi v

rukavicích odjišťují

řetězy. Když na nás přichází konečně řada, sjíždíme po plošině a šineme se pomalu k

Honzovi, který už nás

očekává a haleká proč máme takové zpoždění. Aha! Proto tak dlouhá plavba, která se nám nezdála. Třeba

počítali pasažéry a my jim na palubě chyběli. Nepříjemný pobyt v

uzamčeném prostoru je rychle zapomenut

a nás čeká situace, která se po roce opakuje. Žanetka do tašky, s

taškou do hotelu, návštěvy, výlety k

moři i

do hor, restaurace, vyhlídky, nákupy, trhy a opakujeme si i Waldemosu a ochutnávku likérů. Snídáme

pravidelně u nich na balkoně, který už je od rána zalitý sluncem. Je šestého února a můj Honza slaví

padesátiny.

89

T

entokrát navštěvujeme i jiná místa, která byla loni z

časových důvodů jaksi opomenuta. Děláme

piknik v

Can Picaford u moře. Fouká vítr, ale svítí slunce a je teplo.Honza našel v

moři část bílých

dveří a měl spásný nápad. Položil na palubku, upravil, přimontoval, já na to hodila deku s

osuškou a

Žanetka má výhled z

auta a nemusíme se spolu tísnit na sedačce. Z

blízka jsme si prohlédli katedrálu, která

má největší kulaté mozaikové okno v

Evropě.

Dole plavou černé labutě s

červenými zobáky. Absolvujeme návštěvu u jejich známých. Francisky a

Eduarda.

Domeček bez oken a uvnitř všude studená dlažba. I v

tom nejteplejším počasí je poměrně chladno.

Uprostřed místnosti je obrovský kulatý stůl s

těžkým ubrusem, jehož třásně kopírují podlahu. Pod stolem je

drátěný košík, který vypadá jako velký hluboký pařák. Do něj se dávají skořápky z

mandlí a když se to

zapálí, pod stolem se rozhostí krásné teploučko. Není to zrovna dvakrát příjemné posezení, protože záda

jsou ledová a nohy z

rozpálených skořápek jsou ošlehané teplem.

Španělé jsou nesmírně pohostinní, všechno nám ukazují, provádějí barákem, Eva překládá. Franciska šije

doma a všude se povalují různě barevné kůže. Pár kůží dostávám a Honza mě pak z

nich šil kabelky,

peněženky a různé futrály na brýle, na lupu a manikůru. Na stropě visely uzené šunky, které se i u stropu

ukrajovaly. Španělé pohostinní a neustále něco snášeli na stůl. Na příští den jsme pozvaní k

Pedrovi a vůbec

netušíme, co nás čeká.

Jedeme ještě pro Margaretu a Jajmého. Zajímavé, že on řídí auto, ač neumí číst. Jak udělal řidičák, je nám

záhadou. Sídlo Pedra je vysoko v

kopcích zakuklené v

lesích, jako Hitlerovo Orlí hnízdo. Ani Žuk

nevyjede,, necháváme ho pod kopcem a postupně nás Pedro odváží terénním autem. Když se všichni

scházíme nahoře, jsme pomalu v

mracích a Palma je hluboko pod námi.

Je tam spousta lidí, živo a všichni mají ochraptělé hlasy. Přičítala bych to hyperfunkci štítné žlázy. Vůkol

nádherné rozsochaté olivové stromy, kolem nás se pasou ovce, kozy, pobíhají psi a posedávají kachny.

Všechna zvířata jsou Pedra. Je zajímavé, že každá ovce a každá koza mají jméno nějaké pohádkové bytosti a

když svolává Sněhurku, Popelku, Sněhovou královnu, Karkulku, Pyšnou princeznu a jiné, tak ty kozy se řítí

k

němu, aby je podojil.

Zvířata mají na krku rolničky a zvonečky a každý podvečer při svolávání se ta nesmírně zajímavá krajina

v

horách rozezvoní. Oveček je dokonce sto dvacet, sama ani tolik pohádek asi neznám, ale je to balzám na

duši. Vyjeli jsme si s

Pedrem, s

Honzou a motorovou pilou do širokého okolí Nisanem, abychom nařezali

nějaké olivové dříví. Pedro prořezává olivové stromy i tisíc let staré.

Dřevo je tvrdé a musí se používat vidiové pily i vrtáky. Oliva je zvláštní tím, že neplave na hladině a když se

z

ní cokoli vyrobí, detaily dřeva se znásobí až pod vrstvou laku. Vystoupí léta a mimořádná kresba, kterou

ostatní dřeva postrádají. Místní z

tohoto dřeva vyrábějí upomínkové předměty a dole v

Palmě se vše

poměrně dost dobře prodává.

Honza byl z

olivy nadšen a chtěl si vzít pár pařezů a větví do Prahy, že z

toho po vysušení něco vyrobí.

Pedro byl rád a snažil se. Dostali jsme toho opravdu dost.

Cestou to leželo pod postelí a pak jsem ty pařezy vzala do práce, uskladnila do prádelny, kde se sušilo

prádlo v

tendrech a byla tam tedy stálá teplota i vlhkost. Pak z

toho Honza po večerech vyráběl

volant,šaltpáku, chlívečky na brýle do Žuka, ale i různé šperky, které jsem před tím navrhla.

Mám celé olivové sady náušnic, náramků a různých náhrdelníků a broží. Stále to má úspěch, protože to je

něco mimořádného a nevšedního. Když odloupl jen tenoučkou planžetku, která pak praskla, ani se

nerozčiloval, odložil a pustil se do nového. Pro něj neexistovalo, že něco nejde! Tak dlouho nad tím dumal,

až to opravdu šlo.

Trochu jsem odbočila od Pedra. On uměl se zvířaty mluvit, že mu fakt naslouchala. Jedeme lesem nahoru a

v

cestě nám stojí osel. Respektive oslice Ramona. Když na ni zavolal, aby nám uhnula, stála jako přibitá.

Když teprve vylezl z

auta, šel k

ní, pohladil ji a zašeptal do ucha:“Tys neslyšela? Potřebujeme projet“!

Spiklenecky se na něj dívala , kroutila kornoutky uší a pak poodešla z

cesty.

Žanda na ni nevěřícně koukala a pak když jsem se zeptala, jak dělala Ramona, uměla přesně po ní kroutit

ušima. Žanda byla dáma každým coulem a chovala se všude způsobně, až vybraně.

90

N

a nikoho neštěkala, nikoho nehonila, jen se všemi kamarádila.

Úžasné bylo, když se pekly sardinky, naházely se na plechový talíř, který dal Pedro pod stůl. Z

toho

jednoho talíře jedli společně psi i kočky dohromady. Nikdy nedošlo ke rvačce. Současná Žanda by

si talíř chránila a bránila do krve, že by nejdřív asi sežrala kočky, pak psy a sardinky by byly jen a jen pro ni.

Když várka zmizela, grilovalo se dál a postupně se talíř doplňoval. Ta hladová havěť způsobně čekala a pak

současně ponořila čenichy do talíře.

Před půlnocí nás zase svezli Nisanem dolů do civilizace a my jeli do hotelu, kde jsme ještě chvíli popíjeli a

zobali pistácie, fíky, datle a hroznové víno. Obrovské mísy se prohýbaly pod čerstvě natrhanými pomeranči,

které dostávala Eva od kdekoho. Jediný pomeranč se nekoupil. Na zahradách jsou pomeranče a citrony jako

u nás jablka.

Stromy pomerančů a mandloní jsou zvláštní tím, že je na stromě současně jak květ, tak i plod. Na Mallorce

jsme zjistili, že neukazuje tachometr. Rozbil se jeho náhon. Honza vytáhl bovden a zastavili jsme

v

autodílně, jenže neměli tam autogen. Zastavili jsme v

jiné dílně, ale tam se jim zase do opravy moc

nechtělo. Přes Evu se Honza domluvil, že když mu na chvíli půjčí autogen, spraví si to sám. Tak se i stalo.

V

dílně jsme poděkovali a za ochotu a zapůjčení autogenu dostali pár pixliček Plzeňského.

V

další dílně zase půjčil brusku, aby bovden zbrousil a ohladil. Honza Černoch vždycky postával před

dílnou, nechtěl ani dovnitř, tak s

námi absolvovala všechno Eva.

Jednak byla zvědavá a my ji potřebovali jako tlumočnici. Všechno nám vycházelo, ale dovolená se rychle

krátila a my museli počítat s

cestou zpět. Při představě, že se uvidíme v

létě v

Praze se nám odjíždělo a

loučilo o trochu lépe.

Na trajektu jsme si zopakovali jak vypadá uzamčení v

podpalubí. Už jsme byli mazáci a věděli, co nás čeká.

Ve Figuru jsem si prohlédla muzeum Salvadora Dalího. Uchvátilo mě to natolik, že jsem si prohlídku

dopřála ještě další rok, abych to pořádně vstřebala. Honza do muzea nechtěl, že si budou raději v

autě se

Žandou číst.

V

noci se mě o exponátech z

muzea zdálo a když se ráno probudím, otevřu oči, vidím, jak mě Honza

pozoruje. Ptám se co se děje? Prý musím zajít na radnici a zaplatit rámusenku. V

noci jsem tak chrápala, že

přišel starosta. No, když mě na ni dá, půjdu ji zaplatit!

Na dálnici směr Miláno vidíme v

dálce šlehat plameny. V

protějším pruhu byla velká bouračka, na zemi

leželi lidi, motorka na boku, které se ještě točila kola a jedno auto hořelo. Je to šok pro okolo projíždějící

auta. Začínají houkat sanitky, policajti a hasiči.

V

Itálii jedeme strašně dlouho, protože je série tunelů a tam to jaksi nejde. Sjíždíme na Bellano, kde je úzká

a rohatá silnice, která vede k

Lago di Como.

To je nádhera a idylka. Barevné plachetnice, klid a nádherná příroda. V

noci zvon na kostele oznamoval

každou celou. Slyšela jsem ho v

jednu a pak až ve čtyři. Ostatní zvonění jsem zaspala.

Je deset stupňů, svítí slunce, ale vrcholky hor jsou zasněžené. Přijíždíme k

Édolo, kde je trasa podobná

Grossglockneru. Stoupáme do toho masivu, všude bílo, stráně osvětlené, jezdí kabinková lanovka a všude

kolem množství barevných lyžařů.

Jsme ve výšce skoro dvou tisíc metrů nad mořem, děláme fotky, Žandě házíme sněhové koule. Ani není

zima, čisto, bílo a všichni tři řádíme v

tom prašanu. Žanetka je nevšední cestovatel.Poslechne na slovo, dá

packy na mapu, jako by se chtěla připojit k

plánování další cesty.

V

tunelu se opře automaticky o světýlko zády, aby lépe viděla. Dokonce umí i zapnout stěrače, ale ne po

každé. Před Brennerem zase vidíme ohořelý autobus s

úplně propadlou střechou.

Přes Německo má Honza průjem a co parkoviště, to zastávka. Dávám černé uhlí, vařím hořký čaj, nic

nepomáhá a chce jet dál. Je zima, sníh a silný vítr z

hor. Ale po chvíli přece jen stavíme. Zaskočila ho

zimnice, naměřila jsem třicet devět, starám se jako o miminko.

Dávám čepici, rukavice, všechny svetry, bundy, deky, ale pořád drkotá zuby a dokázal rozvibrovat i auto. Po

Aspirinu ráno jen zvýšená teplota, dostal čaj a suchary.

Pro jistotu jedu já a Honza po té šílené noci poklimbává vzadu na posteli.

91

J

e zesláblý, ale proto mám zastavit u prvního řezníka a koupit šunku, která ho určitě postaví na nohy.

Znám ho a na co má chuť, to obvykle rotyku v

těle nedělá. Pořád skuhrá a básní o šunce. Dlouho to

nevydržím, odolávám a šunku kupuji. On si libuje a prý by bodlo ještě jablíčko, které ovšem v

Žuku

není. Tak popojedu, zastavím ještě před zeleninou a kupuji dvě velká zelená jablka, za které by se nemusela

stydět ani ježibaba. Sněhurka by žasla! Každé jablko bylo zabaleno do hedvábného papíru a přelepeno

zlatou nálepkou.

Honzovo transplantované srdce se smálo už i na obal. Konečně přejíždíme naše hranice a je to znát.

Všude leží starý špinavý sníh a kusy ledů. Máme za sebou čtyři tisíce čtyři sta kilometrů a těšíme se domů.

V

srpnu devadesát jedna přiletěla Eva s

Honzou do Prahy s

tím, že bychom si mohli udělat delší výlet do

Vídně a přilehlého okolí. My ten návrh s

potěšením přijali, Honza hned začal vyndávat mapy a studovat

cestu.

Já připravila věci a po obědě jsme vyrazili ve čtyřech a se Žanetkou. Skoro jako čtyři z

tanku a pes.

Prohlédli jsme si Telč a zastavili v

Lechovicích.

Zašli do vinného sklípku na večeři, která se jaksi protáhla až do ranního kuropění. Ale neplánované věci

většinou vždycky stojí za to. A tohle tedy stálo, jen co je pravda. Šlo se po příkrém schodišti do prvního

patra, kde hrála pravá nefalšovaná cimbálovka.

Hned jsme s

Honzou věděli, že jen tak do Vídně nepojedeme. Bylo to po prvé od transplantace, co jsme si

zase spolu zatancovali. Honza vyzval zpěvačku k

tanci, která byla v

kroji a kožených holínkách. Sám se

vyzul ze sandálů a bos to s

ní roztáčel.

Nádherná atmosféra a já byla na Honzu pyšná, protože nikdo nepoznal, jaké útrapy má za sebou. Oni pili

Müllera, já zůstala u piva.

Vinaři sice na mě koukali skrz prsty, ale já jediná byla ráno střízlivá. Bože, co ten můj Honza s

Evou

dokázali vypít!! Vyprazdňovali spolu jeden džbánek za druhým, evidentně bylo na Honzovi znát, že je zase

ve svém živlu.

Zpívalo se, tancovalo, pilo, jedlo a bylo veselo, jako ve sklípku. Vidět ho tak Kočandrle?! K

ránu se všichni

takřka skutáleli z

těch příkrých schodů, naskládali se do Žuka a usnuli.

Stáli jsme u rybníka a já si šla ráno se Žandou zaplavat, abych přišla k

sobě. Černoch se ošíval, že je voda na

jeho vkus trochu zelená, ale mě to bylo jedno. I kdyby byla voda křišťálová, stejně by tam nevlezl. Mně bylo

fajn a oni si lízali rány.

Po snídani jsme chtěli popojet, ale Žuk se ani nehnul. Honza se chtěl podívat na baterky, ale po těch

Müillerech po prvé v

životě nevěděl, kde baterky jsou!

Odmontovala jsem sedačku spolujezdce, Honza baterky přeměřil a v

tu chvíli naprosto vystřízlivěl. Co teď?

Když nás někdo vytáhne od rybníka do kopce a pak roztlačí, třeba baterky chytnou. A to byly dvě baterky!

Koho teď sehnat? Naložený Žuk má čtyři tuny! Půjčila jsem si kolo od nějakého místního kluka u rybníka a

jela do vesnice sehnat pomoc. No a kam jinam, než do hospod.

Taky jsem v

jedné sehnala traktoristu, který nás od rybníka vytáhl. Eva vůbec nevěděla, že tam s

nimi

nejsem a když mě viděla sedět na kole, protírala si oči, zda se jí to nezdá.

Kolo jsem vrátila ale se Žukem potíž, protože baterky ani neškrtly. To není dobré na začátku dovolené, ale

my s

Honzou všechno řešili za chodu a vždycky něco vyšlo. Zas až tak nás nějaká prázdná baterka nemohla

rozházet. Zvlášť po tak nádherném večeru a noci.

Domluvili jsme se s

jedním pánem v

hospodě, že mu zaplatíme, když nás odveze do Prahy a zase zpět. Na

štěstí nepil, sotva dosedl. Až jsem žasla, jak rychle souhlasil.

Ta vidina z

čista jasna udělat si výlet do Prahy ho nadchla. Pán jel na vkus Honzy značně pomalu, tak ho

Honza vystřídal. Nejprve jsme zajeli do dílny na Smíchov pro vercajk, pak k

Honzovi do práce a tradá zpět

na Znojmo. Stihli jsme to za dvě hodiny a pět minut.

Eva šla zatím na procházku se Žandou, Černoch polehával v

autě. Všichni žasli a já se dmula pýchou.

Zřejmě to byl rekord, ale hlavně cestou nikde ani policajt.

92

D

ali jsme baterky, nastartovali a motor předl jako panna. My se s

Honzou ještě po té cestě vykoupali

v

rybníku, co v

něm byla ta zelená voda. Honza ještě odvezl pána domů do sídliště, zaplatil a

poděkoval. Pán měl o čem asi ještě dlouho přemýšlet. Byl šťastnej a prý strávil mimořádný den

plný zážitků a ještě stihnul letmo vidět Prahu. Prý se s

takovými lidmi ještě nesetkal. Ale my také ne. Kdo

by dnes byl ochoten něco takového a pro cizího udělat, nevím. Kápli jsme holt na dobráka.

No a to nemluvím o Evě s

Honzou. Pro ně to byl taky nezapomenutelný zážitek.

Tak jsme po té nucené zastávce v

Lechovicích zase mohli jet dál. Prohlédli jsme si Schönbrunn, večeře byla

u ohně na grilu. Dopoledne u Dunaje, odpoledne bylo stráveno v

Prátru.

Někdy byli oba Honzové se Žandou a my s

Evou vzaly útokem různé krámy a nakupovaly. Týdenní

dovolená všem vyhovovala. Najeli jsme jen přes tisíc kilometrů, ale všem se líbilo a pak se ještě jelo k

nám

do Prahy, kde dovolená v

podstatě pokračovala.

V

roce devadesát dva jsme zvolili jiný směr. Přes NSR, Luxemburg a Belgii do Holandska. Dá se říct, že

všude je něco pozoruhodného, ale Holandsko mě učarovalo.

Někde na parkovištích je kromě WC k

dispozici i sprcha, často jsme ji tedy oba využili. Jednou jsem šla do

sprchy sama, Honza byl v

autě a Žanda na mě čekala před domečkem se sprchou. Vůbec jí nevadilo, že

celou dobu stála v

mraveništi a mě tím přidělala práci, než jsem mravence vyčesala.

V

Lucembursku všude krásná pozinkovaná svodidla,čisto, krásné dálnice a opět podél dálnic pletivo kvůli

zvěři. Na stráních pasoucí se čisté krávy, ovce, kozy a koně. Z

těch zvířat vyzařuje pohoda a spokojenost.

Pobíhají, hopsají, honí se a koně se válí spokojeně na zádech. Radost pohledět!

Pro nás ovšem dost draho. Ale i tak jsme nuceni koupit ty nejzákladnější potraviny. Bylo mě tak dobře, že

jsem Žuka rozparádila a ručička tachometru se přehoupla za stovku. Honzovo ucho poznalo zrychlený

otáčkoměr. Prý nás to sežere i s

botama.

Nejlepší bylo jezdit tak kolem pětasedmdesáti kilometrů v

hodině. Mám zas bílou mandli, kašel a rýmu.

V

létě na dovolené mě to kazí náladu. Musím být fit, abych se mohla starat o Honzu. Tak nastoupí klasika.

Setřít mandli, Aspirin, zábaly, kloktání a čekání, kdy to odezní. Evropské cesty v

Belgii mají zelené značky

a speciální značky označují otočný, nebo zdvíhací most. Mýtné se platí belgickým frankem.

Prohlížíme Brusel a Vavre. Zaparkované auto hlídá Žanetka a my se kocháme v

ulicích. Pod Bruselem opět

síť několika proudových tunelů, osvětlených a dobře odvětraných.

Jedeme na Antverpy , je teplo, mlhavo a dusno. Začalo lít jako z

konve a na oba přišla dřímota, tak si na

parkovišti všichni tři hodinku zchrupneme.

V

Rotterdamu je nádherné námořní muzeum. K

vidění jen samé lodě, koráby,lana, lodní šrouby a

nejrůznější uzly na špagátech a lanech.

Večery jsou nádherné. Stavíme dřív, než se setmí, dáme sprchu, dobré jídlo, pití, posloucháme hudbu, čteme

si a dovolené náležitě promilujeme.

Prohlídka Amsterodamu, ale města jsou si podobná jako vejce vejci. Pořád dokola. Čisto, pořádek, všude

všechno k

dostání, ale tou největší pozoruhodností pro suchozemce jsou zvedací mosty na křižovatkách, pod

kterými plují různé šífy, parníky, lodě i malinké lodičky. Jezdí i vyhlídkové lodě v

Paříži po Seině.

Holanďani jsou nesmírně milí, usměvaví, mávají na nás a zdraví nás. Zřejmě mají Žuka i nás za kuriozitu

kterou jen tak nepotkají. Někde zastavíme, sedneme u auta na deku a už na nás troubí, z

okének mává

několik rukou a přejí dobrou chuť. Abychom to mohli v

klidu dojíst,raději zalézáme do útrob.

Jedeme na Altmar. V

lednici je bílý jogurt, tak šel Honza natrhat ostružiny a hned máme něco dobrého

k

odpolední kávě. Večer jsme zakoupili pizzu, která nám moc chutnala, protože to bylo po dlouhé době zase

něco odlišného.

Zastavili u nás policajti, dokonce s

námi chvíli pobyli, dali s

námi kávu a my jim ukazovali na mapě, kde

všude už jsme byli. Poblafali s

námi trochu německy, trochu rukama i nohama. Pak se rozloučili a popřáli

šťastnou cestu.

Na moři jsou mraky labutí, plachetnic a lodí. U pump je perfektní servis.

93

S

měřujeme na Harlingen a z

ničeho nic jsme sjeli ze silnice na trávu. Honza staví celkem na kvap, aniž

by předem cokoli řekl. Měl žlučníkový záchvat. Prohrábnu lékárnu, dostává Tagamet, Baralgin, No

–

Spu a Febichol.Hadrem namočeným v

Alpě mu otírám čelo.

Žanetka vycítí kdejakou situaci, jen nás pozoruje. Honzu jsem po chvíli úplně uhladila ke spánku.

Za chvíli to polevuje, ale pro jistotu jedu já. Na noc stavím u trafačky a nevíme co nás čeká. Po chvíli

komáří nálety. Během chvíle jsem tak poštípaná, že nemohu hnout hubou a za žádnou cenu nevyslovím

souhlásky B,M, P a V. Honza byl na tom o něco lépe.

Ve čtyři ráno jezdíme po prázdném městě a hledáme parking bez komárů. Přestávám vidět a hlásí se záchvat

migrény. To ještě scházelo. Ještě, že jsou v

lednici moje čípky. Bez těch nedám ani ránu.

S

nadcházejícím dnem nás opouštějí veškeré neduhy a Honza si přeje po žlučníkovém záchvatu bramborový

salát. Ale pořád žadoní, že si ho ten žlučník přeje. Znám ho, vím co dokáže, tak ho jdu koupit. Žlučník byl

spokojen a už se o něm nevědělo.

V

Brémách jsem se zase osprchovala na nerezovém WC a jedeme směr Oldenburg. Tahle dovolená má zase

zlatý hřeb v

podobě Bad Gandersheimu. U Katky se dlouho nemůžeme zdržet, dovolená co chvíli končí.Od

Katky řídí Honza, já naviguju a dostávám vynadáno, proč jsem zvolila průmyslové město Kassel. Dostává

zapálenou cigaretu a už mě zase miluje.

Celý den Žanetka tloukla špačky. V

Hirschau na náměstíčku, kde je studánka s

měděným emblémem kupuji

nádherné umělé kytky, nějakou bižuterii, pár ptákovin pro známé, ale Honzovi rozbrušovačku s

nádhernými

kotouči značky Bosch. Je v

sedmém nebi, chce si to prohlížet do nekonečna, je jak malý kluk nad stavebnicí

Merkur. Posílá mne, abych si šla ještě koupit nějakou bižuterii, aby měl čas v

klidu si Boschku prohlédnout.

Nejdu a rozplývám se nad rozbrušovačkou s

ním. Však i Žanetka nad ní jeví nevídaný zájem.

Na hranicích chci štempl na papír od zakoupeného zboží. Nedali a jen mávli rukou. Náš celník je rozumný a

v

Rozvadově razítko dává bez problémů.

V

Plzni stavíme v

pivovaru Spilka, kde si Honza dává G šest a já dvojité palačinky. Je tam veselo, vyhrává

nějaká kutálka. Jednou jsme si skočili a rovnou z

parketu spěcháme do auta za Žanetkou a neseme vepřové

ragů. Přibližujeme se k

domovu a na špatné situace během cesty už nemyslíme.

V

devadesátém třetím roce jsme zvolili Rakousko, SRN, Itálii, Francii a opět přes Andoru do Španělska. Za

Parmou v

Itálii Honza staví před nákupním střediskem, ale je zavřeno. Je pouze přístup k

bankomatům a na

WC. Na záchodech místo mísy jsou turecké šlapky, perfektně čisto a v

rohu je sprcha i s

teplou vodou.

Následuje pohádková cesta. Jedeme po žluté na La Spezia, vysoké srázy, pořád stoupáme, jede to leda na

dvojku, ale kam oko dohlédne, jsou vidět pouze rozkvetlé vlčí máky. Nepojedeme do Pisy, ale přímo k

moři.

Šikmá věž jistě jen tak nespadne a možná ji v

budoucnu ještě uvidíme.

Zatoužili jsme po zmrzlině. Vyskočím z

auta jen v

tričku a mířím k

baru, kde je třicet šest vaniček a jedna

lákavější, než druhá. Na zmrzlinách leží čerstvé ovoce, pistácie, vlašské ořechy, citrónová kůra, kusy

čokolády, prostě pastva pro oči a chuťové pohárky jsou nabuzené. Beru třikrát tři kopečky za šest tisíc lir a

prchám s

tím do auta. Žanetka se tumluje, fixluje, kouše kornout,aby byla první a mohla dostat ještě od nás.

Cestou stavíme tam, kde se nám líbí. Všichni se vykoupeme, přijdeme k

autu a zjišťujeme, že teče levá

nádrž. Zas něco! Honza dal samořezný šroub a už nic neteče, ba ani nekape. Rozprostírá se před námi

přechod Wentimiglia a nám už známé Monte Carlo.

Je noc, zajíždíme k

paláci, ale Rainier už spí a policajt nás žene do přístavu. Žádný karavan nesmí stát přes

noc před palácem. Myslím si o tom své. Co kdyby Rainier nemohl v

noci spát a podíval by se z

palácového

okna a viděl Žuka? Vím, že určitě by se mu líbil.

Chceme ráno odjet, ale vyskytla se další závada. Je prasklý řemen. Vezeme sice náhradní ale to znamená

zvednout postele, vyndat veškeré plechovky, lahve s

colou, gril, uhlí, různé krámy a pak se teprve dostávám

do spodních útrob, kde jsou jakési náhradní díly, co bychom mohli eventuálně potřebovat. Honza je

prozíravý a bere toho raději víc a dobře dělá. Rezerva je rezerva.

Opraveno a sotva vyjedeme, objeví se cedule Peage! Zase nás kasírují všiváci! Co chvíli platíme mýtné.

Čeká nás Montpelliere, ale ještě stavíme u moře v

Le Grau de Roi.Silně nám to připomíná Holandsko.

94

S

amé bárky na moři, hejna řvoucích racků, osvětlený přístav a různé knajpičky plné rybářů i

zbloudilých turistů.

Před Narbonne směrem na Andoru stavíme vedle karavanu mladých Němců. Přišli k

nám na návštěvu

s

lahví červeného vína a povídali jsme hluboko přes půlnoc. Následující den stavíme u kostela svatého Petra

a za sklem při příchodu vidíme zas pokutu dva tisíce tři sta peset. No to tu dlouho nebylo! Ujeli jsme opět.

V

Le Barcares je krásná pláž, Žuka máme u nosu, je vítr a nikdo se nekoupe. Honzu chytly záda, bolest jde

do nohy a sotva dojde pár metrů na pláž. Když jsem ho uložila na pláži, jdu natáhnout do stříkačky Eunalgit

a zároveň beru tonometr s

fonendoskopem. To je servis! Před námi je cedule na které je napsáno: Caravanes

interdikt. Nevíme co to znamená, tak drze před cedulí parkujeme. Honza zobe Eunalgit jako cukrlata. Mám

ještě tři ampule, ale schovávám na horší časy. Kdo ví co se s

ním ještě vyvrbí?

Žanda už druhý den odmítá konzervu, tak máme v

úmyslu té mlsotě koupit lalok jater a ogrilovat. Dáme si

rádi s

ní, pokud nám nechá. My taky jíme na cestách leccos, co nám dvakrát nešmakuje. Jinak to nejde a

nemůžeme stavět jen na bifteky.

Cesta zpět proběhla bez problémů a tentokrát jsme najeli necelých pět tisíc kilometrů. Měsíc po této

dovolené jsem si vzala další a jeli jsme ve čtyřech s

Kavany do Rakouska. Předem jsme dohodli, že já budu

vařit a Marie bude mýt nádobí. Oběma to vyhovovalo. Za Kitzbühlem stavíme, grilujeme, sedíme, povídáme

a se zakoupeným Stroh rumem to začalo celkem nevinně. Aber die Ende!!!

Druhý den jel chvíli Jirka, byl dobrý řidič, tak se Honza nebál Žuka svěřit do cizích rukou. Ale protože byl

Jirka mrňavej, dal mu Honza pod zadek polštář, aby ho bylo za volantem vidět. Prý aby si protijedoucí

nemysleli, že Žuka nikdo neřídí. Ač byl Jirka ješitný, na polštáři seděl, aby z

té jízdy taky něco měl. Dlouho

to nevydržel, bál se a řízení zase předal Honzovi. Týdenní dovolená ve čtyřech proběhla celkem hladce,

utekla jako voda a najeli jsme dva tisíce kilometrů.

V

říjnu devadesát čtyři jsem opět letěla do Stockholmu. Honza byl doma se Žandou. Bylo mě u nich dobře,

snažili se toho co nejvíc ukázat, měla jsem se jako prase v

žitě. Ale tolik jsme se s

Honzou i po letech

milovali a byli jeden na druhého natolik vázaní, že nám bylo zatěžko být od sebe, byť i na pár dní. Denně

telefonáty a vzájemné těšení.

V

létě devadesát čtyři jsme jeli opět do Španělska, ale v

jiné sestavě. Tentokrát s

námi jela Marie bez

Kavana. Trasa se trochu protáhla, protože jsme si udělali výjimečnou dovolenou a jeli trajektem přes

Gibraltar a zajeli si do Maroka. V

Casablance jsme se dohodli, že už víc na jih nepojedeme a vrátíme se do

Španělska.

Cesta to byla nesmírně zajímavá, ale všem nám to stačilo natolik, že už Maroko víckrát nemusíme. Honza

přidělal třetí sedačku, aby Marie mohla koukat na cestu a nebyla vzadu na posteli. Nejkratší naplánovaná

cesta vedla přes Rakousko, Německo, zase Rakousko, Itálii, Francii, Španělsko, Gibraltar, Algeciras Ceuta

do nám neznámého světadílu Afrika. V

Maroku jsme navštívili Tetuan, Rabat, Kenitru, Laroche a

Casablancu.

V

Andoře bylo nezbytné tankování a to byla vždy složitá akce. Převorat celého Žuka, vyndat všechno pod

postelema, protože zadní nádrž měla hrdlo právě tam. Připravit vercajk, baterku, kalkulačku a peníze. Honza

neměl čas sledovat stojan, tak jsem hlásila kolik litrů už je v

nádrži. V

době tankování šla Marie se Žandou

do kopců a ačkoliv jsme jeli koncem června, přinesla nám vždycky sněhuláka. Sjíždíme z

Andory a dole už

je teploučko, třicet sedm stupňů. Jak to asi bude se stupni vypadat v

Africe? Tentokrát jsem si vezla už

z

Prahy pásový opar táhnoucí se od zad přes žebra k

boku. Bolí jako mrcha, špatně se i sedí, nemůžu se

pořádně opřít. Na slunci opar kryju šátkem. Čas od času spolknu analgetika a docela zabírá potírání oparu

Whiskou. Marie s

Honzou řvou, že hazarduju a nezbude jim na pití. Je zajímavé, jak ta Whisky zklidní nalité

bolestivé puchýřky.

V

Cartageně přinesla Žanetka v

kožichu snad šedesát klíšťat. Zatím jen lezou, nestačí se zakousnout.

Probíráme všichni její srst a až když nevidíme nic, pouštíme ji teprve do auta. Nemáme štěstí najít kus

pořádné pláže, všude je narváno.

Ten den se nevydařil. Pásový opar bolí, klíšťata na Žandě, blbé koupání, Honzovi se motá hlava, má nízký

tlak a ještě praskla hadice od bomby k

vařiči.

95

V

ečer jsme konečně objevili pěknou prázdnou pláž. Honza zajel neprozřetelně blízko k

moři. Sice

krásné koupání, ale při odjezdu jsme zapadli do písku a bez pomoci se nemohli vyhrabat. Pomáhali

místní chlapi z

pláže, podkládali kola kameny, až se nakonec podařilo vyjet.

Jsme už hodně na jihu a přes Sierra Moreres a Sierra de Cantal auto do kopců škytá a pokašlává. Honza

diagnostikoval úžeh. V

noci kolem nás kroužili policajti my grilovali a popíjeli. Přisedli k

nám dostali pivo a

prý nás budou hlídat. Taky dobrý! Přes Sierra Nevadu do Malagy bylo už nedýchatelno. Vůbec všechny

Sierry stála za prd.

Už jsou vidět arabské nápisy. Zakoupila jsem lodní lístky, cesta přes Gibraltar netrvá dlouho a je pořád se na

co dívat.Všude se smlouvá, na trzích je všechno, ale pitná voda je dost drahá. Parkovat lze sice všude, ale

všude se nedá vylézt z

auta.

Žlutí škorpioni pochodují vesele a je neskutečné vedro. Marie je zásobena a má několik teploměrů. Naměřila

čtyřicet čtyři stupňů a polomrtví zajíždíme k

moři. Voda je ale neskutečně ledová. Na slunci se dá vydržet

sotva pět minut.

Žanetku musíme přenášet, vše je rozpálené a ona není fakír a spálila by si polštářky na packách.

Vedle nás zastavili Švýcaři, kteří cestují po Maroku už pátý týden. Dávali nám různé rady. Prohlédli jsme si

důkladně Gibraltar a parkujeme u majáku, kde byli pašeráci, navigátoři s

vysílačkou. Byl to zvláštní pocit,

skoro jako ve filmu.

Ráno jsme šly s

Marií do gibraltarského parku, kde pobíhají a různě visí na stromech jejich typické drzé

opice. Ani jednu jsme si nepohladily.

Už po ránu začíná pěkné horko a my míříme k

celnici. Tam je nepředstavitelná fronta lidí pěších a čtyři

proudy čekajících aut. Pobíhají tam samí malí černoušci a jak zahlédnou bělocha, vrhají se k

němu a

nastavují dlaně. Pytlík bonbonů, který rozdávám je hned pryč, bezedné zásoby sebou nemám a zjišťuji, že to

byla neprozřetelnost. Příště už nedostane nikdo nic. Parchantíků se nemůžeme zbavit. Byla to ale zase jedna

zkušenost.

Po nekonečném čekání v

dusivém parnu, kdy se vzduch ani nehnul konečně dostáváme příslušná razítka a

první cesta vede do banky. V

Madridské bance mě nechtějí vyměnit, neznají švédské koruny. Buzeranta

jsem vyřvala, co dělá v

bance, když nezná Švédsko, které mu ukazuji na mapě.

Jiná banka vyměnila, ale chlap za přepážkou hledal v

obrázkové knize bankovky všech zemí. Našel, uvěřil,

že nějaké Švédsko existuje a že mají tudíž taky měnu. Nakoupili jsme nezbytné potraviny, mimo jiné

vynikající pidi jogurty La Lechéra. V

Tetuánu na nás dýchla naprostá chudoba a všude se válí a poletují

roztrhané cáry černých igelitových pytlů.

Mezi auty chodí velbloudi, osli, kozy a muly. Na křižovatkách jsou sice semafory, ale každému je úplně

jedno, zda svítí zelená nebo červená. Kdo je drzejší, ten vítězí. Každé auto troubí, zvuk klaksonů je

rozmanitý. Honza si též troubil jako o závod a z

počátku ho to i bavilo.

Ani náhodou bych si nesedla za volant. I tak mě z

té šílené dopravy hrůzou rozbolel žaludek. Auta

neosvětlená a pravidla nepravila, klidně se přejíždějí dvě plné čáry.

Korkové stromy, které známe už z

Portugalska lemují silnici. Když zastavíme, nejprve sama rekognoskuji

terén. Žandu musím přenášet přes bodláčí, trny, naprosto vyprahlou zem, z

které místo trávy lezou tvrdé

dráty, které propichují i podrážku pantoflí. V

neposlední řadě sleduji různou lezoucí havěť.

Žanda je úžasná v

tom, že vycítí kdejakou situaci a nikde nepobíhá, kde ji postavím, tam se vyčůrá a zase ji

přenesu do auta. Nikde není nic zeleného, jen samý vyprahlý suchopár. Namalovali jsme si na palubku

arabskou značku Dej přednost v

jízdě. Před námi se prostírá civilizovanější Rabat.

Vykukují nádherné mešity, ale jedeme po prašné cestě a vyhýbáme se obtěžkaným mulám. U silnic na

široširém prostoru čítající desítky kilometrů je vystavená jen a jen keramika. Vůbec to nejde projít, jak je to

rozlehlé, ale v

podstatě je všechno jedno a to samé. Vázy, hrnky, misky, konvice a ozdobné velké talíře.

Všichni na nás koukají jako na exoty, Žuka vidí po prvé a Žanetky se bojí.

To je dobře, protože se díky ní bojí i žebrat. Koupila jsem si vázu, jen abychom měli nějakou památku na

Afriku. Až posléze doma zjišťuji, že není uvnitř glazovaná a že teče.

96

V

Kenítře jsme koupili mimořádně dobrá a lahodná rajčata. Marie z

nich vybírala zrníčka, sušila a

pak je pěstovala na chalupě.

Z

auta v

příšerném vedru jsem vyběhla na chodník, kde ležela stočená hadice, z

které vytékala

voda. Chtěla jsem se postříkat. Měla jsem na sobě jen kalhotky a takovou rozevlátou halenu. Než jsem

stačila nasměrovat hadici proti sobě, už byl u mě policajt. Zhnuseně pozoroval mé holé nohy a ukazoval, že

se musím obléknout a ukazoval želízka, že mě může i zavřít. Honza se smál, ale halekal, že nechce odjet

beze mne, ať raději vlezu do auta a neprovokuji.

Ženské i chlapi se halí do hábitů a na hlavách mají černé turbany. Na tak zvané dálnici na nás chtěli patnáct

marek. Honza jim to nechtěl dát, že asi nevědí, jak vypadá dálnice. Nechtěli nás pustit bez bakšiše. Honza

zařval, že chce direktora a otevřel dveře Žuka a Žandě řekl, aby štěkala. Oni se lekli, mávli rukou a otevřeli

před námi závoru. Spadl mě kámen ze srdce, ale Honza se Žandou měli úspěch.

Dívali jsme se a na nikom platit nechtěli, tak proč to chtěli po nás?

Šly jsme se v

Rabatu s

Marií podívat do mešity, Honza odmítl, Arabové mu lezli krkem. Na mešitě před

vchodem jen cedule v

arabštině a my do ní šly po prvé. Prohlížíme vnitřek dokonale zdobený a stavěný na

velkou ránu. Když si nás místní všimli a zjistili, že jdeme po rohožích v

pantoflích, mohli nás ukamenovat.

Přece nenecháme u vchodu pantofle! Ještě nám zmizí a my něco chytneme, jak půjdeme bosky. Tak nás

vyhnali, ale protože si nás všimli až za dlouho, stačily jsme si mešitu řádně prohlédnout.

Byl to paradox a příliš velké rozdíly mezi naprostou chudobou a neskutečným bohatstvím jen pár metrů od

sebe.

Nemohli jsme nikde zaparkovat, nikde nebylo žádné příhodné místo k

přenocování. Zajeli jsme ke

kasárnám, já si vzala dlouhé kalhoty, abych vojáky nikterak neiritovala a šla se zeptat, zda bychom mohli

venku před bránou zaparkovat? Chvíli se mezi sebou dohadovali, pak otevřeli dlouhou železnou jezdící

bránu, my vjeli do kasáren a v

jejich areálu jsme mohli přespat. V

okénkách se objevují černé čenichy

vojáků a neustále jsme pod dohledem. Honza byl dobrák od kosti a před spaním nám řekl, že už se ta brána

nikdy neotevře a z

kasáren se nedostaneme. To ovšem neměl říkat ani ze srandy, protože jsme měly s

Marií

těžkou noc. Ráno jsme měli u brány na dřevěném stole v

pochybných miskách připravený čaj. Poděkovali

jsme a vojáčkové dostali na rozloučenou piva. Zřejmě drželi tu plechovku v

ruce prvně v

životě. Pozorovali,

osahávali, mazlili se s

tím a mávali nám jako zběsilí.

My měli v

programu mešitu Hasana. Ještě, že máme nějaké prospekty v

němčině a já můžu aspoň něco

přelouskat. Vytvářím jim tedy program a ono se daří! Do království Hasana se může jít jen pěšky.

Nádherné stavby, šťavnatě zelené parky, prskající fontány bohatě zdobené a kolem velké mešity je kolem

dokola spousta malinkých mešitek, které jsou zdobené kachličky s

různými ornamenty. Zase byl znát ten

propastný rozdíl mezi bohatstvím a chudobou. U vchodu mešity byl lavor se svěcenou vodou na nohy My

jsme lavor minuli, ale Sáhib nás vrátil, že suchou nohou nesmíme do mešity vstoupit. Taky víme, že jen

bosky bez pantoflí nesmíme vstoupit na rohož. Nevíme kolik Arabů se před námi v

lavoře šplouchalo, leč

rezignujeme a nohy byť s

odporem, ale máčíme ve svěcené vodě. Dokonce můžeme i fotografovat. Asi za

to, že jsme namočili nohy.

Nemůžeme za nic na světě utratit jejich dirhamy, protože není za co. Vázu už máme, koření z

pytlů, které

leží v

prachu a písku nechceme, ovoce se bojíme. Narazili jsme na rozlehlý trh, kde je k

mání snad všechno.

Honza leží v

autě se Žandou a my se vydáváme s

Marií za dobrodružstvím. Chodíme různými průchody a

přesvědčujeme se, že víme, kde jsme a že cestu zpátky najdeme.

Po chvíli jsme zjistily, že jsme skutečně zabloudily a že nevíme, kde stojí Žuk. Obrovské tržiště bylo stavěné

do hvězdice a my vůbec nevíme, jak jsme mohly tak zabloudit. Už jsem začínala podléhat panice. Asi po půl

hodině, která se zdála být sakra nekonečná, jsme Žuka našly. Pěkně nám odlehlo!

Večerní modlitba, to je zážitek! Po celém městě se rozezvoní zvony a každý utíká se srolovaným

koberečkem k

mešitě. Na place před mešitou to vypadá jako u velkého Bati. Plné náměstí sandálů, pantoflí a

různých křusek. Jak si po modlitbě najdou svoji obuv je nám záhadou.

Modlitba se rozezvučí i z

pouličních tlampačů a otevřenou mešitou vidíme jen ohnutá záda v

barevných

hadrech.

97

U

moře jsme se vykoupali v

plavkách, jak taky jinak, ale byla to jen taková rychlovka. Jsme totiž

jaksi pod drobnohledem a opovržlivými pohledy okolo stojících Arabů sice v

moři, leč v

hábitech.

Měli jsme strach, aby nás nezavřeli pro výtržnictví.

Arabové neplavou, jen stojí v

hloučcích v

moři, diskutují a s

opovržením nás sledují. Moře nás na chvíli

osvěžilo a tak hurá do auta schovat nahá těla.

V

Casablance jsme se rozhodli, že se vrátíme zpět do civilizace, která je nám podstatně bližší. Buzerace na

hranicích při zpáteční cestě neznala mezí. Divili se, proč jsme byli v

Casablance jen tři dny? Jako by byla

města omezena počtem dní, co jim je do toho? Děsně je zajímalo, zda vezeme hašiš nebo marihuanu a kam

jsme to schovali? Bože ještě toho trochu! Do všeho nám vlezli,proklepávali strop, boky auta a my měli

z

toho kousku Afriky, který jsme viděli pěkně nepříjemný pocit. Konečně vyřizování formalit pro nás i

vehikulos.

Jen pro srovnání cena za osobu na lodi byla tisíc osm set padesát peset a za auto čtrnáct tisíc šest set peset.

Loď s

názvem Punta de Europa nás převáží přes Gibraltar a na pevnině Honzu bolí žaludek. Nedivíme se,

však to byly nervy! Věděla jsem, že je mimořádný řidič, ale zvládnout ten neskutečný chaos to chce notnou

dávku umění, drzosti a maximální postřeh, aby nedošlo ke střetu s

jiným autem, neřku

–

li pak s

velbloudem.

Dávám No

–

Spu , Baralgin a ukládám do pelíšku. Aby měl klid, jdeme se s

Marií a Žanetkou projít. Ještě

jednou nás čekají všechny Sierry, kdy se vzduch ani nehne.

Žanda je zabalená do mokrého prostěradla a my toužíme mít v

puse kostku ledu.

Marie hlásí, že na teploměru naměřila už čtyřicet devět stupňů a v

tom teploměr praskl. Nic to nevydrží!

Pláže jsou špinavé, samý bordel, ale nám nejde o ležení, jen o vykoupání a pokračujeme. Moře je čisté a

teplé. Honzovi se ulevilo a kupujeme na trhu ryby, že budeme večer grilovat. Ranní procházky po pusté

pláži a koupání bez plavek patří k

silným zážitkům a Žanetka to prožívala s

námi.

Jedeme po úzké, ale dost rušné silnici, Honza na štěstí za volantem a v

tom se to stalo!!! Mezi El Perelem a

El Salerem nám upadlo levé zadní kolo. Rána jako z

děla a drhnutí po silnici. Kolo se kutálí a řidiči se mu

vyhýbají. Honza má v

tu chvíli plné ruce práce a my s

Marií snad přestaly i dýchat.

Stavíme trojúhelník, sledujeme, jaké to napáchalo škody a přijíždějí policajti a odtahová služba. Jeřábem nás

odklidili stranou do rýžového pole. Bodláky, trny, suchopár, vedro, komáři a neskutečná vlhkost vzduchu.

Oba s

Honzou navlékáme na zpocená mokrá těla montérky a vyndáváme z

útrob auta náhradní poloosu.

Honza byl prozíravý a myslel na zadní kolečka. Začínáme makat jako v

depu při Formuli.

Opět se osvědčuji jako instrumentářka, lecjaký klíč už poznám, aniž bych se dívala na číslo. Však taky

Honzova okřídlená věta byla: Pojď se podívat, jak se to dělá, ať si to nevezmu do hrobu!

Marie je se Žandou zalezlá v

autě, rychle se přehoupne tma a já svítím pod vozem, když zrovna nic

nepodávám. Zároveň zabíjím na Honzovi komáry a je to nesnesitelné v

tom prostředí a časovém presu. Po

několika hodinách je vše na svém místě Honza se drhne Solvinou a jeřáb nás zase pokládá na silnici.

Asistovali i policajti, aby do nás nějaký kretén ještě nenaboural. Zaplatili jsme za odtahovou službu dvacet

tisíc peset, ale zaplatili celkem rádi. Všichni nás sledovali s

velkým zájmem, my se rozloučili a pokračovali.

Auto stálo zase na všech čtyřech kolech a nehodu připomínal jen zmačkaný podběh, který trochu drhnul při

brzdění, ale dalo se jet.

V

Praze pak Honza v

dílně zase uvedl do správného tvaru. Cesta pokračovala podle plánu, některé dny byly

krásné a slunečné, jiné propršely. Právě tak s

Honzou. Někdy se cítil dobře, jindy se něco vyvrbilo. Když se

mu špatně dýchalo, dostal Berotec, ale do Prahy už přijel se započatým Penicilinem.

Veškeré změny jeho zdravotního stavu jsem měla zaznamenané a pak hlásila na IKEMu průběh cesty, kdy

jsem co přidávala a kdy ubírala. Byla jsem pochválena, že jsem to hladce zvládla a léky korigovala dle

potřeby.

Byly zaznamenané denně tlaky, pulsy, dýchání, bolesti, prostě všechno. Byla to mezní situace a v

tom

padesáti stupňovém vedru, ač jsme hodně pili, došlo u Honzy k

dehydrataci. Honza byl výjimečný v

tom, že

jeden den byl na umření, druhý den ale mohl skály lámat.

98

V

roce devadesát pět jsme si dali dovolenou ve Španělsku a tentokrát Marie přemluvila Jirku, aby jel

s

námi. On jí to sice odkejval, ale měl vztek, chtěl si raději sám užívat v

Praze.

Celou dovolenou jí vyčítal a choval se jako blbec.Ona viděla náš krásný vztah a chtěla ho napodobit

aspoň v

létě o dovolené. Jenže to nejde a s

blbcem se nedají krásné představy realizovat. Mrzelo jí to a

omlouvala se za něj. Manželství jim sice klapalo, on byl samá ženská, ale ona si hrála celou dobu na slepou,

hluchou a němou. Věnovala se rodině a za své tři děti by nejraději dýchala.

Jirka uměl celou rodinu dobře finančně zajistit, ale manželství muselo být očistcem. Celé dny pospával na

pláži, nebavil se, moc se nekoupal, s

ničím nepomáhal a trochu se rozmluvil až večer, když upil. Mrňavý

chlap s

Napoleonským komplexem a jeho pravou povahu jsem dokonale poznala později, když Marie

umírala na leukémii.

Od roku devadesát šest do roku devadesát devět jsme jezdili do Španělska jen s

Marií samotnou bez Jirky.

Byly to nádherné dovolené, všem se nám líbilo a Marie nikdy nebyla rušivým elementem. Uměla přiložit

ruku k

dílu a dělila se s

námi o placení.

Za ty roky jsme si našli nádherné místo pod Taragonou a Barcelonou, kde bylo vše, co jsme potřebovali.

Žuk byl zaparkován na pevném podkladě, blízko u lesa, blízko k

moři, ze všech stran bylo vidět na auto a

ještě na pláži sprcha. Blízko na nákup do městečka Miami.

Taky jsme si udělali známosti a párkrát jsme byli pozvaní do španělské rodiny na večeři. Pán domu byl

specialista na jadernou fyziku a dokonce byl párkrát v

Řeži. Mluvili jsme německo anglicko španělsky.

Přesně v

době naší dovolené po tři roky jezdil Němec, který bydlel blízko francouzské hranice. Byl to hasič

a večery jsme trávili u grilu v

nesmírné pohodě, kdy se jedlo, pilo a povídalo. Užili jsme si neskutečné

legrace kolikrát až do ranního kuropění.

Ve Španělsku jsem kupovala kartu na telefon a vždy vyhledala nějakou boudu a telefonovala babče, nebo

Toničce, která se po dobu dovolené o ni starala.

Blízko francouzsko španělské hranice leží město Sigean, kde je africká rezervace, která je rozdělena na dvě

části. Do jedné se jede autem po vyznačených trasách do druhé se chodí pěšmo. Když jsme projížděli první

část, Žanetka ležela na prkně na palubce. Měla tak za sklem předního skla vše z

první ruky. Sledovala lví

rodinku, žirafy, opice, nosorožce a vše bylo od nás vzdáleno nějaké čtyři metry. Volně a bez oplocení.

Okénka aut musela být zavřená.

Pštrosi byli zvědaví, klovali nám do zrcátek a když zjistili, že se v

zrcadle vidí, nechtěli se hnout a my

nemohli popojet. Projeli a prošli jsme obě rezervace a byl to zážitek pro nás pro všechny.

Stavíme před Lyonem, byla už tma, ale i tak jsme rozeznali, že stojíme u nektarinkových plantáží. Ráno

jsme se s

Marií vzbudily a nevěřily svým očím. V

autě nebylo k

hnutí pro samé bedýnky plné nektarinek.

Honza šel ještě v

noci s

baterkou na obchůzku a narazil na plné bedny připravené k

rannímu transportu. Pár

basiček nanosil do auta a šel na další obhlídku. Vedle nektarinek byl ještě broskvový sad, stromy obalené

meruňkami a hrušková alej. Vnitřek Žuka byl rázem jak stánek s

ovocem.

Cestou jsme ovoce neustále přebírali, aby se nám zbytečně jedno od druhého nekazilo. A jídelníček byl v

tu

ránu přizpůsoben. Ovoce se jedlo čerstvé, ale i v

kompotu, dělala jsem knedlíky, dávali jsme si ovoce

šlehané i s

mlékem. Nikdy jsme nesnědli tolik ovoce během dovolené, jako v

roce devadesát šest. Důkladně

jsme to místo zaznamenali v

mapě, třeba by se hodilo i příští rok na přenocování.

Ale pro ten další případ jsme nakoupili přepravky, složili a přikurtovali gumovým pavoukem na střechu.

Následující rok jsme s

Marií ocenily Honzovu prozíravost a důslednou připravenost, protože už neměli u

stromů plné bedny. Nikdo nám ovoce nenatrhal, tak jsme museli sami a měli jsme to do čeho dát. Vždycky

jsme čekali na noc, abychom to místo navštívili za tmy.

Honza pro ten případ namontoval na rám zrcátka další reflektor, obrovský světlomet, jehož kužel světla nám

umožnil, na které plantáži se právě nacházíme. Vycházelo nám to čtyři roky po sobě. My už byli natolik

zruční a souhra mezi námi, kdy každý věděl, co má dělat.

Taky šlo samozřejmě o čas, v

dáli se rozštěkal pes a my trnuli, kdy se na nás přiřítí. Žanetka hlídala

v

otevřeném autě, my snášeli jednu tašku za druhou.

99

J

á pak z

tašek ovoce překládala do přepravek a oni se míjeli na cestě s

plnými i prázdnými taškami.

Když bylo auto naloženo, sundal se světlomet a s

dobrým pocitem jsme ujížděli dál. Nikdy jsme

nemuseli kupovat ovoce, vystačilo nám toto, vlastnoručně natrhané. Začalo to na melounovém poli

v

okolí Tain Hermitage a pokračovalo plantážemi nektarinek, broskví, meruněk a dokonce jsme narazili na

keře s

rajčaty.

Ještě jedno místo ve Španělsku jsme zvlášť milovali. Kousek od hlavní cesty v

kopcích stála taková

polorozpadlá barabizna, samozřejmě neobydlená a tam na nás čekala alej plná mandloní. Natrhali jsme i

mandle, do kterých Honza po večerech bušil kladivem, abychom se zbavili tvrdých skořápek, které nám

zbytečně zabíraly místo. Každá jsme si vezly domů přes tři kila už vyloupaných mandlí.

Večer jsme si je pražili k

vínu se solí, nebo jsem dělala rýžovou kaši plnou čerstvého ovoce a sypanou

mandlemi. Když jsme cestou míjeli pole s

kukuřicí, tak byl jídelníček podle toho, kudy a kolem čeho právě

projíždíme.

V

roce dva tisíce jsme jeli sólo jen se Žanetkou, protože Marie byla čerstvě po operaci krční páteře a z

cesty

měla přirozeně hrůzu. Tak si pro tentokrát lízala rány ale děsně ji to mrzelo, nás samozřejmě taky. Byli už

jsme zvyklí na určitou souhru, společné přípravy, i soulad při různých akcích. Marie byla inteligentní se

svérázným humorem, který nám oběma vyhovoval.

Ani v

roce dva tisíce jedna s

námi Marie nejela, protože se rapidně zhoršoval zdravotní stav její maminky a

dovolenou strávila na chatě s

Jirkou.

My jeli sami opět do Španělska, ale tentokrát jsme zvolili jinou trasu a to vnitrozemím. Udělali jsme dobře,

stará trasa už byla okoukaná, tentokrát to bylo zcela jiné a neustále jsme leželi v

mapě.

Ve Španělsku je neskutečně rozmanitá geografie, vidíme spoustu letitých aqaduktů, některé dosud funkční.

Jsme téměř sami na silnici a v

malých městečkách nepotkáme živou duši, všichni dodržují siestu po obědě a

my skoro čekáme, kdy se objeví sedm statečných. Tak moc nám ta scenérie připomíná zmíněný film.

Sice jsme pro tentokrát oželeli naše sady s

ovocem, ale ani při této cestě nejsme zklamaní. Cestou

nacházíme mandloně, které nám skoro patří, narážíme na skleníky, jejichž otevřená vrata nás vybízejí a my

trháme nádherná rajčata. Na vinohradu pak stříháme hrozny vína a máme dokonce na výběr, zda víno bílé či

modré.

V

roce dva tisíce dva už víme, že budeme navždy jezdit bez Marie, ale o tom až později. Chtěli jsme

v

cestování výraznou změnu, zvolili jsme tedy Dánsko. Vyjeli jsme začátkem srpna přes Německo bez

problémů. V

Dánsku nás vítaly divné nápisy a s

Dány je i divná domluva. Stojíme u myčky aut, kde jsou

dvě roury a nad nimi dva stejně zelené knoflíky. Honza vzal kanystr, že natočí vodu, ale z

roury vytéká

pěnivý šampon. Druhou rouru už nezkoušel a já se jdu ptát chlapa v

kukani a zároveň doufám, že bude umět

německy. Mám vyhráno, uměl. Ptám se na vodu a on pravil, že pitná voda je v

pravé rouře. Dánsky se to

řekne vand rent, ale označeno to nijak nebylo, tak že zřejmě i Dán by tápal. Byli jsme aspoň trochu chytřejší.

Počasí v

Dánsku bylo všelijaké, dost pršelo a pofukoval vítr, že i pootevřenými okénky byla slyšet hvízdající

meluzína. Moře bylo chladné a do dálky mělké. Dánové nejsou zdaleka tak vstřícní a přívětiví jako

Holanďani. Vždy jsme ale našli příhodné místo na přenocování, kde jsme byli sami a to nám vyhovovalo.

Pokud nebyl silný vítr, tak jsme grilovali, Honza při grilování loupal mandle ze skořápek a já mu k

tomu

četla.

Honza Černoch byl v

té době u nás v

bytě a bylo dohodnuto, že za námi do Dánska přiletí Eva ze

Stockholmu. Bylo by to bývalo jisté zpestření, ale okolnosti u ní v

práci to nedovolily, tak let zrušila.

Dánsko není nezajímavé, ale zas až tak nás nenadchlo. Projeli jsme toho dost a úplně mě uchvátil jeden

obchodní dům, kde měli všechno pro všechna zvířata. Od psích a kočičích konzerv přes obrok pro koně,

hračky, ohlávky, sedla, oblečky, od mističek pro křečky až po veliká napajedla pro krávy. Tam snad měli i

rukavice pro hada! Dům byl dvoupatrový, rozdělený do jakýchsi kójí a pořád a všude bylo na co koukat.

Nikdy nikde jsem neviděla nic podobného a takový zájem a péči o domácí, hospodářská i cizokrajná zvířata.

Klece, pelíšky, umělé vzrostlé stromy pro papoušky a sovy, plyšová zvířata velikosti slůněte, botičky pro

psy všech druhů a velikostí, vše dobře značeno, k

mání letáky, kde byl popis i nákresy co nabízejí, kde to

nabízejí a pro která zvířata to je určeno. To byla nádhera!

100

M

íříme už z

Hamburku na Berlín, když třináctého dostáváme šílené SMS od Tomáše a Honzy , že

se na Prahu valí stoletá voda. Vůbec si nedokážu představit, proč došlo k

evakuaci nemocnice Na

Františku, která je tak daleko a tak vysoko od Vltavy.

Ve Frankfurtu nad Odrou už chytáme první české zprávy. I nám cestou silně prší a u malých potůčků a

bystřin vidíme vojáky, jak podél vody na sebe kladou pytle s

pískem.

Honza se rozhoduje pro další cestu přes Polsko. Bylo to nekonečné, zdlouhavé, v

lijáku,a bez zlotých,

protože všechny banky byly zavřené. Cesty z

dob snad ještě koňky, špatně značené, neosvětlené a co chvíli

se nám valí proudy vody pod koly. Nic příjemného a do toho děsivé zprávy, že už jsou první utonulí.

Konečně vidíme Kudovu Zdroj a Kladsko. Za chvíli přichází vytoužená hranice a přes Hradec Králové

jedeme do Obědovic poobědvat.

Naše cesta vede do Kbel rovnou za Tomášem do Delty. Dostáváme nahranou kazetu a noviny, abychom byli

v

obraze, jak záplavy probíhaly.

V

roce dva nula, nula tři bylo naplánováno zase jednou Španělsko, ale holt člověk míní, ale Pánbůh mění.

Honza šel před tím na běžnou důkladnější kontrolu, kde mu zjistili nádor na ledvině.

Bral tyhle zprávy s

lehkou hlavou a doktorce řekl, že nás čeká dovolená a po ní se sám přihlásí. Já čekala na

lavici před ordinací pěkně nažhavená jak to všechno dopadne a Honza si pro mě přišel, že chce paní

doktorka se mnou mluvit. Začala mě přemlouvat, že by bylo záhodno operovat co nejdřív a dovolenou

posunout. Nebylo o čem se domlouvat.

Zavolala jsem profesora Kočandrleho, nastínila problém a ten doporučil primáře Vomáčku, který prý byl

jeden z

jeho nejlepších žáků.

Hned mu zavolal a Honza šel na doporučení na operaci. Já se objednala k

primáři, on věděl, že jsem sestra a

řekl, že si na devadesát devět procent myslí, že jde o Grawitze. Při tom výroku mě přeběhl mráz po zádech,

neboť jsme se učili, že Grawitzův nádor je jeden z

nejhorších.

Jde o zhoubný nádor a mě v

tu chvíli hned napadly metastázy. Řekl, abych nepropadala panice, už jich pár

viděl, pár odoperoval a pokud je to v

začátku, což ukázalo jak sono, tak CT, že by vše mohlo proběhnout

hladce.

Domluvili jsme termín operace a já byla ve špitále víc než doma. Čtrnáct dní, než přišel výsledek biopsie

bylo krutých. Dr Vomáčka řekl, že byl Grawitz úplně v

začátku, nestačil se rozvinout, pro jistotu odebral

celou ledvinu a Honza nemusí chodit ani na onkologii, nechá si ho v

péči sám.

Honza se po operaci zmátořil celkem rychle, jako ostatně vždycky a začaly debaty o dovolené. Nechtěla

jsem tentokrát za sluncem, nebylo by to ani moudré, tak jsme naplánovali dovolenou za humny.

Jeli jsme za Haviarem na Slovensko a do Polska. I tahle dovolená na rychlo vymyšlená měla svůj půvab.

Nikdy jsme nevěděli, kde složíme hlavu. Žuk stál v

dílně a my jeli Škodovkou. Cestou se našel nějaký

penzion, kde to šlo i se psem. Moc se nám líbilo v

penzionu U ježka v

Rajnochovicích a předběžně hned

domluvili stejný pokoj na příští rok. V

roce dva nula,nula čtyři byla tato trasa projeta po druhé.

Jeli jsme až v

září, aby nebylo vedro. Když jsme oznámili Haviarovi, že se zase zastavíme, tak zajásal. Prý u

nich máme pokoj k

dispozici třeba týden.

Nezbytné sbalení a už jsme ujížděli přes Brno, Uherské Hradiště, Trenčín, Dubnicu nad Váhem na Dolní

Lieskov, kde Haviaři bydlí.

Vřelé přijetí, přátelské ovzduší a maximální pohoštění.

Vzali jsme je do Povážské Bystrice na večeři a přivezli jsme spoustu potřebných věcí. Peněz mají málo, on

invalidní důchod, ona na poště a k

tomu tři děti. Pod okny záhumenek, aby si vypěstovali pár brambor a

nějakou zeleninu. Byli šťastní a řekli nám, že budeme spávať v

obývačke a jedáleň se změní na jejich

nocležnu.

Pokoj čistý, hezký, ale na všech stěnách visely krucifixy a panenky Marie. Duchny vážily aspoň šestnáct

kilo.

101

N

emohli jsme spát, byli pořád vzhůru, Honza se dusil a já šla potichu v

noci do auta pro lékárnu.

Nebe plné hvězd a venku se rozštěkali psi snad z

celé Slopné.

Při odjezdu jsme udělali ještě pár fotografií. Haviar si šel ještě pro žluté tričko z

IKEMu, na kterém

byla šedesátka. Honza měl doma jednašedesátku. Číslo označovalo pořadí v

transplantacích od začátku.

Na cestu nám dali tašku zemiakov a my mířili k

objednanému pokoji v

Rajnochovicích. Tam jsme dojeli za

tepla, ubytovali, navečeřeli, domluvili příští den cestu do Polska a zalehli.

Ráno se probudím, Honza ještě spal a chtěla jsem jít se Žandou ven. Potichu scházíme po dřevěných, leč

vrzajících schodech, vezmu za kliku, ale penzion je zamknutý. Co teď? Nemáme klíče, je brzy a všichni

ještě spí.

Šla jsem prázdnou jídelnou do kuchyně, opět rekognoskuji terén a vidím, že z

kuchyně vedou dveře na dvůr.

Myslela jsem, že máme vyhráno, Žanda se vyčůrá a vrátíme se k

tatínkovi.

Otevírám dveře, vcházíme na prázdný dvůr a Žanda si to míří k

nějakému záhonu. Já stojím v

těch

otevřených dveřích a najednou se z

poza rohu přiřítili dva velcí černí vlčáci. Nevím, zda šlo o psy nebo feny.

Žandy si ani nevšimli, ale sedli si přede mě a upřeně na mě zírali. Zatrnulo ve mně a nevěděla jsem, jak

Žanda mezi nimi projde a jak se jich zbavíme. Láskyplně jsem na ně mluvila, ale jejich výraz vypadal dost

hrozivě.

A co se nestalo? Žanda se vyčůrala, s

grácií ty dva vlčáky rozhrnula, prošla mezi nimi, snad se jim po psím

omluvila a vše náležitě vysvětlila.

Psi ani neštěkli a já mohla dveře zavřít a zamknout. To byl balvan, který spadl ze srdce! Na pokoji jsme vše

vylíčili tatínkovi, sbalili věci a šli do jídelny posnídat.

Jdeme k

autu na parkoviště a s

hrůzou zjišťujeme, že je otevřené střešní okénko, celou noc silně pršelo a my

máme z

auta bazén. Nacucané sedačky, na podlážkách se drží dobře pět centimetrů vody. To bylo

rozčarování! Co počneme?

Vyléváme vodu a sedačky pokrýváme igelitovými pytli a kryjeme dekami. Když jsme dosedli, tak to pěkně

čvachtalo. Čvachtající zvuk nás provázel i v

každé zatáčce. Ale vyjeli jsme podle plánu do Polska.

Honza si přál karamely s

krávou. Koupila jsem mu celý pytel, jako bonus, že nechal otevřené střešní

okénko.

Sebou jsme měli knížku všech penzionů i s

obrázky, byly vyznačeny ceny, jaký je servis a zda se může

člověk ubytovat i se psem. Vždycky jsme nějaký penzion vybrali a zvlášť se nám líbil u Náchoda nějaký

Provodov. Za osobu, noc a snídani chtěli tři stovky a psa tolerovali zadarmo.

Na pokoji televize, satelit na balkoně, tak se Honza vyřádil se všemi kanály. Bylo tam obrovské apartmá,

vše zařízeno v

mysliveckém stylu, starožitný nábytek. V

noci šel Honza na záchod a domníval se, že mu

postačí pouliční osvětlení. Ukopl si palec o roh knihovny, zařval a šel si zase lehnout.

Ráno vidím cestou do koupelny všude zaschlou krev. Nejprve jsem zahladila stopy a pak došlo na zalepení

jeho palce.

Ráno snídaně na vidličku, zaplatili pokračovali v

cestě. Při nastartování mělo auto divný zvuk u výfuku.

Dojeli jsme do servisu, kde nám to předem majitelka penzionu dohodla. Výfuk byl shnilý, ale udělají nám to

promptně a rovnou vymění za nový.

Šli jsme zatím na procházku, lehli na mez, zašli na kafe.Po třech hodinách byl výfuk nový a bez potvrzení

stál šestnáct set a Honza byl spokojenej.

Ve Dvoře Králové na oběd a Honza si po obědě sklopil sedačku, že si zatím zdřímne a my šly se Žandou do

ZOO. Nejvíc ji zaujaly surikaty a tygři.Od čenichů je dělila jen skleněná stěna. Když vylezl za sklem

z

bazénu obrovský hroch, Žanda před ním couvala a rychle chtěla opustit prostor a výhled na hrocha.

Hrůzou se pak vykadila hned před pavilonem.

Na poslední noc jsme zastavili v

Nové Pace a vedoucí penzionu nám řekl, že bere na noc pět set padesát, ale

vzhledem k

tomu, že už je po sezoně, tak chce čtyři sta padesát a pes může spát zadarmo.

Šel nám ukázat rozlehlý pokoj i s

předpokojem, televize, satelit a vše zařízeno ve starém stylu.

102

V

yřezávaný nábytek, na komodě ležela zrzavá liška, na zemi kůže z

kance, WC a sprchový kout, vše

pod uzavřením. Nadchlo nás přijetí i zařízení.

Domluvená snídaně ve formě švédského stolu v

salonku, aby se pejsek cítil jako doma. Žanda se

chovala jako dáma, nevšímala si lišky a kůži z

kance se vyhýbala.

Ráno jsme zaplatili a jeli na Mělnické Vtelno ke Štamfestům na chalupu.

Dovolená končila jedenáctého září. V

říjnu bylo ještě slušné počasí, tak jsme si prodloužili víkend a jeli ještě

jednou do Rajnochovic, kde se nám tuze líbilo.

Honza pro mne přijel do práce se Žandou a zapakovaným autem a ve dvacet hodin už jsme byli v

našem

známém pokojíčku v

mansardě, s

okny ve střeše, všude dřevěné obložení a skříně se zrcadly proti posteli,

jako od Spilky.

Honza si dal k

večeři čočkovou domácí polévku a játra na roštu, já dala přednost borůvkovým knedlíkům.

Byla to sice krátká, jen třídenní dovolená a já netušila že naprosto poslední, že mě Honza v

listopadu opustí

na dobro.

Najezdili jsme spolu za těch osmnáct let hodně kilometrů, hodně jsme viděli, z

každé cesty jsme se vraceli

se spoustou zážitků. Po jeho smrti nastala prázdnota a já věděla, že už nikdy taková dovolená nebude. Našla

jsem si v

jednom katalogu, že jsou nějaké sruby na moravsko slovenské hranici, kam jezdí výhradně

pejskaři. Byl to jakýsi pionýrský psí tábor. Okolnosti se ale vyvrbily k

mé spokojenosti tím správným

směrem a do žádných srubů jsem se Žandou jet nemusela.

V

roce dva tisíce pět jsem letěla na dovolenou do Tunisu. Přemluvila mě ředitelka s

bezvadnou

ergoterapeutkou z

domova důchodců.

Veškeré formality vyřídila říďa a já věděla, že o Žandu bude dobře postaráno, protože zůstala s

Myslivcem.

Tunis leží na východním pobřeží Atlasu, přechází v

lesnaté kopce a náhorní plošiny, na kterých se pasou

ovce a kozy. V

údolí se pěstují pomeranče, olivy a pšenice. Směrem k

jihu se mění podnebí a sluneční žár

rozpaluje pouštní písek a vysouší slaná jezera, zvané šoty.

Jsou zde i naleziště ropy. Arabská vojska přišla do Tunisu v

sedmém století a začala vzkvétat islámská

kultura. Docházelo ke srážkám s

lidmi z

pouště a válečníky z

křesťanské Evropy. V

osmdesátých letech

devatenáctého století přešlo Tunisko pod nadvládu Francouzů.

Boj za nezávislost vyvrcholil v

roce tisíc devět set padesát šest a v

následujícím roce se stal Tunis

samostatnou republikou. Ve městech vedle sebe stojí staré i moderní budovy.

Většina Tunisanů jsou potomci Arabů a mnoho lidí na venkově dosud nosí dlouhý hábit, který je typickým

arabským oděvem.

Úroveň vzdělání se neustále zvyšuje. Na tržištích lákají ke koupi koření všech barev a vůní. Zeleniny, ovoce

a sušených švestek,datlí a fíků jsou nepřeberná množství. Obchodníci vychvalují své zboží, ať už jsou to

koberce,košíky, keramika, předměty z

mosazi a mědi nebo kožené tašky a boty z

velbloudí kůže.

Oblíbeným jídlem Tunisanů je kuskus. Tento pokrm se podává s

jehněčím masem a zeleninou, nebo na

sladko s

rozinkami a sušeným ovocem.

Tuniský dinár je v

přepočtu asi jako naše dvacka. Všude se smlouvá a dokonce je možno cenu usmlouvat až

na třetinu.

Ve smlouvání jsem byla téměř přebornicí. Když obchodník trval na svém a plakal, že už níž nemůže s

cenou

jít, mávla jsem rukou a odcházela z

krámu.

V

tom za mnou běží a volá, že prodá za cenu, kterou jsem určila já.

Ubytování bylo pěkné, v

přepychovém a čistém hotelu. Víno na stolech, ale pivo nikde! Šlo koupit jen na

recepci, nebo jen v

jednom kšeftě zvaném Al Jazíra.

Říďa spala s

Ivanou na manželské posteli, já si vybrala postel trochu za rohem, za sloupem s

malovanými

dlaždičkami.

103

N

a prohlídku města jsme jezdily výhradně taxíkem, což je nejlevnější a také nejbezpečnější. Taxíkáři

jsou v

oblecích, někdy i s

vestou, v

bílých košilích a s

kravatou. Jsou přesní, slušní a ohleduplní.

V

moři jsem se nekoupala ani jednou. Byl konec března a moře plné chaluh a travin. K

dispozici

byly hotelové bazény, slunce pražilo a my byly i bez koupání v

moři maximálně spokojené.

V

zájezdu byly i výlety. Krokodýlí farmu jsem hned zavrhla, prohlídku židovské synagogy taktéž, ale

nenechala jsem si ujít výlet do Sahary.

Bylo to poměrně drahé a holky se cukaly, ale nakonec stejně jely. Prohlídka měst i nejzapadlejších vesniček,

kde ještě vládl středověk. Prohlédli jsme si Matmatu, kde se natáčely Hvězdné války. Sraz na výlet byl už

v

půl páté, čekal nás předlouhý výlet. Cestou jsme měli zajímavý a podrobný výklad i odpovědi na naše

otázky v

češtině od Samíra, který studoval v

Československu.

Jelo se trajektem do Massy při východu slunce. Cestou pak byly zastávky a různé prohlídky. Slunce svítilo,

ale pofukoval větřík, který tu sluneční zář trochu brzdil.

Z

autobusu jsme vystoupili u brány Sahary v

Douzu. Dostali jsme hábity a na hlavu turbany. Svým šátkem

jsem si zakryla obličej. U brány byla podívaná! Povalovaly se a postávaly snad stovky různě barevných

velbloudů, se svými vodiči, velbloudáři.

Vybrala jsem si desetiletého světlého Abela, který se na mě smál a ukazoval zuby. Karavana velbloudů táhla

pouští několik hodin, což byl mimořádný a nezapomenutelný zážitek. Široko daleko jen a jen samý písek, ve

větru se hýbaly malé i větší duny a ohlušující ticho přehlušovalo časté prdění velbloudů. V

té Sahaře to

znělo jako salvy.

Měli jsme dvě zastávky, seskočili z

velbloudího hrbu, na kterém byla připevněná taková košatina. Směli

jsme si nabrat i písek do lahví, které jsme vezli sebou. Zároveň byla rauchpauza a velbloudáři chodili od

jednoho kuřáka k

druhému a žebrali cigarety.

Na velbloudu v

košatině se nesedí zrovna nejpohodlněji a když jsme se vrátili zpět do Douzu, některé tlusté

baby šly v

podřepu ještě do autobusu. Mě se to moc líbilo, holkám už míň.

Na tom parkovišti velbloudů nás fotili a při zpáteční cestě už visely fotky na tabuli a každý kdo chtěl, mohl

si zakoupit. Chtěli všichni pro ten nevšední zážitek. Velbloudi nesmrděli, ani neplivali, jak se všude říká.

Cestou zpět byl naplánovaný oběd, který byl v

ceně zájezdu. Říďa měla chuť na všechno, až jí to padalo

z

talíře. Měla velké oči a téměř polovinu vyhodila. Tu porci, co si nandala by snad nesnědl ani velbloud! Do

našeho hotelu jsme se vrátili až pozdě v

noci. Holky byly znavené, šly na pokoj, já šla ještě se Samírem na

diskotéku a pozval mě na pivo. Sakra, bodlo po té Sahaře!

Také jsem si tam nenechala ujít thajskou masáž. Ta byla tak úžasná, že mě nikdy nikdo tak nenamasíroval.

Posléze jsem zjistila, že masérka byla lesba a na závěr jsem od ní dostala kytku. Thajku jsem si pak ještě

dvakrát vyhledala.Společenství s

říďou a Ivanou mě vyhovovalo. Buď jsme se na něčem dohodly, nebo si

každý dělal co chtěl.

Žanetce jsem koupila chlupatého velblouda, je to typický tuniský suvenýr. Dala jsem si ho do kabelky,

abych ho měla při ruce v

Ruzyni, kam mě přišli oba Myslivci naproti.

V

roce dva nula ,nula šest jsme byli pozvaní s

Myslivcem a Žanetkou do Bad Gandersheimu. Dovolená opět

pěkná, jenže mne dost mrzí, že po dobu co je u nich Žanetka, tak musí Katka odvézt svého nádherného

kocoura Mikeše asi osmdesát kilometrů do kočičího hotelu.Žanda je tam na návštěvě, tak by se měla podle

toho chovat. Bohužel nechová.

Jednou už jsme to zkusili a bylo to na nervy. On je tam doma a vadí mu drzý chlupatý vetřelec. Všichni jsme

byli ve střehu a nic jsme z

toho neměli. Žanda mě ležela pod křeslem, ale Mikeš se jí záměrně producíroval

před čenichem a dával patřičně najevo, že v

tomto teritoriu je pánem on. Takové dvě osobnosti nejdou

dohromady, tak to Katka vždy řeší odvozem Mikeše.

U Katky jsou krásné procházky, v

okolí lesy a vždy jsme potkali nějaké pejskaře, s

kterými jsem dala řeč.

Myslivec jim dělal na zahradě a byl spokojený. My se s

Katkou jezdily koupat a do sauny. V

lázeňském

domě má Katka permanentku a tím, že na malém městě učila tolik let, tak je všude známá a pořád ji někdo

zdraví.

104

V

oda v

bazénu je teplá a vyvěrá přímo z

vřídla. Jednou jsme si s

Katkou udělaly výlet za paní do

kočičího hotelu, ovšem bez Žandy.

Impozantní barák přes osm set let starý a dříve sloužil jako hospic. Je to jen minimálně předělané,

ale ze všech koutů dýchá historie. I ta dáma je zvláštní a jak k

tomu baráku, tak k

těm kočkám jaksi patří.

Je to doktorka neuroložka v

důchodu, která celý život miluje Venezuelu. Jezdí tam léta na dovolenou a vozí

si odtamtud orchideje.

To, co má na zahradě, není vidět v

žádné botanické zahradě. Zahrada je rozlehlá s

osvětlenými jezírky,

někde i voda přepadává a vypadá to jako malá Niagara. Úzké klikaté cestičky s

oblázky, strom vedle stromu

a mezi stromy ještě kvetoucí keře. Celek budí dojem pralesa.

Od shora visí různé druhy a barvy těch nejrozmanitějších květů orchidejí. Při procházení se krčím a doufám,

že žádná z

nich není masožravá.

Jakýsi jinotaj znásobují všude se povalující černé kočky. Sama jich má hodně a ještě hlídá lidem, kteří jedou

na dovolenou. Patří k

nim i Mikeš, který se nesnese se Žandou.

Interiér je hodně ve venezuelském stylu. Barevné tkané koberce i na zdech spolu s

kůžemi lam.

Zajímavé lampy, šperky a různé dřevěné a lýkové doplňky.

Jeden pokoj je udělán jako velká voliéra. Na zemi je nasypaný hrubý písek a v

mohutných květináčích jsou

živé vzrostlé stromy. Zvláštní vlhkost vzduchu udržuje cizokrajné kytky neustále v

květu. Na stromech sedí

obrovský papoušek, z

jehož zobáku i pařátů šel skoro strach. Nebyl tam sám. Skoro u stropu ve větvích

posedávali výři.

Nejsem často zvaná do takového prostředí a při odjezdu jsem to musela trochu vstřebat. Měla jsem pocit, že

se vracím z

nějaké prehistorické doby. Ta návštěva totiž měla jakési sci

–

fi kouzlo a dáma i barák , to vše

bylo obestřeno nějakým fluidem.

Byla jsem Katce nesmírně vděčná, že mě tam vzala.

V

roce dva nula,nula sedm jsem stihla dovolené hned dvě. První s

Myslivcem v

Jižních Čechách, druhá opět

s

říďou týden v

Itálii.

V

Jižních Čechách jsme objednali penzion v

místech, kde Myslivec strávil mládí u babičky Karolinky.

Dozvídala jsem se o jeho rodině. Navštěvovali jsme jemu známá místa, on si zavzpomínal, vybavovaly se

střípky, které postupně skládal do mozaiky. Dovolená byla zase trochu jiného rázu, ale byla pěkná a rádi na

ni vzpomínáme.

Dovolenou v

Itálii jsem strávila zase s

říďou až v

říjnu a pro ni to byla více méně dovolená pracovní. Když

mne lákala, moc se mě nechtělo. Když ale řekla, že si budu platit pouze výměnu peněz, začínala ta nabídka

být zajímavá.

Byli tam jen V.I.P. z

domovů důchodců. Ona si mohla někoho ze spolupracovníků vybrat a ona si vybrala

důchodkyni, která už s

DD nemá co dělat.

Ale neřešila jsem to a jela. Taky jsem se ale ani nějakých povinných zájezdů do různých italských domovů

důchodců nezúčastnila, rovněž jsem nenavštěvovala povinná školení před večeří.

Jen jsem jí dělala společnost v

době jejího volna. Večery společně strávené na korze a v

hotelovém pokoji.

Oni ráno nalezli do autobusu, já je šla vyprovodit, pak jsem si udělala procházku podél moře, zašla

omrknout tržiště,, něco málo spolkla a v

plavkách hurá k

moři. Sice už byl kratší den, ale moře teplé a slunce

svítilo jako o závod.

Byla jsem na výletě lodí do La Spezia, kde je historický vojenský přístav a v

těch místech byla zrozena

bohyně z

mořské pěny. Z

lodě byly vidět rybářské osady pod strmými skalami, kam se dalo dojít pouze

pěšky, nebo lodí po moři.

Na jednom místě je k

vidění pískovec, jíl, mramor, vápenec a břidlice. Jde o přírodní úkaz a dá se říct, že to

je pastva pro oči a ne jen pro geologa.

105

K

opcům nad zálivem se říká Kapucíni. V

těch místech žije tarantule až patnáct centimetrů dlouhá a

živí se škodlivým hmyzem.

Večery jsme trávili procházkami podél moře za svitu měsíce a zakotvili v

nějaké kavárně na kafe a

na zmrzlinu. Jednou jsme šli v

tlupě, převážně to byli ředitelé a ředitelky DD z

celé republiky. Usadili jsme

se v

kavárně a jedna z

bab četla na tabuli při vstupu, že mají Mojíto. Neřekla ale Mochíto, četla to tak, jak se

to píše. Nikdo ji neopravil, ale ona si chtěla hrát na světačku, tak si ho i objednala. Prý to pijí mladí, tak to

chce též ochutnat. Já a pár ředitelů zůstalo u piva. Jí přinesli Mojíto ve velké sklenici se zelenou trávou a

vypadalo to, jako když se vybírá zanedbané akvárium.

Ve sklenici byla dvě silná barevná brčka. Evidentně ji ten pár brček zaskočil a ptala se proč jsou dvě? Řekla

jsem jí, že se to totiž pije nosem! Nevěřícně na mne koukala a už to vypadalo, že to vzala vážně, protože si

brčka začala richtovat do nosních dírek U stolu to vzbudilo nesmírný hlahol a veselí.

Paní ředitelka odněkud ze severní Moravy zas až taková světačka nebyla a mezi V.I.P. zdaleka nepatřila.

Já si tam ale za ten týden užila koupání a ani jednou jsem v

moři nepotkala medúzy. Ostatní se koupali

sporadicky a ledva vlezli do moře, hned řvali a vylézali s

červeným požahaným krkem od medúz.

Poslední den před odjezdem jsem se domluvila s

babama z

Opavy, že si půjdeme v

pět ráno před odjezdem

ještě zaplavat. Říďa si klepala na hlavu a nešla s

námi. Bylo to nádherné ráno. Ještě za šera a vlhký písek byl

tak studený, že nohy pěkně zábly, než jsme přeběhly pláž. Bez plavek za svitu měsíce moře náramně

osvěžilo a naposledy pohoupalo. V

hotelu sprcha, zabalení a poslední snídaně. Odjížděli jsme a ve Florencii

byla šestihodinová zastávka. Na můj vkus dost dlouhá, už jsem se těšila domů.

Možná se bude zdát čtenáři mé povídání o cestování zdlouhavé. Vím, že leckdo toho procestoval mnohem

víc, než já, ale o zážitky se podělit neumí. Já to aspoň zkusila.

Od cestování přejdu k

reklamě, kterých je kolem nás habakuk.

Zvláště některé jsou úplně stupidní. Já bych to řešila trochu jinak.

Třeba takový krém na pleť. Proč vždy ukazují mladou holku, která se napatlá a vrásky zmizí? Jaké vrásky,

vždyť mladá holka ani žádné nemá, to je nad slunce jasnější.

Já bych postavila starou vrásčitou babu večer v

županu před zrcadlo a vedle na toaletním stolku by měla

žejdlík se škvařeným sádlem, kterým by se zlehka natřela a odbelhala by se do postele.

Ráno by byl záběr ze zadu, jak kráčí k

zrcadlu a nestačí se divit. Před zrcadlem by stála mladá ztepilá

krasavice s

pletí jako dětská prdelka. To by bylo teprve terno! Nebo že by věc makropulos? Pleťové krémy

by létaly z

oken sídliště a úprkem by se všechny baby hnaly k

řezníkovi.

Nebo mne napadla reklama na důchodové připojištění. Poloprázdná tramvaj plná sedících důchodců a

důchodkyň. Zastaví u školy a do tramvaje vtrhne rozeřvaný houf teenegrů. Sednou na prázdná místa a

ostatní se rozhlížejí, která babka o berlích uvolní místo.

Důchodci postupně vstávají, těžko se zvedají, ale uvolňují místa té nevycválané mládeži. Tramvaj cukne a

důchodci popadají na zem. Na zemi je změť berlí a holí.

Dveře v

tramvaji se otevřou a vedle stojí pohřební vůz. Pohřebáci začínají nakládat bezvládná mrtvá těla.

Mladí si evidentně oddychnou, že konečně mají místa k

sezení, ale zároveň začnou přemýšlet o penzijním

připojištění, aby v

budoucnu žili v

lepším světě. Drsné, ale třeba by stálo za to něco takového natočit.Určitě

by to bylo něco převratného a zcela jiného.

Jak jsem tak uklízela různá šuplata, nacházela všelijaké obálky plné pohledů.Byly to tematické zájezdy i

s

popisy co, kdy a kde.

A najednou se otevíraly i šuplíky v

mozku, kdy jsem si postupně vybavovala nejrůznější dovolené po

vlastech českých.

Každopádně sem patří týdenní zájezd po Jižních Čechách s

babčou a Tomášem. Ubytování bylo v

Českých

Budějovicích a protože to byl poznávací zájezd, denně se vyjíždělo na nějaká místa a večer jsme se zase

vraceli.Navštívili jsme veškeré hrady zámky, a nejrůznější města v

širém okolí.

Zájezd byl korunován večerním představením v

Krumlově v

otáčivém hledišti.

106

T

en den bylo na programu Ze života hmyzu. Tomáš byl uchvácen jak divadlem, tak všemi zbrojnicemi

a mincovnami. Stal se miláčkem zájezdu, protože to bylo jediné dítě v

autobusu dospělých.

Na hradech kladl průvodkyním zvídavé otázky, jako co se nalézá v

zavřených šuplatech. Když mu

bylo odpovězeno, že jsou v

nich nejrůznější spisy a listiny z

té doby, jeho zvědavost byla ukojena. Na můj

vkus bylo těch hradů a zámků skoro dost a když jsme se vrátili, akorát dávali v

televizi Voka z

Rožmberka.

A to už bylo na mě silný kafe!

V

roce osmdesát jedna jsme byli s

Mirkem, Tomášem a Monou z

Jordánu na Slovensku. Děti byly nadšeny

v

Rožnově pod Radhoštěm ve skanzenu. Následovala Levoča, Poprad, Starý a Nový Smokovec, Vyšné

Hágy, prohlídka mimořádného cintorínu, Štrbské Pleso, Vyšné Ružbachy,Kežmarok, Červený klášter,

muzeum TANAP, pak lanovkou na Hrebienok a Spišská Nová Ves. Ve Žiáru nad Hronom nás pozval starý

bača do své chaloupky.

Byla patřičně stará a strašně nízká, že jsme tam museli chodit v

podřepu. Při odchodu podojil kozu a

rozdával to čerstvě podojené teplé mléko v

letitých pochybných hrníčcích.

Já to hned odmítla, ale Tomáš s

Monou se po mléce vrhali a koza je při tom pozorovala, zda jim chutná.

V

Bielanské ľadové jeskyni jsem poprvé zjistila, že takové ponuré prostory mě naprosto nevyhovují a že jde

snad i o fobie.Zima, tma, nevlídno a všude jen visící krápníky jejichž krásu jsem absolutně neocenila.

Nemohla jsem se dočkat, až konečně vylezeme z

té hladomorny, kde na nás dýchlo teplo a slunce. Zájezd po

Slovensku byl ale velmi zajímavý a poutavý a koho by tenkrát napadlo, že za pár let bude muset Tomáš

absolvovat Slovensko povinně, neb byl odvelen na vojnu do Bardějova.

Na přísahu jsme tenkrát jeli s

Honzou a Žanetkou číslo jedna. Pak jsme si ještě cestu na Slovensko

zopakovali několikrát a to do Povážské Bystrice, kam jsme jezdili za transplantovaným Haviarem. Docela se

bavím, když zpětně pročítám veškeré zápisky a u něčeho mám napsané i ceny. Třeba v

otáčivé

kavárně

Bystrica na mostě Slovenského národního povstání jsme měli čtyřikrát hemenex,čtyřikrát colu, jedno pivo,

čtyřikrát zmrzlinový pohár a dvě pressa. Za to všechno jsme tenkrát platili dvě stě dvacet korun a u ceny

mám napsáno: Hrůza! Dnes tam za tu cenu bude s

bídou jen jeden hemenex!

Dlouho jsem hledala zápisky o Marii. Už jsem byla nervózní, že je nemůžu najít, tak jsem si kvůli tomu

aspoň uklidila a udělala pořádek ve všech dokumentech. Hledané jsem našla a teď bych se o to chtěla

podělit. Zabrousím trochu do minulosti.

V

roce osmdesát devět jsem byla v

DD jako sestra v

ordinaci s

ústavní lékařkou Dr Hrubou. Byla trochu

zvláštní, málokdo jí seděl a domluvila se s

ředitelkou a vyžádala si do ordinace právě mně.

Já akceptovala její stařecké vrtochy, ale postupem doby jsem zjistila, že mě její společnost vyhovuje. Hodně

jsem se dozvěděla o její rodině a ona věděla, že nikdo jiný se nic nedozví. Byla chytrá, inteligentní,

přeuctivá, taková ta stará škola. Lékařské repetitorium měla v

malíku a já od ní pochytala spoustu moudra.

Vycházely jsme spolu úžasně a když odešla do důchodu, roky jsme si psaly a navštěvovaly. Byla s

ní

neskutečná sranda a ona ocenila, že na závěr své kariéry mohla být v

jedné ordinaci se sestrou, s

kterou si

rozumí po všech stránkách. Dělalo mě to dobře.

Na první pohled působila jako úzkostný mrzout a podivín, jenže pod skořápkou tomu bylo jinak. Celý týden

byla od rána do večera v

práci a o víkendu si dopřála relax v

podobě divadla, koncertu, nebo shlédnutí

zajímavé výstavy.

Hodně četla, na svůj věk byla elegantní a pořád se nemohla rozhodnout pro důchod, dělala tedy furt fest.

K

odchodu do důchodu ji přinutila převratná doba a okolnosti, když z

ministerstva přišel příkaz, že ústavní

lékaři skončí.

Do domovů budou docházet pouze praktičtí lékaři, psychiatr, kožař, eventuálně zubař a ti všichni budou psát

body na pojišťovnu. Dr Hrubá byla internistka neuroložka a byla už ve věku, kdy se nechtěla přizpůsobit

novinkám a novému systému papírování, tak odešla.

My spolu trávily téměř celé dny. Za námi do ordinace docházeli chodící obyvatelé s

různými neduhy a kdo

nedošel, toho jsme navštívily na pokoji. V

poledne jsem vzala tác,šla do kuchyně pro dva obědy, spolu jsme

se najedly a dokonce jsem měla dovolenou jednu cigaretu po obědě, ba i pivo tolerovala.

107

C

htěla jsem, aby dokumentace byla v

cajku, pořád chodily nějaké kontroly, ale ona byla příliš

roztržitá, chorobopisy míchala do sebe, tak jsem zavedla systém, který se ujal a vyhovoval oběma,

ale i kontrolám. Do každého chorobopisu jsem vložila papírek, na který jsem napsala stávající

medikaci, nalepila výsledky z

laboratoře a zprvu opatrně napsala nějaký canc o obyvateli. Ona vzala

chorobopis, můj papírek přesně opsala, zavřela, dala stranou na hromádku a na papírek napsala: Vladěnko,

provedeno.

Takových papírků o provedení jsem pak vyhazovala mraky, ale s

dobrým pocitem jsem zakládala

chorobopisy do kartotéky a mohla přijít jakákoli kontrola, která se řídila heslem: co je psáno, to je dáno. Je

to trochu zavádějící a troufám si oponovat, není tomu vždycky tak, ale byrokracie kvetla.

Vím, že jedna sestra minimálně koupala obyvatele na svém úseku, ale dokumentaci měla vedenou vzorně, za

což byla chválena předešlou vrchní.

Já pak ty klapky na očích neměla a spíš bych přešla nedostatky v

dokumentaci, ale chtěla jsem vykoupané

čisté lidi. Je pravda, že někdo se musel koupat třeba po třech hodinách a stejně by to nikdo nepoznal.

Zase jsem se nějak vžila do té doby a trochu odbočila. Vedle ordinace přes chodbičku byla místnost, kterou

obývala rehabilitační sestra. Ta uměla krásně masírovat a s

lidmi to uměla. Zprvu nikdo z

nás netušil, že jde

o léčenou alkoholičku.

Po obědě už to z

ní pěkně táhlo, nebyla schopná souvislé řeči a když šla na patra rehabilitovat lidi, vláčela je

po chodbě za sebou. Vedení nic neřešilo, rehabilitačních sester byl nedostatek, zvláště pak v

domovech

důchodců.

Volala jsem jejího muže a on potvrdil, že pije a že si ji máme ohlídat. Mně to štvalo, copak jsem tu od toho?

Párkrát jsem našla na balkoně placatku s

vodkou, kterou chodila průběžně upíjet. Vyřešilo se to tenkrát

samo, když jela z

práce, přejel ji na Chodově autobus.

To bylo v

hektické době, kdy odešla Dr Hrubá, já nastoupila do funkce vrchní, sháněla doktory i

zaměstnance, kterých byl stále nedostatek.

Jednoho dne se přišla ucházet o místo nová rehabilitační sestra. Drobounká, tichá, sportovně oblečená a

z

tašky začala vyndávat veškeré papíry. Aniž bych se do nich podívala, první moje otázka zněla, zda pije?

S

údivem se na mě podívala a než stačila zareagovat, vylíčila jsem jí situaci s

její předchůdkyní.

Kde by mě tenkrát napadlo, že to bude mně nejbližší člověk, který s

námi bude jezdit na dovolenou a že se

s

Honzou vypijí nejednu láhev Whisky. Tak to byla Marie! Mezi zaměstnance a obyvatele zapadla jako

prdel na hrnec.

Měla s

Jirkou tři děti, za které by nejraději dýchala. Byla to taková ta pravá máma, která se obětuje pro

rodinu. Denně vařila několik chodů, protože jeden byl vegetarián, druhý vegan a třetí mlsný. Snažila se vždy

a za všech okolností splnit dětičkám kdejaká přání.

Jirka byl záletník, ona to věděla a tolerovala.

Jezdili jsme k

nim velmi často na chatu, kterou měli v

Netvořících. Trávili jsme tam i společné Silvestry.

Jirku každý toleroval jen kvůli Marii. Ona byla všestranná, krásně a rychle pletla, šila, starala se o zahradu,

využila kdejakého plodu i bylinky.

Přes víkend byla schopná sama vymalovat nebo vytapetovat. Když se blížily její padesátiny, z

kterých měla

hrůzu, pořád mluvila o tom, že už děti vylétly z

hnízda, že bude stará a pravděpodobně bez vnoučat.

Já ji strašila, že po padesátce už nevyleze ani na kolo a že se konečně dostaví první neduhy. Před tím nikdy

nemarodila. V

říjnu přišla do práce, že proležela celý víkend a pořád je strašně unavená. Měla oteklé dásně a

na poledne se objednala k

zubaři. Zubař nic nezjistil, ale doporučil odběry na krevní obraz. Byly nadměrně

zvýšené leukocyty.

Opakované odběry a dokonce odběr kostní dřeně ze sterna. Čtvrtého října už přišla s

neschopenkou a před

Jirkou chtěla ututlat, že chodí pořád po doktorech. Volala jsem Dr Horáka z

hematologie, s

kterým jsem

chtěla výsledky prodiskutovat. Jestli je nějaký hematolog, kterému stoprocentně věřím, tak je to jedině on.

Jeho předtucha byla zdrcující. Mluvil se mnou na rovinu a řekl, že se domnívá, že jde o akutní myeloidní

leukémii.

108

V

íc už říkat nemusel. Odcházela jsem od něj naprosto vyřízená a zdecimovaná. Marii jsem nic

neřekla. Záměrně budu psát data. Sedmého října mě Marie volala z

chaty, plakala a řekla, že ví, že

stojí na scestí.

Měla docházet na hematologii ambulantně, hlavně na odběry kostní dřeně. Neponechala jsem nic náhodě a

zavolala spolužačku ze zdrávky, která dělala vrchní na hematologii na Karláku. Vylíčila jsem jí situaci a

domluvily jsme, že ráno následující den bude připravené lůžko, abych ji přivezla. Vezl nás tam nic netušící

Jirka.

Plná čekárna a já si to šinu přímo do dveří ambulance s

výsledky zatím dostupnými. Jakýsi doktor v

bílém

plášti mě říká, že ji nemůže přijmout,protože není místo. To mě nadzvedlo a ptám se: A Vy jste kdo? Opáčil,

že primář tohoto oddělení a že by o tom musel něco vědět. Začala jsem sáhodlouze vypravovat o telefonátu

s

Líbou, jeho vrchní sestrou.

Pak se vše vysvětlilo. Jako na potvoru Líba musela ten den na školení, ale napsala na lístek vše potřebné a

dala to primáři na stůl do pracovny. Jenže primář zaspal, vzal jen plášť z

věšáku a řítil se na ambulanci.

Proto to prvotní nedorozumění. Primář byl úžasný, bleskurychle přehodnotil situaci, někoho propustil a

Marie měla připravené lůžko na vytoužené hematologii.

Pořád jsem doufala, že se musí stát zázrak, když bude pod zraky takových odborníků. Desátého října byla

tedy hospitalizovaná. V

noci šílené bolesti pánve a dlouhých kostí. Ještě ke všemu zvracela krev. Všechno

do poslední chvíle chtěla utajit před Jirkou a ani si nepřála, aby za ní chodil.

Nepochopila jsem to ani z

jedné strany. Jirka řekl, že nemá rád nemocniční prostředí a že mu bohatě stačí,

když mu budu referovat já. Chodila jsem za Marií denně a každý večer chodil Jirka k

nám na večeři.

My si s

Honzou řekli, že by měl přece jenom o jejím zdravotním stavu vědět, tak jsme se dohodli, že mu to

po večeři opatrně řekneme.

Jeho reakce byla neadekvátní. Vylítl od stolu a začal skákat a dupat v

kuchyni, řval na nás, že ji pohřbíváme,

ona tady je a taky zůstane! Co na něm ty ženské viděly je mě záhadou. Mrňavej, že by ho jeden lovil lupou,

ješitnej a ještě ke všemu charakter pod psa.

Jedenáctého října se začalo s

infuzemi a s

chemoterapií. Marie buď volala, nebo posílala zprávy přes mobil.

Komunikovala jen se mnou. Každého mám pozdravovat a něco si vymyslet.

Bylo to obrovské břímě a my to s

Honzou nesmírně intenzivně prožívali. Jeden její syn byl v

tu dobu na

Aljašce na dovolené, druhý na stáži v

Londýně. Řekla jsem Jirkovi, že by bylo záhodno, aby jim zavolal a

řekl o co jde a že by snad měli za mámou přijet. Kupodivu mne poslechl a do týdne měla Marie návštěvu

všech milovaných dětí u postele. Ovšem bez Jirky! Děkovala a věděla, že jsem to zorganizovala já a nikoliv

Jirka.

Chtěla nakoupit noční košile a žínky, dcera prý se nevyzná. Ne, že se nevyzná, ale nechtěla svoji rodinu

čímkoli zatěžovat.

Reakce její rodiny nám s

Honzou vyrážela dech. Její maminka mě volala s

tím, že už to moc dlouho trvá a

kdy jí konečně pustí, aby jí přišla umýt okna?!

Nosila jsem sestrám kafe, bonboniéry a chlebíčky, aby bylo o ní co nejlépe postaráno. Nejdříve jsem ji brala

do koupelny pod sprchu, aby s

ní měly sestry co nejméně práce. Když se rapidně její stav horšil a neměla

sílu dojít do koupelny a chvíli stát pod sprchou, dělala jsem celkovou koupel na lůžku.

Honza na mě denně čekal před důchoďákem a vozil na Karlák. Většinou čekal v

autě před špitálem, ale

párkrát byl se mnou na pokoji. Marie ho viděla ráda.

Třináctého chtěla přinést sýr a rajče. Když přání vyslovila, byl to bezprostřední nápad a i chuť, ale když

jsem požadované přinesla, chuť už ji dávno přešla a ani se toho netkla. Čtrnáctého jsme si před sebou nic

nezastíraly a dlouho spolu mluvily o životě a smrti.

Kdyby došlo k

nejhoršímu, přála si, aby to bylo nejprve sděleno mě a já pak následně informovala Jirku.

Domluvily jsme to tak i na oddělení a holky to zaznamenaly do dokumentace.

Patnáctého věděla, že už je v

zuboženém stavu a kladla mě na srdce, abych Jirku kontrolovala, aby měnil

košile. Z

domácích prací neuměl zhola nic.

109

N

a jídlo chodil k

nám a ráno za mnou jezdil do práce, aby vrátil prázdné kastrůlky a plné si odvezl.

Servis měl dokonalý.

Šestnáctého jsem jela ráno za primářem Čermákem zjistit z

povolaných úst jak to vidí a jak vypadá

situace. Řekl, že leukémie je duplicitní, chybí krevní destičky, vyplavuje se bilirubin a jsou permanentně

teploty. Při teplotách by se správně neměla dávat ani krev, ani destičky, jenže není zbytí. Při porušených

játrech se nemají dávat ani analgetika, ale bolesti musí tišit i přes to.

Sedmnáctého průjmy a zvracení i přes zavedenou sondu.

Osmnáctého jsem domluvila s

přednostou Cetkovským, aby s

ní konečně někdo z

doktorů pohovořil. Marie

věděla, tušila, ale nikdo z

doktorů jí nic neřekl, všechno bylo jen a jen na mě a ona chtěla slyšet i tu

nejšílenější prognózu, ale z

úst doktorů.

Dvacátého mě přišla v

noci SMS, že má chuť na vývar z

kuřecích křidélek. Byla sobota, já šla nakoupit

potřebné a uvařila vývar, který jsem nalila do termosky. Tentokrát s

chutí snědla po lžičkách téměř půl

termosky. Cítila se slušně a zase po dlouhé době jsme šly spolu do koupelny.

Jednadvacátého začíná přibírat na váze, v

těle se zadržuje tekutina. V

noci nespí a z

každé noci má hrůzu.

Ztrácela se mě před očima. Počítala se vším, ale pořád věřila, že se stane zázrak, ale mezi řečí zabrousí na

děti, že doufá a o Jirku se postarají.

Dvaadvacátého chce, abych přinesla mašinku na Žandu a oholila ji hlavu. Chuchvalce vlasů se povalují po

polštáři.

Třiadvacátého probíhají nekonečné debaty s

vrchní a primářem v

jeho pracovně. Vše vysvětlují a

konzultujeme společně. Jsem tam už skoro inventářem a všichni se mnou mluví jako se sobě rovným.

Nechápou, že manžel nejeví zájem. Veškeré výsledky se neustále zhoršují. Sono břicha potvrdí hydrops

žlučníku, sliznice v

dutině ústní se zhoršuje a z

dásní visí cáry. Vytírá si pusu, kloktá, cucá Tantum Verde,

ale nic nepomáhá. Na pokoji jsem hrdina, ale odcházím úplně vyčerpaná a na schodech se mě podlamují

nohy. Štěstí, že venku čeká v

autě Honza a můžu se k

němu schoulit.

Čtyřiadvacátého se dozvídám od primáře, že chemoterapie zabírá na každého jedince jinak, vše je

individuální a nejde říci nic dopředu. Marie má stále bolesti dlouhých kostí a to i v

klidu na lůžku.

Pětadvacátého otvírám dveře pokoje a žasnu. Marie je sama na pokoji, sedí na posteli, už mě očekává a

neustále drží za ruku a nechce pustit, aby neztratila kontakt. Odmítá i mytí, o kterém pravila, že je lepší, než

sex. Opět diskutujeme o eventuálním konci. Hlavně sonduje, zda je dobře ošetřený její konec a zda zavolají

nejprve mě. Ubezpečila jsem ji o všem, ona se uklidnila a pohroužila se do polštářů. Jsem z

těch dialogů

nesmírně vyčerpaná a uvědomuji si, že má takovou rodinu a všechno leží na mě a Honzovi. Do noci jsme si

psaly.

Ten den nevěstil nic dobrého. Za ty roky ve zdravotnictví vím, že před smrtí se vždycky na chvíli stav

vylepší.

Šestadvacátého od ní nepřišla žádná zpráva. Volala jsem vrchní. Neklid na lůžku, bolesti, strach,těžko se jí

mluví a nemá sílu vzít do ruky ani mobil, natož pak psát. Doktoři dělají co mohou, ale přidávají se

komplikace. Zvětšená játra, selhávají ledviny a přichází začátek konce.

Sedmadvacátého přišla v

poledne SMS, zřejmě s

vypětím všech posledních sil abych nechodila, že nemůže

mluvit. Samozřejmě jsem neposlechla a jela. V

posteli nebyla skoro vidět, byl to takový zubožený uzlíček

s

holou hlavou. Držela mě za ruku a na otázku, zda má bolesti jen přikývla. Bylo mě nad slunce jasnější, že

takový stav nemůže mít dlouhé trvání. Osmadvacátého s

hrůzou otevírám dveře pokoje, všude spousta

přístrojů, byla neustále monitorována, v

noci zavedená sonda a kyslík, cévka odvádí spíš krev než moč.

Počítala jsem s

tím, že to bude den co den horší, ale s

tímhle jsem nepočítala. Nebo nechtěla? Šla jsem na

sesternu za holkama a ony mě vysvětlovaly, co všechno do ní kape a co sledují. Marie už byla v

komatu.

Pomerančová barva kůže, modřiny po celém těle, obrovské otoky a abnormálně zrychlený puls.

Postupně selhávají veškeré životně důležité funkce a s

konečnou platností není žádného východiska.

Poslední pohled a odcházím.

Přes slzy nevidím schody a jen si přeju, aby už dlouho netrpěla.

110

T

en den osmadvacátého večer ve dvacet dva čtyřicet pět zvoní telefon a mužský hlas říká Honzovi, že

chce mluvit s

paní Beranovou. Jak řekl: tady Dr Písečka z

ústavu hematologie, v

tu chvíli se mě

zastavilo srdce a jako bych byla zasažena bleskem. Dost dlouho jsme spolu mluvili, on se snad i

omlouval, že Marii ještě převezli na JIP, ventilovali, ale následovalo selhání renální, hepatální a kardio

–

pulmonální. Úmrtí dvacet dva třicet.

Zavolala jsem Jirku a blesk z

nebe udeřil po druhé! Jen řekl: Že voláš v

tuhle dobu? Tak už je finýto?Po

celou dobu její hospitalizace nestrčil hlavu ani jednou na pokoj!Pro Marii bylo jen dobře, že nemoc měla

takový raketový nástup, průběh i konec. Celé se to podobalo hororu.

Strašně moc nám s

Honzou Marie chyběla a mě chybí dosud. Pohřeb byla jenom komedie. Celé její

příbuzenstvo se srotilo kolem nás a děkovali. Díky byly falešné a neupřímné. Nejraději bych všechny do

jednoho poslala do prdele. A s

velkou chutí. Všichni se drali, aby se podívali, jak vypadá mrtvá Marie. Když

žila a živořila, nikdo nejevil sebemenší zájem.

Od září do prosince si Jirka denně jezdil pro naplněné kastrůlky. Vypadalo to, že v

tom bude i nadále

pokračovat. Když jsem mu řekla, že už mě to leze do peněz, vyndal pětistovku a s

gestem lorda mě ji položil

na stůl. Prý jsem na něm žádné peníze nechtěla, tak ho to ani nenapadlo. Evidentně jsem ho popudila a on

řekl, že už vařit nemusím, že bude chodit do hospody. Od té doby se neozval. Připomínal mě Kropelnického,

který dostal chalupu za korunu a pak se divil, že nemíním platit daně. Po sedmi letech přišla od Jirky SMS,

že má vnučku, které dali jméno Marie. Pozdě bycha honit!

Po téhle smutné kapitole bych přešla na jiné téma, a myslím, že bude zvláště zajímavé

Co se dalo koupit v

historii za sto korun?

V

roce 1921 si například kancelářský úředník vydělal 4

–

7.000kč za rok

V

roce 1929 museli dělníci na jednu stovku pracovat zhruba devatenáct hodin.

V

roce 1939 bylo třeba pracovat přibližně 27hodin, aby zaměstnanci v

chemickém průmyslu vydělali

stovku.

V

roce 1949 si lidi vydělali v

průměru 870Kč za měsíc.

V

roce 1959 se průměrná roční mzda pohybovala okolo devíti tisíc korun. Pracovní měsíc měl víc než

200hodin, protože se chodilo do práce i o sobotách. To znamená, že na stokorunu bylo třeba pracovat zhruba

28hodin.

V

roce 1969 byl výdělek za měsíc 1300Kč. Já nastupovala do Vojenské nemocnice na 960Kč.

V

roce 1979 se na stovku pracovalo necelých 9hodin.

V

roce 1989 se na vydělání stovky muselo strávit v

práci asi 6hodin. Průměrný měsíční příjem totiž činil

3161Kč.

V

roce 1999 musel člověk s

příjmem 12.000Kč na jednu stokorunu pracovat jeden a půl hodiny. Když to

srovnáme s

počtem piv, tak v

roce 29 si mohl dost dobře žít i notorik, neboť za stovku dostal šedesát šest

desetistupňových piv. A v

roce 99 měl za tu cenu pouze třináct piv a jedno malé.

Za první republiky byla stokoruna zdobena kresbami Alfonse Muchy, v

roce 49 byl na stovce Masaryk,

v

roce 53 byla měnová reforma a od té doby zdobily stovku šílené obrazy rolníků a dělnic se snopem.

Jen málokdy se vláda odvážila ke zdražení čehokoli. Přesto má toto období jeden primát. Stokoruna, kde

byly Hradčany a zasněnou rolnicí a s

dělníkem platila nejdéle v

historii země, přes třicet let.

To takový zelený Klement Gottwald o sobě říct nemůže. Na bankovkách vydržel na přelomu let 1989 a 1990

jen patnáct měsíců. Všechny stokoruny byly v

historii až na pár výjimek zelené.

Tato barva podle okultních věd posiluje vyčerpané nervy, dodává tělu energii, zmírňuje srdeční činnost a

odstraňuje poruchy spánku. Jenže ušetřit pár zelených papírků byl nadlidský výkon a spíš řadě lidí přivodilo

nespavost a zvýšení krevního tlaku. Třeba v

sedmdesátých letech musel normální člověk pracovat na jedny

Hradčany víc než den a na koupi Škodovky jich potřeboval víc než pět set. Dát bokem stovku je dnes

jednodušší, člověk jich vydělá mnohem víc, ale méně si za to koupí.

111

P

roto se snažím i já vydělat kdejakou stovku k

důchodu.

Když jsme se s

Honzou přistěhovali do domu ve Vršovicích, na chodbičce hned vedle nás bydlel

Štefan zlatník s

Ivanou,která pracovala v

Telecomu a měli dva kluky. Vycházeli jsme spolu báječně,

ona dobře pekla a vždycky přinesla Honzovi nějakou tu buchtu.

Další partaj na chodbě byl Pepík. Rozvedený a příšerný ochlasta. Celkem pohledný chlap, ale žil v

bytě jako

vlk samotář. Která by ho taky chtěla? O ženské se nezajímal a prioritou pro něj byl vždycky chlast. Měnil

povolání, tu dělal pingla, tu asfaltéra a v

bytě neměl téměř nic. Nevařil, a když dal náhodou do trouby kuře,

tak usnul a na chodbě bylo modro, jak se kuře v

troubě pálilo.

Nic ho nevzbudilo. Ani zvonění, ani bouchání na dveře. Magneťák řval na celý barák.

Párkrát jsem ho na chodbě překračovala, protože už nedokázal odemknout a vpotácet se do bytu.

Jednou rozbil hlavou skleněné lítačky v

domě a ležel celou noc hned za nimi ve střepech a v

krvi. Kolikrát si

ustlal na schodech a jak se říká, že ožralí mají štěstí, tak on ho měl.

Nikdy nemarodil a při jeho způsobu života snad ani neměl rýmu.

O vytírání chodby jsme se bez problémů všichni dělili a já s

ním vycházela dost dobře. Asi po deseti,

patnácti letech poustevníka ho potkalo štěstí v

podobě Jindřišky.

Ta se k

němu přistěhovala, vyvařovala mu, prala, uklízela a dokonce dokázala i ušetřit nějakou korunu, tak

že si byt zvelebili. Před tím měl Pepík holou místnost, které vévodilo postavené patro. Dřevo ovšem bylo

syrové, nenalakované a zpočátku tam byla cítit i smůla jako v

lese. Časem se z

toho stala jakási ponurá

jeskyňka.

S

příchodem Jindřišky v

bytě začínalo být útulno a Pepík chodil jako ze škatulky. Pepík se Honzy strašně

bál, protože ten nenáviděl opilce a nebral si servítky a Pepíka párkrát vyřval. Jednou si Pepa chtěl na chodbě

rozsvítit, vypínač ho neposlechl, tak ho rozmlátil na tisíc kousků.

My pak chodili potmě a do zámku se strefovali pomocí baterky. Honzu to dožralo, zabouchal na něj, ten

vrávoral mezi dveřmi a když měl ještě přiblblé kecy, tak to Honzu vytočilo a Pepíka zbil. Radost jsem z

toho

neměla, sousedské vztahy by se měly udržovat v

určitých mezích a zachovávat pravidla.

Takové vztahy, jaké jsem zažila v

Navrátilce, takové už nikdy nikde nebyly a ani jsem nic podobného

neslyšela.

Je pravda, že po tom incidentu byl vypínač spravený a opět funkční. Pepík si občas přišel vypůjčit chleba

nebo hořčici, ale vždy druhý den vrátil. Tenkrát řekl, že kdyby se někdy ženil, že si bude přát, abych mu šla

za svědka. A trval na tom, abych mu to slíbila. Tenkrát jsem mu to slíbila i ráda, abych se ho zbavila a byla

jsem přesvědčená, že k

tomu kroku nikdy nedojde. Snad nemůže existovat jediná ženská na světě, která by

šla do takového vztahu. No ale!

Nikdy neříkej nikdy. Jednoho dne nám přišel Pepík Jindřišku představit a vypadalo to, že se dal na dobrou

cestu.

Zase si našel práci a už nikdy nenocoval na chodbě. Po několika letech nás přišel pozvat na svatbu a bral

jako hotovou věc, že mu půjdu za svědka, když jsem mu to tenkrát slíbila. Honza mu rovnou řekl, aby ho

sobáše ušetřil, ale já šla. Svatba byla jen ve čtyřech a druhý svědek byl druhý ožrala z

baráku.

Všichni byli střízliví, po obřadu byl oběd v

Pravěku, pak mě odvezli domů a oni pak šli pokračovat do zdejší

plné hospody, kde všichni čekali, že pivo poteče proudem.

Pepík byl ve světlém obleku a kdo by ho neznal, tak by si řekl, že Jindřiška udělala terno. Z

počátku sekal

latinu, ale žízeň je větší, než cokoli jiného.

Ona si ho hlídala, chodila s

ním do hospody a on byl chlapům pro posměch. Hádky u nich gradovali, občas

jsem k

nim zašla na kafe a vyposlechla si ty nářky.

Jindřiška mě měla ráda, pořád mě něco nosila a říkala, že by mě chtěla mít za sestru. Bože, proč mě chce za

sestru vždycky nějaká kráva?

Její charakter jsem poznala jednoho večera. Pepík zazvonil a šel vrátit zapůjčené videokazety.

112

S

tál na rohožce, upito měl, ale nebylo to zas až tak zlé. Já sama doma, Honza už byl mrtvý a zrovna

jsem dělala gulášovou polévku.

Pepík se rozplýval nad vůní, která se linula z

kuchyně. Já blázen ho pozvala a polévku nalila na

talíř.Rozpovídal se, že ho Jindřiška všude pronásleduje a že je příšerně žárlivá. Ptala jsem se kde je právě

teď? Prý doma a on se plížil kolem dveří, aby mě mohl vrátit kazety, když šel z

práce.

Já myslela, že je u maminky, ke které jezdila. Jíme tu polévku a v

tom mě zvoní mobil a tam SMS co u mě

tak dlouho Pepa dělá?! Čekala jsem, že z

toho něco bude, tak jsem chtěla Pepíka co nejdřív vyprovodit ze

dveří.

Už jdeme do předsíně a v

tom se ozvalo šílené zvonění. Otevřu dveře a z

té mírumilovné Jindřišky se stala

běsnící semetrika, která na mě řvala, že si můžu Pepíka nechat rovnou doma, že ví, že mě miluje a dluhy za

něho budu platit od teďka já. Budu pro ni jen paní Beranová a přestává s

tykáním.

Poslala jsem oba do prdele, zavřela dveře a blesklo mě hlavou, zda to mám zapotřebí? Asi přes rok jsme se

jen zdravili, víc nic. Jednou vycházím ze sámošky a řítí se ke mně plačící Jindřiška.

Vrhá se kolem krku a omlouvá, že to tenkrát přehnala, jak ji to mrzí a zda jí můžu odpustit? Ptám se proč

najednou ta změna? Prý je Pepík v

nemocnici, našli mu něco na srdci a ona nemá nikoho, komu by se

svěřila. Aha! V

nouzi Franta dobrej co? Od té doby už si zase tykáme, občas přinese upečené buchty, nebo

fazolovou polévku a já k

ní sporadicky zajdu na kafe. Poslechnu si kecy furt dokola, že přes týden nepije,

protože jezdí, ale hladinu chlastu doplní dokonale o víkendu.

Závidí mě Myslivce a vyslechnu neustálé stížnosti na Pepíka. Ale to si měla uvědomit už tenkrát, když

poprvé vstoupila do jeho holobytu. Já bych si o něj neopřela ani kolo, které ani nemám, ale párkrát mě

napadlo, že jsem jí ho měla vychválit, jak byl úžasnej . To by snad na ní praskaly obruče a zřejmě bychom si

do dneška vykaly.

Jó, mezilidské vztahy jsou složité a někdy stačí tak málo. Když se potkáme s

Pepíkem, vybavoval by se.

Když je u toho Jindřiška, klopí zraky a hladí Žandu.

Polovina října, čas, kdy má ještě podle regulí a pravidel dobíhat babí léto. Místo klasického podzimního

počasí udeří paní zima s

vervou sobě vlastní. Silnice na Žernovku je mokrá, ale na polích a stromech leží

pokrývka sněhu. Ranní cesta za tmy, kdy sněhové vločky patlavě sedají na přední sklo a stěrače v

největší

rychlosti mají co dělat, aby tu padající nadílku smetly.

Těžko rozeznávám postavy na přechodech, všechno se leskne a já se modlím, kdy už konečně zastavím před

Robertovým domem.

Abych zkrátila ten čas a navodila klidnou atmosféru, zpívám Žandě, která sedí vedle mne a s

napětím

pozoruje cestu. Když přijíždím na Žernovku, začíná se rozednívat.

Zaparkuji v

třiceticentimetrové závěji u plotu a než dojdeme z

povinné ranní procházky lesem k

nim, jsme

obě celé bílé. Rodokmen Žandy sice píše něco o pepři a soli, jenže v

tuto chvíli je Žanda pouze barvy soli.

Uvnitř domu na nás dýchne vše objímající teplo a vřelé přivítání.

Než jim udělám snídani, nejprve vytřu Žandě kožich a rozprostřu deky na proutěné křeslo, do kterého se

ráda pohrouží a vydrží tak po dobu několika hodinového úklidu.

Rodinka odjíždí do školy a do práce, a mě čeká rozcvička po domě. Okny pozoruji střechu zeleného auta,

jehož barva se mění na bílo pod vršící se bílou pokrývkou. Chvílemi mě napadá, zda vůbec vyjedu a zda

dojedu do Spilkárny.

Tak rychle uběhlo pár parných dní, kdy každý hekal a těšil se, až se ochladí. Já mezi ně rozhodně nepatřila.

Nemyslím na to, zda se dožiji příštího léta, ale co chvíli myslím na to, kdy zase konečně prohřeji své staré

kosti. Teplých dní v

roce je sakra málo a co mě je platné, že se mluví o globálním oteplování, když si počasí

dělá co chce a to k

všeobecnému překvapení na celé zeměkouli.

V

teplých krajích mají najednou palmy sněhové čepičky, zatím co na Aljašce taje sníh a ledy. Po úklidu beru

Žandu opět do lesa, obě se boříme do sněhu, pod kterým je voda. Ucourané kalhoty studí do kotníků, boty

plné vody a nohy nepříjemně zebou. Na stromech, jejichž listy dosud nestačily opadat se těžko udrží mokrý

a těžký sníh.

113

M

alé lavinky se sunou po košatých větvích a padají z

té výšky. V

tichu lesa se rázem rozhostí

podivné zvuky a Žanda se leká když ji padající sníh překvapí na čenichu.

Pořád hustě sněží, ale my se ubíráme k

zaparkovanému autu. Sníh z

obou setřesu, leč v

autě

máme rázem ledovou jeskyňku. Průzorem jak v

tanku sleduji před sebou silnici.

Vycházející vlhkost ze Žandy nám zapařuje okna, větrák se může strhat a já závidím zrak rysovi.

Asociace vybudí vzpomínky na film Mzda strachu. Oni tenkrát převáželi Nitroglycerin, já vezu jen sebe a

Žandu.

Na Kutnohorské vypínám stěrače, už jich netřeba a do Spilkárny přijíždím jen za mokra. Pár kilometrů

rozdíl a takové zvraty!

Abych to mé povídání nějakým způsobem zakončila a mělo to nějakou formu, zvolila jsem poučnou

Hippokratovu přísahu. Otcem lékařství bývá nazýván řecký občan Hippokrates, žijící v

letech 460

–

370 před

naším letopočtem. Jeho spisy se staly základem středověkého lékařství, ale jeho jméno je známé dodnes

díky slibu, který lékaři skládají při promoci. Běžně se užívá latinské sousloví lege artis , doslova podle

pravidel umění.

Vím, že v

dnešní době lze všechno najít na Internetu, jak doslovné znění Hippokratovy přísahy, tak veškeré

etické a morální kodexy. Já ale mohu říci za sebe, že léty strávenými ve zdravotnictví úplně se vším s

panem

Hippokratem nesouhlasím.

Když hned v

prvním odstavci říká, že si bude vážit umění svého mistra a bude se s

ním dělit o svůj příjem. O

tu almužnu? Doktoři nebyli nikdy nějak horentní sumou odměňováni.

Další odstavec říká: Umožním účast na vědění a naukách tohoto oboru především svým synům, ale nikomu

jinému.

Já se domnívám, že ne každý syn doktora lační po medicíně, tak proč neumožnit vědění právě někomu

cizímu, který o to stojí?

Aby nemocní opět nabyli zdraví, nařídím opatření, podle svého nejlepšího vědění a posouzení a budu od

nich vzdalovati všechno zlé a škodlivé. Když jsem celé roky očkovala vakcínou proti chřipce, nikdy jsem

nikoho nepřesvědčovala, pokud to důrazně odmítl. Asi věděl proč se očkování vyhnout.

Nedám se pohnouti od nikoho, ať je to kdokoli, abych mu podal jedu, nebo abych mu dal za podobným

účelem radu. V

tomto bodu s

Hippokratem souhlasím.

Na lůžku bych též jedu nepodala, ale s

gustem bych vypustila z

košíku klubko hadů třeba v

parlamentu.

Možná by hadi neměli ani dostatek jedu a musela by být rezerva v

podobě druhého koše.

Nedám žádné ženě vložku do pochvy s

tím úmyslem, abych zabránil oplodnění, nebo přerušil vývoj plodu.

Tohle je příliš diskutabilní téma. Otázka cikánů spojená s

kriminalitou, nebo přeplněné ústavy pro mentálně

postižené…Proč? To by měl pan Hippokrates dodatečně přehodnotit.

Svůj život i své umění budu ceniti jako posvátné. Vstoupím

–

li do domu, vejdu tam pro blaho nemocných,

zdržím se počínání nešlechetného, neposkvrním se chlípným dotekem s

ženami, muži, se svobodnými, ani

s

otroky. Napadla mě cedule nade dveřmi: Buď vítán, kdo s

dobrým úmyslem přicházíš!

O vše, co uvidím a uslyším při léčení samém zachovám mlčení a podržím to jako tajemství. Ne vždy platí:

Mluviti stříbro, mlčeti zlato!

Udržím

–

li pevně a dokonale věrnost této přísaze, buď mi za to dán šťastný život a budoucí zdar ve výkonu

povolání, aby má pověst došla chvály pro všechny časy. Kdybych se proti přísaze prohřešil, ať mě postihne

pravý opak.

K

poslednímu odstavci se mohu vyjádřit pozitivně, aniž by za to mohl samotný pan Hippokrates. Konstatuji,

že šťastný život jsem měla, zdar ve výkonu povolání také a pověst chvály aspoň na krátký čas byla rovněž.

114

115

116

117

118